KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Má šéf Senátu Miloš Vystrčil (ODS) jet na Tchaj-wan poté, co kvůli této návštěvě čínští bolševici možná pomohli do hrobu jeho předchůdci? Jistěže ano a tu otázku bychom si snad neměli klást. Přesto o tom vedeme spor a Vystrčil čelí silnému tlaku nejen Pekingu, ale i Hradu, aby nikam nejezdil. Vystrčil je tak jedním z mála, kdo se dnes chová normálně a nechybí mu hrdost, čest a stud.
(AKTUALIZUJEME: Miloš Vystrčil v úterý dopoledne oficiálně potvrdil, že na Tchaj-wan na přelomu srpna a září pojede. Jako důvod uvedl jednak ekonomické zájmy a za druhé lpění na hodnotách a principech, na kterých funguje ČR, jako jsou svoboda a demokracie, a jejich upřednostnění před „počítáním grošů“)
Ať děláte cokoli, tak vedle schopnosti zvládat své řemeslo je pro vás důležité „neztratit tvář“. Jinak vás ostatní nebudou brát vážně, i kdybyste byl ten největší profesionál. A samozřejmě je to tím důležitější, čím významnější post zastáváte. Vůbec nejvíc pak záleží na tom, aby kvůli vašim skutkům nepřišla o čest vaše země, pokud jste tak významným ústavním činitelem, že to můžete ovlivnit. Bohužel, v posledních letech se z politiky jaksi vytrácí hrdost, ale i stud. Ten brání dělat ty nejhorší věci, a když absentuje, je možné cokoli.
Ony billboardy, na nichž různí občané pod svou fotografií říkají „stydím se za svého prezidenta“, nebo „stydím se za svého premiéra“ nejsou vůbec samoúčelné. Nevyjadřují „jen“ nesouhlas, ale něco daleko hlubšího. Politika můžeme třeba i nenávidět (což je docela časté), to však ještě neznamená, že se za něj musíme přímo stydět. Taková věc se stává opravdu jen některým. Takoví pak ovšem ostře štěpí společnost, protože už nejde o politiku, ale o prudké emoce: zatímco jedni se za ně stydí, druzí jsou na ně naopak pyšní.
