Schmarcz: Idealizace Jana Husa jeho odkaz redukuje jen na Žižkova politruka

 FOTO: ...

Martin Schmarcz

06. 07. 2020 • 12:51
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Upálení mistra Jana Husa 6. června 1415 je pro mě jako evangelíka pietní vzpomínkou na velkého reformátora církve. Coby Čechovi mi připomíná naše významné místo v historii Evropy. Co však opravdu nesnáším, je zneužívání jeho mučednické smrti k vyvolávání antiklerikálních a protievropských nálad. Obvykle tak činí ateisté s mizivým vztahem k protestantismu i našim dějinám.

Jan Hus nepadl za oběť zkaženosti papeženců, ani proradnosti císaře Zikmunda Lucemburského. Navzdory zažitým mýtům šířeným už od dob národního obrození se český reformátor nedostal do sporu s Kostnickým koncilem kvůli odpustkům a boji s amorálností duchovních. Tyto body byly v souladu s jeho postoji vyřešeny ještě před jeho příjezdem. Problém byl s jeho přihlášením se k Viklefovu popírání církevního učení o transsubstancianci, tedy eucharistické proměně vína a chleba v Kristovu krev a tělo.

Problematický byl i Husův návrh na zneplatnění svátostí udělených kněžími žijícími v hříchu. Což je jako kdyby neplatily sňatky, pokud následně starostu, který prováděl obřady, odsoudí za korupci. Šlo tedy o subtilní disputace, či o správní problémy v rámci katolické církve, nikoli o boj za mravnost, co stálo Jana Husa život. Jenomže národovci potřebovali mít ho jako symbol boje proti “spojení trůnu a oltáře” v Habsburské říši. A na sporu o to, zda při bohoslužbě dochází k transsubstancianci, či remanenci, národní obrození postavit nelze.

Romantické představy o hrdém malém národě, který se postavil zlé křižácké Evropě rovněž vyžadovaly vykreslit Zikmunda jako nejhoršího lumpa. Šlo přitom o jednoho z největších císařů Svaté říše římské, který musel řešit papežské schizma, reformu říše, spory mezi evropskými panovníky, tureckou muslimskou invazi a k tomu vzpouru v Čechách, která nevznikla kvůli Husovi, ale jíž naopak jeho smrt posloužila. V obtížné situaci (zdaleka nejen kolem koncilu) měl císař zkrátka i jiné starosti, než zachraňovat reformátorův život.

Sám Jan Hus byl složitou historickou osobností a neméně komplikovaná byla jeho doba. V české kolektivní paměti se však zjednodušeně traduje, že mistra Jana nám zákeřně zavraždili papeženci spolu s “cizáckým” Zikmundem a že Žižkovi hrdlořezové byli bojovníky za národní a náboženské osvobození. Ve skutečnosti Kostnický koncil započal obrodu církve, Zikmund byl legitimním dědicem českého trůnu po Karlu IV. a Václavu IV. a řádění táboritů na sto let zničilo naši prosperitu a trvale poškodilo naše mocenské postavení v Evropě.

Nic z omílaných obrozeneckých klišé prostě není pravda. Jde o jednu velkou historickou dezinformaci a konspirační teorii, která hluboce a neblaze ovlivnila naše moderní dějiny. Za jejím vznikem a šířením přitom stojí čeští obrozenci; bolševici a sovětská historiografie na ně jen navázali. V důsledku husitských válek ztratily české země význam klíčového politického hráče, který si držely několik staletí a už nikdy ho nezískaly zpět. Hospodářsky a kulturně jsme se z husitské revoluce zcela vzpamatovali až kvůli “porobě” za Habsburků.

Už tyto historické dopady husitství jsou pro náš národ velkou tragédií. Navíc jeho idealizace a mytizace ničí odkaz Jana Husa, který přichází o svůj skutečný význam reformátora církve a v očích mnohých se stává pouhým Žižkovým politrukem, revolučním ideologem bojujícím proti církvi, Němcům a vůbec Západu. Tohle falšování dějin je dokonce ještě horší, než skutečné škody způsobené husity ve středověku, protože padělání minulosti otravuje naši současnost a krade nám budoucnost.

Husitské řádění je temnou, pokud ne vůbec nejtemnější kapitolou našich dějin. My jsme z něj však učinili jejich vrchol a tím jeho negativní působení násobíme a prodlužujeme. Kdo chce dnes zvrátit náš návrat do Evropy, s velkou pravděpodobností zneužije husitskou symboliku. Husem se argumentovalo také u církevních restitucí. Nenávist národovců nemíří “jen” na bratry katolíky, ale absurdně i na mou kališnickou Českobratrskou církev evangelickou, neboť vznikla odštěpením od německých luteránů.

Kvůli obrozeneckým mýtům vlastně bojujeme husitské války pořád. Vzdaluje nás to katolickému a protestantskému Západu a přibližuje pravoslavnému Rusku. Hýčkání si mesiášského komplexu “božích bojovníků” s ”křižáky” negativně ovlivňuje náš vztah k Unii. Poláci, Maďaři ani Slováci žádným takovým resentimentem netrpí, a i proto jsou silně proevropští. Papež Jan Pavel II. se jménem katolické církve za smrt Jana Husa omluvil. Kdy se ale omluví ti, kteří jeho odkaz vykrádají a překrucují ke svým nízkým potřebám?

Pro mě je mistr Jan Hus jedním z otců protestantismu (ačkoli sám byl věrný katolík), reformátorem, který se spolu s dalšími zasloužil o jiné, individuálnější vnímání víry, jež je mi bližší. Je pro mě rovněž velkou postavou evropských duchovních dějin: spolu se sv. Vojtěchem, či Janem Ámosem Komenským nás Hus umisťuje na přední místo v západní kultuře. Jsem následovníkem Jana Husa, v žádném případě však nejsem husitou. A štvou mě nevěřící, kteří jeho jménem šíří nenávist a nacionalismus. Tím ho zabíjejí podruhé.

SDÍLET