Schmarcz: Nezávislá média a demokracie – 30 let a čtyři fáze sebedestrukce | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Nezávislá média a demokracie – 30 let a čtyři fáze sebedestrukce

Schmarcz: Nezávislá média a demokracie – 30 let a čtyři fáze sebedestrukce
 

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Z popela bolševismu znovu povstaly dvě zásadní síly svobodného světa: nezávislá média a demokratická politika. Za těch třicet let prošel jejich vzájemný vztah čtyřmi podstatnými metamorfózami. Spolu s tím se měnila i společnost. Ne vždy právě k lepšímu…

Popsat tři dekády spolužití novinářů a politiků by vydalo na knihu. Vměstnat je do jednoho komentáře znamená samozřejmě brutální zjednodušení. Ale zase výhoda je v tom, že se můžeme soustředit jen na to nejzásadnější. A to přišlo ve čtyřech fázích, z nichž každá přinesla velkou, dalo by se říci systémovou změnu. Stál jsem na obou stranách „barikády“, čtrnáct let jako novinář a dalších čtrnáct jako poradce nejvyšších ústavních činitelů. Vím tedy o čem mluvím a dále popsané chyby a omyly jsou i mými chybami a omyly.

Fáze I: všichni jsme skvělí

Počátky budování státu byly plné optimismu. A velmi familiérního vztahu mezi novináři a politiky. Všichni jsme přece byli demokraté a chtěli jsme tvořit svobodnou společnost. Jistě, v médiích i v politice zůstalo mnoho lidí spojených s komunistickou érou. Ale v duchu hesla „nejsme jako oni“ jsme je tam i tam tolerovali. Ostatně, šlo to jinak? Kdo dnes vyčítá Václavu Havlovi, že s komunisty „nezatočil“, tak kromě faktu, že on sám takovou moc neměl, přehlížejí i podstatnou drobnost - kam až ono „čištění“ mělo zajít?

Odebírejte newsletter INFO.CZ

Kdyby měli politiku opustit všichni komunisté, proč neprovést stejnou čistku v médiích? Ta přece také mají vliv. Řečnická otázka. Obě sféry by přišly o řadu později významných osobností. A prostě se to nestalo. Stalo se něco jiného. Tenkrát jsme si jaksi neuvědomovali, či nechtěli uvědomit, že novináři a politici nejsou na jedné lodi. Musejí sdílet hodnoty svobody, demokracie a práva, ale nikoli jednu kajutu. Jedni mají moc a druzí je kontrolují. Tyto hranice se stíraly. Novináři se zdáli mít moc a politici fungovali bez kontroly.

Ve společné kajutě médií a politiky vládla dobrá nálada. Teprve postupně se začal tento pohodový, ale ne úplně zdravý vztah rozvolňovat. Tak, jak se místo národní jednoty proti komunismu začal prosazovat pluralismus, projevovaly se víc a víc rozdílné zájmy mezi novináři, kteří chtějí senzace a odhalovat problémy, a politiky, kteří chtějí klid na práci a utajit problémy. Stále však platila nepsaná dohoda, že se obě síly respektují jako sloupy svobody a demokracie. Kdyby to tak zůstalo, bylo by v této zemi docela fajn.

Fáze II: politici jsou lumpi

Zhruba po dekádě od listopadu 1989 se politicko-mediální krajina zásadně proměnila. Začal se prosazovat novinářský aktivismus, který místo věcné kontroly a nestranného hodnocení faktů přinesl doslova štvanici na politiky. Nestačilo „jen“ věci pravdivě pojmenovat a přesně analyzovat, bylo třeba vyšetřovat a odsuzovat. Místo aby se politik z kamaráda proměnil na partnera ve hře, která má jasná pravidla, stal se z něj pro některé redaktory rovnou nepřítel, či lovná zvěř.

Jistě, na tomto vývoji měly svůj podíl chyby politiků pramenící z jejich pocitu, že v demokracii si může vítěz dělat úplně cokoli, který byl ještě posílen onou zkušeností z počátku 90. let, kdy novináři byli k politikům až příliš chápaví. Aféry s financováním, Bambergy, Bácsové a Sinhové, opoziční smlouva, kmotrovské manýry… Důvody k nedůvěře a zlepšení kontroly tu jistě byly. Ale ona někdy až třídní nenávist a snaha „ulovit“ si svého politika nakonec vedly nikoli ke zlepšení, ale k destrukci systému zastupitelské demokracie.

Tehdy se zrodila hanebná „dohoda“ mezi částí policistů a státních zástupců a některými novináři. V médiích se začaly masově publikovat pečlivě vybrané části trestních spisů a odposlechů. Tato nelegální a protiústavní praxe byla kryta údajným veřejným zájmem. Jenže šlo o osobní zájem členů represivních složek a s nimi spolčených redaktorů posílit svou moc a vliv. Mnohým to zničilo život. Vše vyvrcholilo aférou kolem volby prezidenta 2008 a ta vedla k prosazení přímé volby a konci tzv. Havlovy republiky.

Fáze III: novináři jsou lumpi

Novinářský aktivismus, který neměl nic společného s pečlivým, korektním a zodpovědným pátráním, napomohl k totálnímu zničení reputace zastupitelské stranické demokracie. Což bylo o to absurdnější, že v partajích nakonec zafungovaly samočistící mechanismy. Ale nedostaly šanci. Chyby a slabost politiků, ale i aktivistická média přivedly k moci „nové pořádky“. Demokratická moc se stala slabou a nechala se snadno svrhnout tzv. prokurátorským pučem.

Jaké překvapení, že lidé jako Miloš Zeman, Andrej Babiš či Tomio Okamura neprojevili vůči novinářům, kteří jím pomohli do sedla, ani trochu vděčnosti. Naopak. Nikdy po roce 1989 na tom nebyli novináři tak zle, jako teď za „druhé polistopadové republiky“, jíž spolutvořili. Příčina přitom není v proklínané „oligarchizaci médií“, ale v tom, že když novináři přispěli ke zničení pluralismu v politice a jeho nahrazení vůdcovským principem, má to vliv i na svobodu a konkurenci v médiích.

Média se ocitla v postavení onoho ovčáka, který pořád falešně volá, že jde vlk. A když pak šelma jednou skutečně přijde, nikdo mu už nepomůže, protože mu nevěří. Novináři zdiskreditovali nejen demokratické politiky, ale i sami sebe. Na nové pány jsou krátcí a navíc lidi ani moc nezajímají. Změnilo se totiž paradigma. Když už voliči až tak nezkoumají program a hodnoty, ale chtějí se ztotožnit s vůdcem, stávají se pro ně i závažné a ověřené zprávy méně podstatnými. Nebo rovnou novináře označí za lumpy, jako oni dříve politiky.

Fáze IV: všichni jsme v…

Takže z fáze I, kdy všichni byli kamarádi, jsme se přes chyby politiků dostali do fáze II, kdy se demokraté stali lovnou zvěří, a nakonec k fázi III, kdy pro změnu přišli o vliv novináři. Výsledek je, že jsou na tom zle nejen média a tradiční strany, ale společnost jako celek. Cítím, že po třech desetiletích máme méně víry ve svobodu, demokracii, morálku a právo než tehdy. Optimismus je pryč a soudržnost také. Řád, vzdělanost a další hodnoty nejsou vnímány jako něco, co sdílíme a respektujeme, ale jako nástroj elit k zotročení ostatních…

Tradiční hodnotová politika vyklízí prostor neideologickému populismu. Zastupitelská demokracie nátlakovému aktivismu. Seriozní žurnalistika dezinformátorům a trollům. Informace už se v době postfaktické nedělí na pravdivé a nepravdivé, ale na užitečné a neužitečné. Názory neprocházejí testem reality, ale procesem utužování vlastních předsudků. To vše uzavírá jednotlivce do nekomunikujících bublin a nahrává extremistům v médiích i v politice. Těm, kteří sázejí na strach, nenávist a vytváření obrazu nepřítele.

Novinařina a politika tvoří spojité nádoby. Zničte jedno a zničíte druhé. Zachraňte jedno a zachráníte druhé. Společnými chybami jsme se dostali do situace, kdy se moc a vliv přesouvají k radikálům, demagogům a populistům. Ti mají přirozenou výhodu, že jsou víc slyšet a svá jednoduchá sdělení snadněji dostávají k publiku. V ideálním případě jsou vytlačováni na okraj a nikdo je nebere vážně, my jsme si však veřejnou debatu za ty tři dekády nastavili tak, že extrémní témata a agenda jsou nejen přijatelné, ale leckdy i dominují.

…ale není vše ztraceno

Při letmém pohledu se zdá, že společnost je rozbitá na střepy a už ji nikdo neslepí. Myslím ale, že nesmíme podléhat pesimismu. Lidé se od listopadu nijak zvlášť nezměnili, nejsou horší než byli. Navíc vyrostla generace nezatížená komunismem, která je otevřenější, méně předsudečná a navzdory snaze politiků nedělat nic pro kvalitnější školství i lépe vzdělaná. Selhala média a politika. Ne všech deset milionů občanů. Stalo se jen, že když jim stará média a politika přestaly cokoli nabízet, vzali to, co se jim nově slíbilo.

Z pohledu běžného občana se svět politiky a médií stal nepřehledným, rozhádaným, nestabilním, plným negace, uřvanosti, obviňování, ukřivděnosti, ješitnosti, podrazů, lumpáren, osobních animozit, přezíravosti k lidem… Koho by to lákalo? O vině tradičních politiků za tento stav se napsalo hodně, o vině tradičních novinářů velmi málo. Ale mohou za to společně a nerozdílně. Společně a nerozdílně za to také pykají ztrátou vlivu a prestiže. Lidé je už neberou jako přirozené lídry, ale jako nenáviděné elitáře. Co teď s tím?

Novináři by především měli skoncovat s aktivismem. S přístupem, kdy se někteří z nich chovají jako soudce Dredd, který je zároveň policistou, soudcem i exekutorem. Jednak to na novou moc neplatí, jednak v tom není budoucnost. Ta je v tom pomáhat lidem zorientovat se. Tedy nikoli nabídnout změť zpravodajských střepů, krátkodechých senzací a přepálených kauziček. Ale podstatné informace v kontextu, seriozní analýzy nabízející celkový pohled a názory založené na pevných a srozumitelných hodnotách.

Staré strany potřebují novou energii ve formě silných důvěryhodných lídrů, nějakou formu integrace a nejspíš i novou značku. Z nových stran si dovolím apelovat na ANO a Piráty, aby vzali vážně svou konstitutivní roli a uvědomili si, že pokud se do systému nevrátí řád, stabilita a důvěra v právní stát, zacyklíme se v koloběhu změn, který jednou smete i je. Takový vývoj sledujeme v Itálii poslední čtvrtstoletí. Když se z politické debaty trvale vytratí racionalita, vždy se najde někdo ještě novější a iracionálnější, kdo vyhraje.

Stručně řečeno, potřebujeme ustavit vládu pravidel, která musí každý dodržovat: většina i menšina, politici i novináři. Schválně tentokrát nepíšu „obnovit“, ale „ustavit“. Jistě, vybudovali jsme instituce, parlament, Ústavní soud a především jsme těžili z obrovského étosu sametové revoluce. Absentovala však cílevědomá, konsensuální a trvalá snaha ustavit vládu všemi respektovaných nepsaných pravidel, jimž se také říká „společenská smlouva“. Proto se polistopadový režim tak snadno začal hroutit.

Po tři dekády se novináři a politici svými chybami a omyly podíleli na sebedestrukci systému. Skoro se jim to povedlo, ovšem na zcela. Za dalších třicet let může být vše mnohem lepší.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud