Schmarcz: Nehledej jistotu v nejistých dobách. Hledej lídra, který tě jimi provede | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Nehledej jistotu v nejistých dobách. Hledej lídra, který tě jimi provede

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Promořit, nepromořit? Uvolnit omezení obchodu, nebo ne? Krize před nás klade zásadní otázky a my musíme najít ty nejlepší odpovědi pro naše fyzické i ekonomické přežití. Ale kdo rozhodne? Odborníci? Ani ti se neshodnou a jejich názory jdou ode zdi ke zdi. Politici naslouchající hlasu lidu? Populismus také není řešení. Potřebujeme lídra, který umí vést národ i v situaci, kdy nejsou po ruce hotové návody.

Když všechno klape, ekonomika roste, nikde žádné katastrofy, ani přírodní, ani bezpečnostní, tak umí vládnout kdejaké nemehlo. Ale za časů krize, ať ekonomické, migrační či koronavirové, se pozná, co v kom je. Obecně vzato česká politika už nějakých deset let setrvale degraduje. Vytrácejí se z ní lídři.

Máme nejspíš štěstí, že na nás koronavirus udeřil mírněji než na západ a jih kontinentu. Jinak by mohlo být docela zle. Nikdo zatím neumí říct, zda za nižšími čísly úmrtí na východ od bývalé železné opony stojí nějaká imunologická příčina typu povinného očkování proti tuberkulóze, pozdější nástup infekce, který dal epidemiologům více času na reakci, nebo větší disciplinovanost obyvatel. Faktem je, že všichni politici v nových zemích EU mají poměrně velký luxus a mohou rozhodovat v daleko lepších podmínkách a v klidnější společenské situaci, než třeba v Itálii či Španělsku.

Prozatím máme třináct mrtvých na milion obyvatel. Španělé 368, Italové 329, Velká Británie 156, Spojené státy 67, Německo 36. Nicméně premianty rozhodně nejsme. Na východ od bývalé železné opony jsou na tom hůře jen Slovinci, kteří přímo sousedí se silně postiženým Benátskem (25) a Estonci (20). Když se podíváme na země Visegradské čtyřky, tak v Maďarsku s koronavirem umřelo 11 lidí z milionu, v Polsku 6, na Slovensku 0,4 a zbytek nových zemí EU se pohybuje mezi těmito čísly.

Takže jako stát „zatím dobrý“. Ale jak si vedou naši politici? To už je horší. Roušky jsme si museli mnohdy ušít sami. Premiér nevyslyšel varování EU, tajných služeb, ani ministra vnitra. Zdržel vyhlášení nouzového stavu. Spolu s ministrem zdravotnictví a ministrem průmyslu je zodpovědný za to, že vláda včas nenakoupila zdravotní pomůcky a nerozjela domácí výrobu. Jediný z vlády, kdo „reagoval na světlo“, byl Jan Hamáček, který dopředu zajistil dostatek respirátorů pro policii a hasiče. A když v půli března dostal tu možnost, tak i pro celý stát.

Jak jsou na tom odborníci? Budiž vytknuto před závorku, že navržená opatření zafungovala, byť i kvůli chybějícím rouškám byla brutální. Skvěle si poradili zdravotníci, kteří právě proto, že neměli ochranné pomůcky často velmi riskovali. Jen velký troufalec by lékaře, sestry, epidemiology, záchranáře, hasiče či policisty kritizoval. Jiná věc je, že by sebelepší expert neměl mít na starosti politické řízení. Epidemiolog Roman Prymula byl zjevně jako šéf Ústředního krizového štábu nešťastný. A když se ocital v rolí lídra, často chyboval.

Pamatujete, jak náměstek Prymula slíbil, že když do konce března budeme mít nejvýše osm a půl tisíce nakažených, začneme rušit karanténní opatření? Měli jsme jich něco málo přes tři tisíce, ale neuvolnilo se nic… Před pár dny zase přišel s tím, že změnil názor a Čechy je třeba promořit. Což vzápětí odmítl zjevně zděšený premiér… Vůbec si nemyslím, že Roman Prymula by v něčem selhal jako odborník. Nicméně jeho vyjádření mohla v lidech budit střídavě protichůdné emoce: falešnou naději a paniku. Není prostě státník.

Lídry však nejsou ani premiér a další ministři za ANO. Což mě nepřekvapuje, protože pro funkce, které zastávají, jim chybí zkušenosti, možná dokonce i vůle. Když je zle, tak se prostě jasněji než ve slunečných časech ukáže, že stát se musí řídit jako stát. A musí se to tak umět. Hamáček, jehož samého do čela ČSSD vynesla do značné míry shoda okolností, přeci jen ukázal řádově lepší znalost řemesla. On první vybídl občany, aby si na veřejnosti zakrývali ústa a nos. Jako jediný také „drží lajnu“ a nemění neustále názor. Lidé v něm mají určitou jistotu.

Ministr vnitra představuje kompromis mezi Prymulovým neempatickým expertismem a populismem premiéra, který jako by se řídil náladami na sociálních sítích. Hamáček také otočil paradigma ČSSD, která lidem neustále něco nařizuje a drží je za ručičku, když emotivně prohlásil, že nejde o pokuty, ale o to, že si snad nikdo nechce vzít na svědomí něčí smrt. Kdyby mu sázka na vlastní zodpovědnost občanů vydržela i po krizi, mohl by získat voliče, zejména mladé, kteří si socialisty oškliví právě kvůli tuhému dirigismu.

Nicméně toto vše je minulost. Nyní jsme v situaci, která sice není špatná, ale právě teď je třeba udělat ta nejtěžší rozhodnutí. Dosud jsme činili jen to, co jsme museli a k čemu nás nutil virus. Ani to někteří nezvládli. Nyní musíme převzít iniciativu a přijít s vlastním plánem. Jan Hamáček chyboval, když ve sněmovně řekl, že „jediný, kdo má plán, je ten virus“. Botu udělal i Andrej Babiš, který v projevu občany vyzval, aby o Velikonocích zůstali doma a hned druhý den je vybídl dát si venku pivo, párek, zmrzlinu…

Lidé potřebují jasnou vizi, která se nebude pořád měnit. Potřebujeme zkrátka lídra jako sůl. Další vývoj už nemůžeme nechat na odbornících. Ti by nám zavedli leda tak doktorskou diktaturu. Ať už by znamenala okamžité promoření, nebo naopak dva roky v karanténě – v závislosti na tom, čí názor by vyhrál. Rovněž by nebylo dobře, aby se vládní plán odvíjel jen od zájmů velkých korporací a byznysu přímo, či nepřímo napojeného na premiéra a jeho známé, jak se to zatím může jevit dle toho, co je otevřené a co zavřené.

Dilema, před kterým stojíme, je jednoduché. Leč o to složitější je jeho řešení. Když budeme karanténní opatření s ohledem na zdraví občanů neúměrně protahovat, můžeme zcela zdevastovat hospodářství a navíc se vystavit riziku opakování epidemie, protože skoro nikdo nebude mít imunitu. Když s ohledem na zdraví ekonomiky odstraníme restrikce příliš rychle, může to zavinit smrt mnoha lidí, položit zdravotní systém, přinést ohromné náklady a nakonec způsobit ještě větší propad produkce.

Měsíc po vyhlášení nouzového stavu je opět na nás učinit svobodné rozhodnutí, které určí naši budoucnost. Přičemž oba základní přístupy, pokud je budeme zastávat fanaticky, mohou zničit jak to, co budeme ignorovat, tak to, co se budeme snažit urputně chránit. Musíme najít ten správný balanc.

V nejistých dobách neexistuje žádná jistota. Státníci, kteří v dějinách vytvořili velké věci, či zachránili ztracenou situaci, nemohli předem vědět, že se rozhodli správně. Až výsledek ukáže, kdo situaci zvládl, a je tedy lídr, a kdo nikoli. Ten plán pro příští dny, který nás převede přes rozbouřené vody, musí být zatraceně dobrý. Vláda nám ho slíbila představit zítra. Tak se nechme překvapit, snad příjemně.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud