Novinářka Petra Procházková vrazila facku dezinformátorovi. Je to incident, který lze přejít mávnutím ruky s tím, že to sice není v pořádku, ale že známé reportérce prostě ujely nervy. Nad čím ovšem rukou mávnout nelze, je masové volání v duchu, že „pro dobrou věc škoda rány, která padne vedle.“ Z politováníhodného incidentu se pak stává schvalování násilí coby metody řešení sporů.
Reportérku Deníku N minulý týden pozvali na akci s názvem Mediální fórum 2019, kterou pořádal ruský časopis Mezinárodní život. Kupodivu přišla a promluvila. Její vystoupení – jaký div – proruští dezinformátoři následně zkreslili, což ji rozčílilo natolik, že v následné hádce a po jakýchsi provokacích z druhé strany vlepila viníkovi z české pobočky Sputniku facku. Jak se věci přesně seběhly, nezjistíme, protože veřejně dostupný záznam zachycuje jen část sporu. Procházková to popsala tady a můj názor je, že tam neměla chodit. A když už ano, měla mít totálně pevné nervy. Nicméně o to mi až tak nejde.
Co naopak přejít nechci a nemůžu, je hromada názorů od lidí, které jinak považuji za elementárně soudné. Nesou se v duchu, „že si národovec tu facku zasloužil a že nic jiného na ‚takové‘ neplatí,“ popřípadě že měl dostat rovnou pěstí. Chápu zděšení liberálů nad tím, že trollí propaganda dostala onou fackou vítanou nahrávku na smeč, které briskně využila. Jenže marná sláva, když už se takový (bezvýznamný) malér stane, je daleko rozumnější nechat ho prostě plavat. Ne ho ještě rozmazávat a tvářit se, že to tak má být.
