Schmarcz: Nastal konec politických dinosaurů. Změna to ale vůbec nemusí být k lepšímu | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Nastal konec politických dinosaurů. Změna to ale vůbec nemusí být k lepšímu

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Pamatujete heslo „Konec politických dinosaurů‘? Zdá se, že nastal. Zároveň s tím se ale hroutí celý polistopadový politický ekosystém. V ohrožení jsou všechny v něm žijící velké druhy, ať už jde o straníky, novináře, podnikatele nebo akademiky. 

Nejsme v tom sami. Tradiční zastupitelské demokracie se hroutí všude kolem, a to ve „starých“ i „nových“ zemích. Vidíme růst nedůvěry v systém. Podle výzkumu univerzity v Cambridge je 58 % lidí ve světě nespokojeno s demokracií. A až na pár výjimek, jimiž jsou evropské severské státy, je to nejhorší na rozvinutém Západě. Zpřetrhávají se vazby mezi voliči a jimi dlouhodobě preferovanými stranami. Ty se u nás ani nestihly pevně ukotvit, ale děje se to i v zemích, kde určitou partaj volily celé rodiny desítky let.

Příčiny jsou stejné jako před sto lety: globalizace, krize, migrace, celkově pocity ohrožení širokých vrstev obyvatel. Tehdejší frustrace umožnila nástup komunismu a fašismu. Tak zlé to zatím není, ale k moci se často dostávají neideologičtí populisté, protestní či přímo antisystémové strany, a to zprava i zleva. Přičemž čím více prostoru zaberou, tím více ničí politický ekosystém a tím větší je pravděpodobnost, že po nich se už neobnoví původní demokratická fauna, nýbrž nastoupí nové „invazní“ druhy.

Zatímco dosavadní demokratická evoluce znamenala jistotu i předvídatelnost politiky, antisystémová revoluce často přináší rychlé střídání nových formací. Věci veřejné, jež přišly s oním dinosauřím sloganem, samy dlouho nepřežily. Itálie po rozbití starého systému prochází od té doby už čtvrt století jednou turbulencí za druhou a vládnoucí, či vůbec významné formace se střídají jako figurky na orloji.

Ne vždy musí vzpoura proti dinosaurům znamenat vznik zcela nové strany. V anglosaských zemích, které mají velmi dlouhou bipartitní tradici, se neortodoxní lídři prosazují v rámci těch stávajících. Donald Trump má ke standardnímu republikánovi asi tak daleko, jako já k Číňanovi. S premiérem Borisem Johnsonem u britských toryů je to podobné.

Vymírání funguje jako řetězová reakce. S koncem éry dinosaurů zmizelo z povrchu zemského 70 % živočichů. Jakmile vymře jeden starý politický druh, ohrozí to i další a uvolní místo novým. Odstřel Mirka Topolánka smetl i Jiřího Paroubka a pomohl Věcem veřejným a také TOP 09. Extrém indukuje opačný extrém. V Americe se teoreticky může stát, že se Trumpovi nepostaví umírněný Joe Biden, ale radikální levičák Bernie Sanders. Další marxista, Jeremy Corbyn, se přes volební debakl stále drží v čele labouristů – a vzhledem k jeho vlivu kdo ví, koho dosadí místo sebe.

Na Slovensku dosud vládl Robert Fico, jakýsi zkřížený druh mezi klasickým socialistou a populistickým vůdcem. Přes všechny výhrady jeho Smer bránil v nástupu radikálům, byl (od té doby, co se chopil vlády) jasně proevropský a úspěšně oslovoval široké vrstvy méně šťastných obyvatel, tedy těch nejvíce ohrožených globalizací. Z jeho pádu netěží liberálové, jak asi doufali, ale fašista Marian Kotleba. To je další nemilý důsledek vymírání standardní politiky: změna vůbec nemusí být k lepšímu.

U nás extinkce původních politických živočichů pokračovala pádem dvou kdysi hlavních stran takřka na úplné dno. Občanské demokraty zasáhl dopad meteoru přímo, demokraty sociální dostihly sekundární efekty o něco později. Jejich místo zabraly ANO, Piráti a SPD. Všechny tradiční strany, když k nim připočteme i věkem mladé TOP 09 a STAN, získaly v posledních volbách dohromady pouhých 78 mandátů, tedy stejně, jako vítězné ANO. Zhruba tolik křesel přitom dříve mívala sama jak ODS, tak ČSSD.

Proč se to vše děje? Proč tak náhlé a masové vymírání? Každý ekosystém tvoří složitý komplex vztahů, které musejí být v rovnováze. S jejími běžnými narušeními se umí vypořádat, ale velké zásahy ho mohou zdevastovat, či zcela zničit. Roli meteoru či meteorického roje, zde sehrály ekonomická a migrační krize, ohrožení nižších, ale i středních vrstev globalizací, strach z budoucnosti. To vše vedlo i k daleko kritičtějšímu vnímání korupce, která ovšem je, jak nám ukázal Alexis de Tocquville, od demokracie neoddělitelná.

Míra korupce je přirozeně nižší v autokratických režimech. Ty se také při svém nástupu vždy ohánějí tím, že s ní zatočí. A jedním dechem slibují vyřešení ekonomických problémů a hrozeb. Hitler hřímal, že skoncuje se zkorumpovanou a zkaženou Výmarskou republikou, ochrání a nakrmí národ. Komunisté agitovali, že vypráskají kapitalistické vyžírky a úplatné politiky a zařídí práci a blahobyt pro všechny. Obdobně se vymezují nové pořádky vůči těm starým i dnes, jen se mírně odlišují dle místních podmínek.

Rázová meteorická vlna, která se (s různou intenzitou a rychlostí) valí přes západní demokracie, zatím nesráží běžné občany. Tak jako před miliony let byli první na ráně velcí dinosauři, i nyní to odnášejí elity. Zatímco ti dole věří, že nemají co ztratit a naopak změnu systému často chtějí, nahoře je dusno. Staré strany skomírají. Novináři ztrácejí vliv. Podnikatelé se musejí vyrovnat se zásahy populistických lídrů do ekonomiky. Akademici mají často strach se vyjadřovat a uzavírají se se svými politickými názory ve svých pracovnách.

Široké vrstvy obyvatel si zatím neuvědomují, že demokratický ekosystém je důležitý i pro ně. Instinktivně správně cítí, že elity na něm profitují víc a protože se sami cítí ponižováni a přehlíženi (často i právem), přejí dinosaurům jejich osud. Konce systému se neobávají, naopak si od něj slibují pro sebe nějaké zlepšení. Jenomže ta sázka vůbec nemusí vyjít. I na „ty dole“ může dopadnout katastrofa v řetězu příčin a důsledků případného fatálního narušení rovnováhy.

Ano, je pravda, že elity mohou ztratit víc a proto mají eminentní zájem zachovat status quo (například ty britské si dobře uvědomují, že brexit přinejmenším dočasně sníží prosperitu ostrovního království a bude pekelně drahý). Ale fungující systém přináší prospěch všem a na jeho zničení rovněž všichni doplatí, byť v různé míře. Za této situace musejí „ti nahoře“, kteří mají vyšší sázky, mít také více zodpovědnosti a empatie než „ti dole“.

Za prvé je třeba, aby elity porozuměly tomu, že naštvané a ponížené masy jsou zcela hluché k argumentům typu, že patříme na Západ, musíme zachovat svobodu a demokracii a k různým komplikovaným ekonomickým rozborům. To, co zabíralo dříve, už nezabírá, a to včetně názorů odborníků. Dokonce nezabírají ani osvědčené sliby sociálních jistot. Důvod je, že lidé ztratili důvěru v systém a jeho představitele. A protože v něco lidský tvor věřit musí, masy přenesly své sympatie na demagogy, dezinformátory a šarlatány.

Lidé zklamaní ze zastupitelské demokracie nejsou ve svém celku pro něco konkrétního. Jsou proti něčemu, jsou proti systému. A prázdný prostor po něm může vyplnit kdokoli a vcelku snadno oslovit část frustrovaných občanů. Národovec, klimaalarmista, neomarxista, neoreakcionář, levicový, pravicový či neideologický populista. Všude pobíhá hromada aktivistů a zvěstovatelů. Tito (často falešní) proroci využívají faktu, že draví dinosauři mizejí a sami se pasují do role vrcholových (byť malých) predátorů s velkým vlivem.

Zmatení političtí dinosauři se snaží více naslouchat lidem. Ale dost často se jim stane, že zamění skutečný občanský hlas s pokřikem aktivistických médií. Ta sice vymírají spolu s tradičními stranami a mají stále marginálnější vliv na názory mas, ale mají pořád dost silný hlas, aby se ho politici zalekli. Aspoň ti staří, ti noví jsou vůči médiím dost imunní. Mnoha novinářům jaksi nedocvaklo, že jejich vliv a vliv tradičních stran jsou spojité nádoby. Zničili si vlastní ekosystém, když hystericky vymlátili politickou kořist, a sami nyní strádají.

Pokud to tak půjde dál a nezastavíme vymírání demokracie, může se stát naprosto cokoli. A je velmi nepravděpodobné, že nový svět bude lepší. Rozhodně ne v dohledné době. Evoluce, která dříve či později vystřídá nynější revoluci, neběží vždy kupředu. Velká katastrofa ji vždy vrhne pořádný kus zpět. Pořád ji ale lze odvrátit. To když si elity naplno uvědomí, co vše se může stát a že kromě rozdílných zájmů máme všichni (ti nahoře i ti dole) jeden společný, a tím je uchování ekosystému demokratické politiky.

Když píšu elity, myslím tím jak staré, tak ty nové. I v ANO a u Pirátů by měli vědět, že revoluce požírá své děti. A že když se všichni společně nepostaví vymírání standardní politiky, budou i oni sami nahrazeni jinými protestními hnutími, jako se to děje v již zmíněné Itálii. Závisíme na ekosystému a bránit ho znamená hájit šest základních hodnot. Evropská kultura stojí na třech pilířích: právním řádu, křesťanské morálce a kritickém myšlení. Západní civilizace se pak opírá o parlamentarismus, občanské svobody a efektivní trh.

Z historie víme, že na zániku civilizačního ekosystému nevydělá nikdo. Když jedni začnou vymírat, pro jiné to v první fázi může znamenat více životního prostoru. Ale nakonec „vymřou“ mnozí, čímž je obrazně myšleno, že se jim rapidně zhorší životní podmínky. Naopak, když se na hrozbu katastrofy včas a správně reaguje, lze život civilizace prodloužit, a dokonce mu dát nový smysl a impuls. Začít se musí novým porozuměním pro potřeby lidí. Kašlání na ně stálo na začátku cesty, která nás dovedla na práh vymření demokracie.

Biblický Kazatel říká: „Pouštěj chléb svůj po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“ Všichni jsme v rámci demokratického ekosystému spolu propojeni a co do něj házíme, to se nám vrátí. Nejvíce je to viditelné u jeho privilegovaných složek. Politici, novináři, podnikatelé, akademici – zkrátíte jednu nohu a i ostatní tři se začnou kývat. Nakonec to odnesou i občané na desce společného stolu, jenž se změní v nestabilní šikmou plochu. Mluvme spolu a vyjděme ze svých sociálních bublin, jinak prasknou jedna po druhé.

Když neporozumíme tomu, co náš ekosystém drží při životě, přijdeme o něj, a to nám ublíží daleko více a rychleji než změny klimatu. Přemýšlivého čtenáře možná napadne, že zánik dinosaurů přece otevřel cestu evoluci savců, tedy i naší. Jenomže vítěze evoluce vidíme vždy až zpětně. Kdo si dnes troufne říci, že právě on je tím malým chytrým primátem, jehož evoluce povede až na samý vrchol tvorstva? Slepých uliček je mnoho, k cíli vede jen jedna... 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud