Schmarcz: Končí podivný politický rok. Žádné změny nepřinesl, ale možná na ně zadělal | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Končí podivný politický rok. Žádné změny nepřinesl, ale možná na ně zadělal

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Jaký byl rok 2019 v politice? Nechci se pouštět do vyčerpávající bilance. Spíš se soustředím na převládající pocity, které mám z uplynulých dvanácti měsíců. Napadají mě slova jako naděje, stagnace, rozčilení, únava… Z faktického hlediska se nezměnilo nic. Vláda je stejná, trvá rozdělení společnosti. Ale nastartovala se, či urychlila řada událostí, které jsou možná začátkem proměny.

 

Andreji Babišovi rok 2019 přinesl eskalaci jeho problémů s auditem Evropské komise a trestním stíháním kvůli Čapímu hnízdu. Což komentoval slovy, že jiný by dávno odešel, ale on je urputné hovado. Miloš Zeman nepřinesl zemi nic, je čím dál izolovanější na zámku v Lánech, odkud občas jedovatě podpoří Rusko a Čínu proti českým národním zájmům. Odtrženost od občanů podtrhl tím, že k 28. říjnu nepřednesl projev, 17. listopadu se neukázal vůbec a nakonec sdělil, že místo povinností hlavy státu má raději „pyžamové dny”.

Opozice celých dvanáct měsíců pokračovala v zimním spánku a neučinila nic, co by bylo hodno zaznamenání. Její práci tak v podstatě suplovala iniciativa Milion chvilek pro demokracii. Ta dokázala dokonce dvakrát zaplnit pražskou Letnou a uspořádat řadu dalších velkých demonstrací proti vládě a Hradu. Stala se tak zdaleka největším protestním hnutím po listopadu 1989 a podle některých odhadů onu dobu počtem demonstrantů dokonce překonala. V části společnosti vzbudila naději, v té druhé odpor. Ale konce zatím nevidět…

„Urputné hovado” stále v čele

Kdyby Andreje Babiše nepronásledovaly problémy z minulosti, dalo by se říci, že zažil velice úspěšný rok. Setkal se s americkým prezidentem Donaldem Trumpem, což je pro každého českého politika jistý vrchol kariéry. Vláda mu funguje a v parlamentu prosazuje všechny své návrhy. Preference hnutí ANO se po celý rok drží kolem třiceti prcent a jen nakrátko před prázdninami klesly na procent pětadvacet, zřejmě v důsledku sporů o justici a informací o premiérově střetu zájmů, který poprvé konstatovaly audity Evropské komise.

Éra vládnutí Andreje Babiše sice není žádná ideová hitparáda. Ale bravurně zvládl základ řemesla. Naplňuje představy svých voličů, které s ním mají spojené. Rozdává peníze, zejména seniorům a brání návratu vlády pravice a vůbec tradičních stran. Díky konjunktuře také může říkat, že zlepšil stav ekonomiky a výběr daní. Poslední parametr se prudce zhorší, až skončí doba růstu. Lze však čekat, že první dva bude plnit dál. I za cenu dluhů a dalšího prohloubení příkopů mezi lidmi, respektive mezi jeho voliči a nevoliči.

Dokud pro voliče ANO platí, že „Andrej nám zařídil prosperitu a zatočil se zloději”, je prakticky nesestřelitelný. Tyto dvě premisy tvoří jeho spolehlivý štít, který vytáhne při každé aféře. Zdůrazní, co vláda „dělá pro lidi” a zaútočí na minulé kabinety. Fungovalo to i v roce 2019 – vzdor masovým demonstracím a zlým zprávám z Bruselu i sídla Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. I kdyby měl v ANO konkurenta (jako že nemá), není důvod ho měnit. Preference kvůli němu nepadají a naopak by padly v důsledku jeho odchodu.

Kromě boje se stíny minulosti se Andrej Babiš pokusil změnit svůj obraz na veřejnosti. Zmírnil a omezil útoky na média, která ho kritizují. Navážení se do demonstrantů prakticky úplně přenechal prezidentovi a jeho mluvčímu. Přihlásil se k odkazu Václava Havla, podpořil tvrdý západní postoj vůči Rusku a čelil řadě pokusů Miloše Zemana diskreditovat tajné služby, nepodpořil ani jeho až servilní snahu nadbíhat čínskému bolševickému režimu. Co změnit nemůže, je jeho objektivní problém a střet s EU kvůli evropským dotacím.

Šípková růženka stále spí

Opozice je v těžké situaci. Středopravicové strany mají dohromady jen 46 poslanců (po odchodu dvou zákonodárců ODS). S Piráty nemohou příliš počítat, protože ti si hrají vlastní hru a na tradiční strany se dívají prakticky stejně, jako Andrej Babiš. Někdy i hůř, protože si evidentně přejí, aby „zkorumpovaní dinosauři” vyhynuli a odkázali jim své voliče. Což je poněkud naivní představa, ale uplynulý rok ukázal, že v kajutě pirátského škuneru často vítězí chuť na kořist nad politickou profesionalitou.

Jediná skutečná hodnotová opozice, tedy ODS, KDU-ČSL, TOP09 a STAN je tedy mezi dvěma mlýnskými kameny. Z jedné strany parní válec ANO, který drtí i koaliční partnery a vládne agilním marketingem, z druhé pirátské šavle. Piráti stále zdůrazňují, co si beztak velká část voličů myslí: že „staré” strany se už nikdy nemají vrátit k moci. Tím jsou daleko spíše pretendentem na Babišův trůn v hierarchii nástupnictví „nových” stran, než spojencem demokratické opozice.

Uplynulý rok ukázal, že středopravici chybějí skutečně silné osobnosti. Někdo jako rakouský lidovec Sebastian Kurz se neobjevil. Určitá naděje svitla díky Milionu chvilek. Jádro jeho demonstrací totiž netvoří typičtí pirátští voliči. Ale středostavovští příslušníci střední generace, kteří vždy tvořili páteř elektorátu těchto tradičních stran. Poptávka zde tedy je a sílí. Je však třeba ji umět oslovit. Neboť rozhodující je vždy strana nabídky. Místo nového začátku však pokračovala stagnace a rutina. Takto lze přežít dobré časy, ne časy zlé.

Kropení živou vodou ve formě masových demonstrací tak opozici nijak nepomohlo. Ani co se týká růstu preferencí, ani urychlení vnitřních změn. Možná by to jako v pohádce o Šípkové Růžence chtělo napřed mrtvou vodu – aby rozbité opoziční údy srostly. Vůdce, který by integroval pravici a vedl ji pod novým praporem a značkou do dalších bitev, se však nenašel. A nedaří se dokonce ani propojení blízkých stran STAN a TOP 09 pro krajské volby. Byl to pro stále spící opozici ztracený rok. Lidé chtěli něco nového a nedostali to.

Lidé stále čekají na naději

Nakonec lok naděje si ta část společnosti, která odmítá Miloše Zemana a Andreje Babiše, nalila sama. Zdá se úplně neuvěřitelné, že v době, kdy je takřka nulová nezaměstnanost a rostou mzdy, se tak ohromné množství lidí vydá do ulic demonstrovat proti vládě a prezidentovi. A to opakovaně a zdaleka nejen v Praze, ale doslova po celé republice. S výjimkou akce „Děkujeme, odejděte”, která však byla spíše jednorázová, je to jediné polistopadové hnutí, jemuž nejde o ekonomické zájmy, ale o změnu politiky.

Chvilkaři přinesli dvě zprávy o společnosti: dobrou a špatnou. Ta dobrá je, kolik lidí je ochotno se veřejně angažovat a zajímat se ne o svou peněženku, ale o stav demokracie. Špatná zpráva říká, že se nezmenšuje, nýbrž spíše prohlubuje rozdělení společnosti podle toho, kdo koho volí. Polovina občanů chodí na demonstrace, či je podporuje, druhá za to tu první upřímně nenávidí. Organizátoři se velmi snažili o to zemanovsko-babišovskou část společnosti nevylučovat. Ale jejich síly na to nestačí. To je právě práce pro opozici.

Lídři Milionu chvilek pro demokracii, kteří se programově nechtějí proměnit v politické hnutí, zkoušeli všechno možné, jak opozici probrat. Napřed pozvali její zástupce na demonstraci. Když zjistili, že se to nezabralo, pokračovali bez nich a protestní hnutí rostlo. Jenomže opozice spala dál. Tak jí vyslali určité ultimátum, aby „do roka a do dne” něco převedla. Na poslední demonstraci opět pozvali její zástupce. Nemyslím, že ty změny svědčí o zásadních chybách chvilkařů. Svědčí o tom, že politiku nelze dělat bez politiků.

Velká část společnosti něco chce. Jenže to „něco” jí musí někdo nabídnout. Rok 2019 přinesl naději, že hodnotová politika nemusí mít v Česku definitivní utrum. Je zásadně důležité zachránit tradiční strany a vrátit do politiky souboj idejí. Ten se zcela vytratil a politika nabídla únavný pohled na sérii střetů o jednotlivé návrhy bez hlubšího významu. Silné ideové výzvy nakonec nepřišly od opozice ale z demonstrací Milionu chvilek. Pokud tolik lidí demonstruje za právní stát, občanskou společnost a svobodu, má to svůj význam.

Rok 2019 z jedné strany potvrdil, že vládní garnitura je robustní, ale z druhé strany se ukazují trhliny. Moc zase začíná ležet na ulici, a pokud ji místo tradičních stran zase zvedne někdo jiný, čeká nás dlouhá éra chaosu a vlády nových protestních a populistickýh hnutí. Opozice by se neměla tolik zabývat tím, co udělá Babiš, ale tím, co nabídne sama. Když bude silná, pak ANO, jehož šéfa nadále bude pronásledovat minulost, začne hrát její hru. Bude-li slabá, v té své jí ANO bude nadále porážet a nebude mít důvod se změnit.

Rozčilení není program a řekněme si rovnou, že pozitivního toho opozice mnoho nenabídla. Síly společenské změny jako by šly kolem ní, či snad skrze ní. Rok 2019 ukázal, že nelze sázet na to, že se pod tlakem auditů a trestního stíhání vláda složí jak domeček z karet. Když Babiš říká, že tyto tlaky mají zařídit, co se nepovedlo volbami, má velký kus pravdy. Pro jeho voliče určitě. Má-li se příští rok něco změnit, musí opozice nabídnout vlastní pozitivní vizi, ne jen kritizovat. Jinak zůstane těsto změny z roku 2019 stále jen zadělané.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud