Západ byl stvořen konzervativní a liberální ideologií. Oběma rovnoměrně. Sdílíme spolu hodně: lásku ke svobodě, demokracii, humanitě, právu, kritickému myšlení. To, že nyní ve veřejné debatě nabývá na významu štěpící linie mezi liberály a konzervativci, nemůže změnit nic na tom, že si neseme toto společné dědictví. Proto bychom měli spolu vystoupit proti extremistům - progresivistům a národovcům.
V „dobrých časech“ je přirozené, že ve společnosti probíhá hlavní názorový střet mezi zastánci různých ideologií. To platí, pokud všichni respektují společný hodnotový základ, či společenskou smlouvu a nesníží se k demagogii, populismu, extremismu, šíření nenávisti a dezinformací. Pokud ne, je třeba dát přednost demokratickému oponentovi před autoritářským spojencem. Bylo strašnou chybou, když konzervativní pravice kolaborovala s Hitlerem proti „levičákům“ a liberální levice s Gottwaldem proti „pravičákům“.
Pluralitní soupeření v rámci uznaného demokratického konsensu můžeme nazvat horizontálním střetem. Ale vertikála je důležitější, než horizontála. Pokud máme přežít jako slušná otevřená společnost, je třeba posouvat se vzhůru po vertikálách svobody, demokracie a humanity. Nebo aspoň udržovat dosažený status quo. Když dáme přednost někomu, kdo má podobné názory, jako my, tlačí je však extremisticky, před tím, s kým nesouhlasíme, je však bytostný demokrat, roztáčíme sestupnou spirálu zla.
Uveďme příklad: spor o manželství pro homosexuály. Jako hodnotový konzervativec je nepodporuji a jsem připraven vést o tom s liberály politickou debatu, jako o jakémkoli jiném tématu. Odmítnu v ní však stát vedle někoho, kdo bude hulákat něco o „nenormálnosti“ gayů a leseb. U svého oponenta pak očekávám, že nepodpoří progresivistu, který odpůrce zákona šmahem označí za „homofoby“. Prostě udržíme určitou úrověn civilizované debaty a nesklouzneme na šikmou plochu demagogie a nenávisti.
Mělo by platit, že každý si zpacifikuje extremisty na své straně. My národovce a liberálové progresivisty. Čímž je myšleno, že s nimi nebude spolupracovat, podporovat jejich agendu, tleskat jejich nenávistným a úmyslně rozdělujícím postojům, spojovat se s nimi do účelových koalic k poražení „protivného světonázoru“. Kromě toho myslím, že většina těch, kteří zastávají etrémní postoje, žádné skutečné hodnoty nemají - ani konzervativní, ani liberální, a už vůbec ne demokratické. Jen hledají „záminku k válce“.
Ano, jde tu spíše o „casus belli“, důvod, proč se porvat, ne o zásady. Témata jako bioetika, klima, gender, menšiny, migrace se obvykle spojují s velkými emocemi a populisté cítí, že z nich mohou snadno vytlouci slušný politický kapitál. Ti, pro které jsou tato témata opravdu otázkou určitých hodnot jsou většinou tiší - pokud je nezatlačíte do kouta a nedonutíte je tak k obraně. O to více je na obou pólech slyšet prospěchářské extremisty a demagogy.
Pod falešným praporem „konzervatismu“ se houfuje prapodivná směsice lidí. Jsou zde ekonomičtí (neo) liberálové, kteří věří v trh bez přívlastků a naprosto nechápou sociální rozměr konzervatismu. Vedle nich kráčejí národovečtí „heterosexuální bílí muži“, kteří mají blízko k Rusku a německému národnímu socialismu. Přidejme kované komunisty a bojovníky proti církevním restitucím a máme sbírku v zásadě komplet. Zbytek neví, čí je, jen ví, že má nenávidět EU, migranty, „buzny“ a mladé, co nevystudovali Vysokou školu života.
Společnost je to sice pestrá, ale nějak se v ní coby hodnotový konzervativec nemohu najít. Že z toho davu „přátel Krakatitu“ zaznívají afektované výkřiky podporující katolickou církev, bránící „normální svět a tradiční rodinu“, či hanobící ekoteroristy a neomarxisty, z nich ještě mé spojence nedělá. Konzervativec je uměřený a své hodnoty nosí v srdci, nevystavuje je na odiv jako opice v cirkuse. Navíc většině z nich nevěřím, že to myslí upřímně a že za jejich náhlým konzervativním coming outem není nízký konjunkturalismus.
A druhá strana? Když budu s liberálem mluvit o homosexuálních sňatcích, potratech, kampaních typu Me Too, Black Lives Matter, Extinction Rebellion a vůbec o celé agendě „válečníků za sociální spravedlnost“ (SJW - social justice warriors), jak to dopadne? Záleží na tom, na koho narazím a zda mu půjde více o demokracii, než o to, aby za každou cenu „vyhrál“ spor s konzervativcem. V druhém případě půjde o progresivistu, tedy o antipoda „padělaného“ konzervativce.
Profesionální aktivisté za „cokoli“ dokáží ničit svobodného ducha Západu a šířit atmosféru strachu. Bojí se jich velké firmy, universitní profesoři i obyčejní lidé, kteří často raději „drží ústa a krok“, na ruku jejich agendě jdou politici. U nás zatímto tento progresivistický mor zdaleka tolik neřádí. Ale jeho šiřitelé stačí na to, aby společně s falešnými konzervativci otrávili veřejnou debatu, vytěsnili z ní normální středová témata a dali jí falešnou perspektivu, kdy se halasně řeší to, co zajímá jen malou menšinu lidí.
Důsledky jsou drastické. Společnost je zcela zbytečně rozdělená, protože lidé s umírněně liberálními a umírněně konzervativními názory jsou „okupováni“ hrstkou extremistů na obou křídlech a de facto hnáni proti sobě navzájem. Za normální situace by se sice na mnoha věcech neshodli, ale nebýt oné umělé vypjatosti a vyostřenosti, nestali by se nepřáteli a normálně by spolu diskutovali. Takto stojí soused proti sousedovi, kolega proti kolegovi, a co je vůbec nejhorší, prarodiče, proti vnukům a děti proti rodičům.
Má to i dopad na politiku, a to velice selektivní. Zatímco zemanovsko-babišovská strana je sjednocena pod oním falešným konzervativním praporem, demokratická opozice je rozštípnutá. Podle všech možných čísel není slabší, ale účelové hrocení určitých témat jí rozděluje a oslabuje. Navíc řada těch, kteří by normálně zakotvili u nějaké konzervativní strany, radši přejde k zemanovskému táboru, protože jsou vyděšeni progresivisty a bojí se, že tradiční partaje jsou na obranu před nimi slabé.
Agendu určují extremisté a umírnění často cítí, že nejsou reprezentováni. Ne, že by nebylo z čeho vybírat, ale ODS, KDU-ČSL, STAN a TOP09 se neumějí ve vypjaté a polarizované debatě se svými tématy prosadit. To vedle ANO a SPD dokáží jen Piráti. Problém je přitom opravdu v nabídce, která nejde vstříc poptávce. Narozdíl od Polska jsou Češi spíše pocitovými, ne ideologickými liberály a konzervativci. Spolupráce obou směrů ve vládě není vyloučena a také na ni v minulosti několikrát došlo.
Co dělat proti onomu „únosu“ demokratických voličů extremisty? V prvé řadě se vyhnout zbytečnému akcentování témat, jež jitří city lidí. Mnohé ani aktuálně nevyžadují řešit. Nastavení potratů, registrovaného partnerství, práv žen a menšin, či migrační politiky je s jistými kompromisy přijatelné pro oba tábory a bylo by nyní nejlepší zachovat status quo a vůbec neotevírat zásadní debatu. Co se týká klimatu a vztahu k EU, tam naopak novou liberálně konzervativní shodu potřebujeme a neměla by být nemožná.
Česká společnost asi nyní nemá na to, aby se na vertikále svobody, demokracie a humanity nějak zásadně posunula vzhůru. Musíme však za každou cenu udržet úroveň, jakou dosáhla Havlova republika. Což znamená demontovat neblahé dědictví zemanovsko-babišovského intermezza a vrátit se zpět k polistopadovému vývoji. Symbolem a zároveň výrazným krokem k tomuto cíli bude smíření generace, jež zažila produktivní léta za komunismu s tou narozenou po listopadu 1989. Extremisté tím přijdou o centrálu energie.
Demokracie je diskuse. U „zemanovských konzervativců“ (lepší termín mě pro ně nenapadá a nějak je musím odlišit od velikánů jako Edmund Burke, Winston Churchill, či Ronald Reagan) smysl pro demokratickou debatu nehledám. Stejně tak ne u progresivistických liberálů. U lidí s liberálními hodnotami a světonázorem však obecně ano. Dokonce ani tak moc nerozlišuji, zda se nacházejí vpravo, nebo vlevo od středu. Hlavně, aby k němu byli blízko. Což progresivisté a Zemanovci rozhodně nejsou.
Nastolení témat veřejné diskuse je zásadní. Když „agenda setting“ necháme na extremistech, vždy vyhrají. Doufám že my, umírnění hodnotoví konzervativci najdeme v umírněných hodnotových liberálech civilizované soupeře do „horizontální“ debaty a spojence pro podepření a upevnění demokratické vertikály. Zkusme si teď říct, že nejsme primárně konzervativci a liberály, ale demokraty a naším společným nepřítelem jsou nedemokraté. Teprve až je společně porazíme, můžeme si to rozdat „na férovku“.
