Schmarcz: Je suis socialiste… V čem se „sociální demokrat“ Čižinský plete? | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Je suis socialiste… V čem se „sociální demokrat“ Čižinský plete?

Schmarcz: Je suis socialiste… V čem se „sociální demokrat“ Čižinský plete?
 

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE |  „Všichni jsme sociální demokraté,“ odepsal nedávno poslanec Jan Čižinský, když se ho fanoušek ptal, proč doteď nepředstavil žádné programové cíle svého hnutí 3000 statečných. Pár slovy tak bez obalu potvrdil bídu současné politiky. Vytrácí se z ní souboj velkých idejí, stává se střetem unavených údržbářů, v horším případě populistů, kteří se z davu vydělí velkým křikem, nikoli velkou myšlenkou.

 

Nalevo, kde před sto lety kralovala stará levice, je dnes těsno. Velké socialistické myšlenky, počínaje všeobecným rovným volebním právem přes bezplatnou zdravotní péči, penzijní pojištění pro všechny až po sociální zákonodárství a ochranu zaměstnanců se už dávno prosadily. Přivlastnily si je všechny strany a ti, kteří s nimi původně přišli, se dnes obtížně odlišují od ostatních. Lze říci, že sociální demokracii zničil její vlastní úspěch.

Opravdu jako by každý chtěl být sociálním demokratem; i nejsilnější hnutí ANO dělá v zásadě socialistickou politiku. Často slyšíme stesky pravicových voličů, že Evropa je vlastně celá nalevo a skutečná pravice neexistuje. Je to skutečně tak? A máme tedy definitivně rezignovat na pravici? Nebo rovnou zapomenout na politiku coby střet velkých idejí a koncepcí? Nemyslím si. Nebylo by to ani dobře.

Stabilitě demokracie sice prospívá, když se soupeření odehrává blízko středu a nehrozí velké otřesy po každé změně vlády, ale totální zglajchšaltování do jedné linie vede ke stagnaci a ta ke snaze prolomit status quo skrze extrémy. Relativně blízké, ale jasně odlišené možnosti pro demokratický výběr jsou cestou k evoluci, „zabetonovaný“ systém naopak plodí revoluce. 

Západ je svědkem právě takové vzpoury proti systému. Spouštěčem se staly ekonomická a migrační krize, strach z globalizace, frustrace z korupce. Ale kdyby politika už dávno předtím nebyla vyprázdněná, nástup lidí jako jsou Donald Trump, Emmanuel Macron nebo Andrej Babiš by nebyl tak snadný. Souboj idejí zkrátka nahradila víra v silného vůdce. A Čižinský, zvolený do sněmovny za stoletou konzervativní stranu, dal jasně najevo, že chce pokračovat v tomto novém trendu, nikoli v obhajobě tradiční politiky.

Má to háček: ve skutečnosti se totiž potřeba věřit velký myšlenkám z hlav lidí nevytratila. I v politice je ovšem rozhodující strana poptávky, a volič tak kupuje to, co se nabízí. A v určitém okamžiku může schopný populista nabízet víc, než fádní tradiční politik. Když to takto půjde dál, nedopadneme dobře. Politika se promění ve sled střídajících se charismatických postav, vytratí se z ní řád a organizaci nahradí emoce.

Přitom není důvod házet hned flintu do žita jako lídr 3000 statečných, který píše o tom, že je „stupnice pravice–levice trochu přežitek“ . Pravolevý střet se od vzniku sociální demokracie značně posunul, ale nezmizel. I při respektu ke stávajícím konturám sociálních systémů pořád existují výrazně odlišné pohledy na řešení problémů. Vždyť stále platí, že na základní otázku – má se postarat stát, nebo já sám? – dávají lidé zásadně rozdílné odpovědi. Stále vidíme, že třeba podporu rodiny bude chtít pravice řešit daněmi, levice dávkami.

Kromě toho, pravo-levý politický zápas doplňuje stále silnější střet mezi liberály a konzervativci. Ve skutečnosti ale nejde o nic nového, jen se vrací nejstarší politická dichotomie. Žádný konstrukt, ale autentické, v lidech hluboce zakořeněné rozdílné vnímání světa. Pořád tedy je o co hrát. Nikoli jen o trůny, ale především o myšlenky.

Pravolevý souboj tedy pořád má smysl. Stejně tak má význam, aby se strany definovaly buď liberálně, nebo konzervativně. Odstraňme tohle dělení a otevřeme dveře neukotveným populistům. Ještě chvíli opomíjejme legitimní rozdíly v liberálním a konzervativním světonázoru a budeme tu mít bitvu extremistů. Ne, nenastal konec dějin a politiky. Pravice a levice, konzervatismus a liberalismus – obou těchto střetových rovin by se měly rázně chopit standardní středové strany. Ne, nejsme všichni socialisté, ale všichni musíme být demokraté.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud