Schmarcz: Marxismus neskončil, marxismus trvá. Ale kdo je ten „neomarxista“? | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Marxismus neskončil, marxismus trvá. Ale kdo je ten „neomarxista“?

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Neomarxismus není výmysl ke strašení dětí. Reálně existuje v mnoha podobách a snaží se řídit naše životy, brát nám svobodu, šířit zlobu. Paradoxně však právě ti, kteří tento termín nadužívají a častují jím všechny, které nemají rádi, jsou sami vlastně neomarxisté. Protože v sobě živí to, co z marxismu po sto padesáti letech zbylo: třídní nenávist. Vedle rudých a zelených tak máme i hnědé marxisty.

Marx ovlivnil myšlení mnoha lidí s velmi různorodým zázemím i odlišnými konkrétními ideologiemi. Jednu věc však mají všechny formy marxismu společnou: snahu stavět lidi proti sobě, vytvářet mezi nimi nepřekročitelné příkopy, segregovat je do nepřátelských tříd, přirozené společenské konflikty líčit jako nesmiřitelné a následně se snažit svrhnout „utlačovatelskou elitu“. Neomarxista se tedy pozná toho, že se na určitém problému snaží „štípnout“ společnost. Problém je pokaždé jiný, podstata neomarxistova myšlení stejná.

Pro (neo)marxistu je typická právě ta nesmiřitelnost, fatalismus, extremismus, absolutismus v hodnocení významu problému, který si zvolil. Přičemž ten je pro něj nakonec jen pákou, jak změnit režim a svrhnout vládnoucí třídu. O tom, kdo je neomarxista, nerozhoduje typ problému, ale způsob jeho uchopení. Socialisté se snažili zlepšit postavení dělníků v rámci demokracie a kapitalismu. Marxisté (komunisté) chtěli změnit režim a urvat moc. Takto i dnes můžeme odlišit aktivisty za určitou myšlenku od neomarxistů.

Greta Thunbergová, která nabádá lidi, aby naslouchali vědcům a apeluje na vlády, aby postupovaly rychleji ve snižování emisí, je ekologická aktivistka. Extinction Rebellion, kteří se přiznávají, že jim jde o zrušení kapitalismu, jsou neomarxisté. Stejně jako původci stávky za klima z Filosofické fakulty UK, kteří se k Marxovi přímo hlásí. Životní prostředí často lidem s marxistickým virem v myšlení nahrazuje sociální střet mezi kapitalisty a dělníky, neboť tam demokratický socialismus prosadil vše, co si předsevzal.

Původní feministky, bojující za rovnoprávnost žen, jsou aktivistky. Dnešní genderistky, které kampaní #MeToo šíří nenávist k mužům, jsou neomarxistky. Martin Luther King, který statečně prosazoval práva černochů, byl aktivista. Současní kampusoví bojovníci proti všemu bílému jsou neomarxisté. Odpůrci diskriminace homosexuálů byli aktivisté. Ti, kteří vyhazují z práce za to, že si někdo dovolí nesouhlasit s manželství gayů a leseb, jsou neomarxisté. Ať si laskavý čtenář případně dosadí sám další příklady.

V každé době existuje velké množství konfliktů různé důležitosti. Svobodná společnost má nástroje k jejich rozumnému a konsensuálnímu řešení. Prostřednictvím parlamentarismu a dalších nástrojů liberální demokracie, které zaručují řád a každému rovná práva, ať už patří u konkrétního problému k většině, či k menšině. Neomarxisté ale o rozum a konsensus nestojí. Chtějí vyvolávat vášně a spory a z nich pak těžit. Podle toho také není těžké je poznat.

Přestože je poměrně jasné, kdo je a kdo není neomarxista, je tento termín některými užíván silně inflačně. Představitelé našich dvou národoveckých stran a podle nich i jejich sympatizanti jím častují každého, kdo se jim nelíbí. Zejména ty, kteří nevidí důvod, proč bychom měli vystoupit z Evropské unie. Nebo ještě hůř, dovolí si tvrdit, že ne vše, co přichází z EU, je špatné. Neomarxisté se tak šmahem stávají nejen z umírněných liberálů, ale dokonce i z křesťanských konzervativců.

Skupince lidí kolem Okamury a Klause mladšího se tak podařilo význam slova neomarxista zcela zatemnit. Stejně jako zničili původní obsah pojmu liberální demokracie. Což není ideologie, jak to oni líčí, ale systém ústavní demokracie, která se neváže na žádnou ideologii ani náboženství a každému jedinci zaručuje právo a svobodu. Na rozdíl od ruské řízené demokracie, islámské šárijské demokracie, či lidové (národně-frontovní) demokracie.

Devalvace pojmu neomarxista vede některé liberály k názoru, že jde nakonec o docela sympatické označení lidí, kteří touží po svobodě pro všechny. Tím ovšem jen legitimují tento termín ve významu, v němž ho používají národovci. A je úplně jedno, že mu dávají opačné znaménko. Podstatné je, že mu přisuzují stejný obsah, který je ovšem falešný. Zmatení je tak dokonalé. Opět se potvrzuje, že extrémy se přitahují a potřebují, platilo to u nacistů a komunistů, platí to i u národovců a progresivistů.

Progresivisté se nakonec k pojmenování neomarxisté snad i hrdě hlásí. Národovci nikoli. Ale jsou jimi také. Jako každý, kdo vede nesmiřitelný třídní boj. Je jedno, zda fatální nepřátele vidí v kapitalistech, v mužích, v heterosexuální rodině, v bílé rase, v lidském druhu, v uprchlících, v muslimech, v Bruselu… Konflikty byly, jsou a budou, ale my všichni ostatní, co nejsme neomarxisté a třídního boje máme plné zuby, je budeme civilizovaně řešit v rámci systému, ne je brát jako záminku k jeho svržení.

Na neomarxismu není nic pozitivního. I když se tváří, že mu jde jen o „dobro“ – pro přírodu, pro ženy, pro homosexuály, pro barevné, pro národ. Žádné dobro totiž nelze vykonat násilím a prostřednictvím lhaní a nenávisti. Mimochodem, Marx falšoval statistiky z anglických dolů, aby měl argumenty pro svůj Kapitál. I dnešní neomarxisté nám lžou a zveličují hrozby. Neomarxista je prostě ten, který „neřeší, leč straší“.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud