Schmarcz: Jet na Tchaj-wan je pro Vystrčila otázkou cti, zato jiným zcela chybí stud

Martin Schmarcz

08. 06. 2020 • 16:00

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Má šéf Senátu Miloš Vystrčil (ODS) jet na Tchaj-wan poté, co kvůli této návštěvě čínští bolševici možná pomohli do hrobu jeho předchůdci? Jistěže ano a tu otázku bychom si snad neměli klást. Přesto o tom vedeme spor a Vystrčil čelí silnému tlaku nejen Pekingu, ale i Hradu, aby nikam nejezdil. Vystrčil je tak jedním z mála, kdo se dnes chová normálně a nechybí mu hrdost, čest a stud.

 

(AKTUALIZUJEME: Miloš Vystrčil v úterý dopoledne oficiálně potvrdil, že na Tchaj-wan na přelomu srpna a září pojede. Jako důvod uvedl jednak ekonomické zájmy a za druhé lpění na hodnotách a principech, na kterých funguje ČR, jako jsou svoboda a demokracie, a jejich upřednostnění před „počítáním grošů“)

Ať děláte cokoli, tak vedle schopnosti zvládat své řemeslo je pro vás důležité „neztratit tvář“. Jinak vás ostatní nebudou brát vážně, i kdybyste byl ten největší profesionál. A samozřejmě je to tím důležitější, čím významnější post zastáváte. Vůbec nejvíc pak záleží na tom, aby kvůli vašim skutkům nepřišla o čest vaše země, pokud jste tak významným ústavním činitelem, že to můžete ovlivnit. Bohužel, v posledních letech se z politiky jaksi vytrácí hrdost, ale i stud. Ten brání dělat ty nejhorší věci, a když absentuje, je možné cokoli.

Ony billboardy, na nichž různí občané pod svou fotografií říkají „stydím se za svého prezidenta“, nebo „stydím se za svého premiéra“ nejsou vůbec samoúčelné. Nevyjadřují „jen“ nesouhlas, ale něco daleko hlubšího. Politika můžeme třeba i nenávidět (což je docela časté), to však ještě neznamená, že se za něj musíme přímo stydět. Taková věc se stává opravdu jen některým. Takoví pak ovšem ostře štěpí společnost, protože už nejde o politiku, ale o prudké emoce: zatímco jedni se za ně stydí, druzí jsou na ně naopak pyšní.

Příkladem kolosální ostudy je právě český přístup k Tchaj-wanu. Jedna věc je profesionální diplomatické jednání, jež vychází z české politiky jedné Číny, druhá ztráta tváře vinou submisivního, lokajského chování vysokých činitelů vůči Pekingu. Což je o to absurdnější, že tamní režim si velmi zakládá na své hrdosti a nemůžeme vůbec čekat, že si nás bude vážit, když se osazenstvo Pražského hradu chová jako úřednictvo jedné z čínských provincií.

O tom, zda nový předseda Senátu navštíví, či nenavštíví Tchaj-wan se dalo diskutovat do té doby, než vyšlo najevo, jakým nevybíravým způsobem měl čínský ambasador vyhrožovat jeho předchůdci pár dní před smrtí. Navíc později z čínské ambasády s kritickými výtkami volali několikrát i Miloši Vytrčilovi. Tomu budiž přičteno ke cti, že se navzdory nátlaku zřejmě chystá uskutečnit návštěvu ostrova, a to při plném vědomí možných důsledků. 

Daleko méně slavně dopadlo sněmovní hlasování o poděkování Tchaj-wanu za jeho poměrně velkorysý dar zdravotních pomůcek. Čínští komunisté jsou strašně hákliví na jakékoli projevy úcty k ostrovní zemi. Nicméně za situace, kdy má hodně lidí pocit, že se český prezident a vláda až příliš klaněli Číně za to, že jsme si od ní roušky za tržní cenu normálně koupili, je prostě věcí elementární lidské slušnosti a sebeúcty říci aspoň díky. Stud za poslance, kteří pro prostý projev vděku nehlasovali, je na místě.

Jiným příkladem ostudy je způsob, jakým státní aparát do krve brání zájmy Miloše Zemana ve věci lživých výroků, či Andreje Babiše ve sporu s Evropskou komisí o dotace pro holding Agrofert z jeho svěřenských fondů. Stejně beze cti se chovají ti novináři společnosti Mafra, kteří fungují jako PR oddělení hnutí ANO. Stud chybí také středočeské hejtmance Jaroslavě Pokorné Jermanové: místo aby čestně uznala chyby se služebním autem pro manžela či nedostatkem roušek, podala v obou kauzách na své kritiky trestní oznámení.

Proč je tak strašně důležité, aby si lidé, zejména ti veřejně činní, dokázali zachovat tvář? Protože v komplexní společnosti je spíše pravidlem než výjimkou, že nemáme k dispozici všechna potřebná fakta, abychom si mohli udělat vlastní úsudek. Jsme tak nuceni věřit těm, kteří se daným problémem do hloubky zabývají. Čímž se myslí nejen důvěra v to, že mu rozumí, ale také že mají svou čest, svou tvář, své dobré jméno, protože velmi často jde o morální a etické volby, nikoli o ryze odborná či technokratická rozhodnutí.

Za situace, kdy člověk stojí před dilematem, zda se zachovat pragmaticky, ale přijít o tvář, nebo dát přednost vlastní cti, byť to bude něco stát, měl by volit druhou možnost. Protože jakékoli ztráty se vždy dají nahradit, ale pověst má každý jen jednu. Miloš Vystrčil zjevně obstál. Většina lidí samozřejmě přesně neví, čím vším mu vyhrožovali, ani jak se případně mohou pekingští bolševici mstít. Ale každý rozumí a na vlastní oči vidí, že ze sebe český předseda Senátu nenechal udělat čínskou onuci.

Před podobnou volbou stojí nyní noví členové Rady České televize. Lze vést věcnou debatu o tom, co a kdo se v této instituci má, či naopak nemá změnit. Když však provládní politici žádají čistky a doslova pomstu na veřejnoprávním médiu a podobně jako čínští komunisté ani nevysvětlují, za co vlastně, pak člověk, který si váží sám sebe, tomuto tlaku nemůže vyhovět. Stokrát pak totiž může vysvětlovat, že ho k tomu vedly racionální důvody, ale už nikdy ze sebe nesmyje, že jen plnil politické zadání. Ztratí čest.

Odpor vůči tomu, když vám někdo vyhrožuje, k něčemu nutí, nebo veřejně zavazuje, je přirozenou emocionální reakcí, kterou kromě strachu o život a zdraví sebe či svých blízkých může vyrušit jen velká zbabělost spolu s absencí studu. Dnes už zásadovostí neohrožujete vlastní holou existenci, na hrdost a čest tak může rezignovat jedině zbabělý nestyda, od nějž lze i v budoucnu čekat to nejhorší, neboť ztratil tvář a podruhé už o ni přijít nemůže.

Za uchování sebeúcty musíte být ochotni něco zaplatit. Předseda Senátu Vystrčil riskuje cestou na Tchaj-wan pomstu čínských komunistů, dotační úředníci utnutím penězovodů Agrofertu nemilost premiéra, novináři Mafry nezávislým psaním plat, hejtmanka Jermanová upřímnou omluvou a účinným pokáním pokoření vlastní pýchy, členové Rady ČT odmítnutím přání politiků snahu o odvolání. Jde o různě velké ztráty s různě velkou pravděpodobností, že na ně dojde. Někdo však není ochoten pro svou čest obětovat vůbec nic…

Jak už bylo řečeno, když o něco přijdeme, protože jsme odmítli chovat se jako bezectní lidé, můžeme to nahradit. Ztráta důvěry je však trvalá. A bohužel nedopadá jen na viníky. Každý nový ostudný čin se zapíše do společenské paměti, kde straší hodně dlouho a snižuje beztak nízkou víru Čechů ve slušnost a spravedlnost. Stejně tak se ale do ní zapíše každé čestné jednání. Podle toho, čeho je v součtu víc, vypadá „duše“ národa.

Formalismus slušnosti a hrdosti je důležitý. Možná, že pošlapáním vlastní cti lze dosáhnout nějaké momentální výhody, ale zisk z jejího uchování je dlouhodobý. Zejména je důležitý pro působení na onu šedou masu lidí, kteří z principu nejsou ani úplně zlí, ani úplně dobří, ale říká se o nich: ve slušné době by to byl i slušný člověk. A protože o tom, jaká opravdu je ona „doba“, či chcete-li povaha režimu, nakonec rozhodujeme my všichni, záleží na tom, na kterou stranu se přikloní ti váhaví. Usnadněme jim volbu správnými příklady.

Politikovi, který je ochoten nést škodu kvůli zachování tváře, lze věřit, protože má co ztratit. Miloš Vystrčil se zachoval správně, když po zralé odvaze odmítl tezi, že „účel světí prostředky“ a neobětoval čest svou a své země snaze o co nejlepší diplomatické vztahy s rudou Čínou za každou cenu. Když po sobě nenechal dupat pekingské bolševiky a jejich domácí poskoky, jednal v podstatě normálně. I to dnes stačí k tomu, abychom ho nazvali odvážným. Vyniká totiž ve srovnání s mnohými jinými, jimž chybí elementární stud.

 

SDÍLET