Schmarcz: OSN selhává proti nedemokratickým režimům. Vystoupit z ní ale není řešením

Martin Schmarcz

27. 04. 2020 • 20:00

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Světová zdravotnická organizace (WHO) fatálně selhala. Kvůli politickým ohledům na Čínu podcenila pandemii a ignorovala varování z Tchaj-wanu. Nyní je její autorita na nule a Spojené státy jí zastavily financování. Není to zdaleka jediný příklad, kdy OSN a její agentury neplní úkol, k němuž byly stvořeny a jdou na ruku nedemokratickým režimům. Co s tím, když demokraté jsou v nich v menšině?

Světová zdravotnická organizace (WHO) má za sebou jistě významné odborné úspěchy. Například vymýcení obrny. Problém, stejně jako u každé složky OSN včetně samotné střechové organizace, nastává ve chvíli, kdy se z expertního rozhodování stává politické. Třeba UNESCO místo důsledné ochrany světového kulturního dědictví ustupuje militantnímu islámu – mimo jiné arabským teroristům v Izraeli. Není divu, že ten spolu s USA opustil tuto agenturu, která se opakovaně projevuje antisemitsky.

Pokud UNESCO kvůli ideologickému protekcionismu přehlíží ničení památek, pak WHO ze stejných důvodů spoluzavinila umírání lidí. Jinak to říci nelze. Kvůli ohledům na čínské bolševiky vedení organizace nedbalo varování Tchaj-wanu, že Peking lže a zatajuje podstatné informace o koronaviru. Kvůli tomu WHO vyhlásila pozdě stav pandemie a navíc šířila po světě lživé čínské údaje, které vyvolávaly dojem, že je covid-19 daleko méně nebezpečný než odpovídá realitě. A samotná OSN? Ta podléhá tyranům opakovaně a často.

Organizace spojených národů (OSN) vznikla po druhé světové válce jako pokus znovu a lépe pokračovat v činnosti Společnosti národů (SN), která nedokázala zabránit řádění nacistického Německa a fašistické Itálie. Existuje sice třikrát déle než její předchůdkyně, ale ruku na srdce: jakému skutečně silnému zlu dokázala za tu dobu zabránit? Není to náhodou tak, že při obraně svobody, demokracie a lidských práv selhává pořád a dosud funguje pouze proto, že na rozdíl od SN (naštěstí) nemusela čelit globální válce?

Společnost národů se nedokázala účinně postavit nacismu a fašismu, z nichž ten první stvořil jednu z vůbec nejmocnějších říší zla, jaké poznaly lidské dějiny. Sama se zrodila z pekla světové války a padla, protože neuměla zabránit té druhé. Splnily se naděje vkládané do její nástupkyně? Stala se efektivní hrází nespravedlivým válkám, tyranii a velmocenské zvůli? Ani náhodou. Sem tam si dokáže poradit s nějakým lokálním diktárůrkem. Ale pouze když nad ním nedrží ochrannou ruku nějaká mocná aliance darebáků.

Prvním a zároveň posledním velkým vzedmutím autority OSN coby ochránkyně demokracie a míru se stal zásah proti Severní Koreji. Za celou studenou válku šlo o jediný silný mandát světové organizace k ochraně svobodného národa před útokem komunistů. I tak ale hlavní břímě bojů proti totalitě musely na sebe vzít Spojené státy, které přinesly nejen velký počet obětí, ale i společenských nákladů spojených s odporem části veřejnosti proti válce „amerických hochů“ za tak velmi vzdálenou zemi.

I rezoluce OSN o Koreji však mohla být přijata pouze díky tomu, že čínské křeslo v Radě bezpečnosti stále držel Tchaj-wan a na protest tomu se jejího jednání neúčastnil Sovětský svaz. V následujících letech už pokusy demokratů vetovaly komunistické velmoci. A i když se OSN dohodla, nedokázala svou vůli prosadit. Nijak třeba nepomohla Izraeli a nezabránila útoku sedmi arabských zemí, jež odmítly respektovat rezoluci o rozdělení Palestiny. Od té doby navíc OSN v řadě případů stranila arabským agresorům proti Židům.

Naprostým výsměchem pak je Komise OSN pro lidská práva, kam jsou pravidelně voleny režimy, které je brutálně porušují. Předsedající zemí jsou klidně i takové státy jako Saúdská Arábie, jež systémově popírá rovnost žen a mužů. Jistě, je to tím, že vyspělých demokratických zemí je v OSN malá menšina. Poznala to i Česká republika, která, ač favorit, nebyla zvolena za nestálého člena Rady bezpečnosti, protože zanedbala vlichocování se do přízně nedemokratickým vládám.

Sečteno a podrženo, agentury OSN jsou často jen příhodným útočištěm pro nepřátele svobody, kteří, s autoritou světové organizace za zády, ji zneužívají k tyranizování demokratů, prosazování svých zájmů a vyřizování účtů. Sama OSN pak díky mechanismu Rady bezpečnosti, v níž má hlavní slovo pět stálých členů, z nichž tři jsou úctyhodné demokracie, dokáže autokratické režimy alespoň zadržovat. Už však ne prosadit něco pozitivního. Co s tím? Reformovat? Rozpustit? Vystoupit a nechat OSN v plen darebáckým státům?

Těžká volba. Vystoupením z UNESCO se asi nic zásadního nestane. Ale když USA přestaly kvůli skandálu s koronavirem financovat WHO, Čína naopak peníze přidala a ještě více si ji k sobě připoutala. I západní spojenci Američany kritizují, protože jiný nástroj než WHO svět ke zvládání globálních zdravotních krizí nemá. A zatímco neschopnost modrých přileb udržovat mír může kompenzovat NATO, zde teď náhrada neexistuje. A opustit či rozpustit celou OSN? Tímto drastickým krokem by si demokratické země nepomohly.

A reforma? Aniž bychom rozebírali všechny návrhy na proměnu Rady bezpečnosti, jejíž role je klíčová, tak už na první pohled vidíme, v čem je zásadní problém. Pokud reforma nepovede k tomu, že o světovém míru budou rozhodovat demokratické země, nebude bezpečná, protože svou si prosadí nedemokratická většina. Pokud k tomuto kýženému cíli povede, nebude demokratická, protože bude muset potlačit onu většinu. Takže klasický kulatý čtverec…

Země dodržující lidská práva mají jedinou šanci – držet se slov amerického prezidenta Andrew Jacksona: „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.“ Zůstaňme v OSN a hrajme s tyrany dál hru na zdrženou. Zároveň udržujme NATO tak silné, aby bylo nezpochybnitelným globálním mírotvorcem. Co se týká WHO, tak hlavně zařiďme, aby Západ nezávisel na Číně v dodávkách zdravotních pomůcek, přístrojů a surovin pro léky.

Naši svobodu nám zaručí ekonomická a vojenská síla Západu, ne hlasování v OSN. Je iluzí myslet si, že nějakým přesvědčováním, nebo reformou prosadíme, aby tato organizace už navždy dělala jen správné věci, když jsou v ní demokraté v menšině. Jak řekl Jan Palach: „Člověk musí bojovat proti zlu, na které právě stačí.“ Tím zlem, na které (snad) právě stačíme, je nejednota Západu, neexistence bezcelní zóny mezi EU a USA, směšně nízké evropské výdaje na obranu, neschopnost jednotně stát za Izraelem…

Západ je sice v menšině, ale rozhodně má na to být oním dobře vyzbrojeným jehnětem. Když budeme silní, ostatní země se k nám budou v OSN přidávat a v ideálním případě bude dokonce růst počet světových demokracií, protože tento systém bude sexy díky zárukám prosperity a bezpečnosti. Devadesátá léta byla v tomto nadějná. Jen jsme udělali chybu, když jsme to s optimismem přehnali a uvěřili ve Fukuyamův „konec dějin“ a definitivní vítězství liberální demokracie. Dnes víme, že nemůže navždy vyhrát. Ale může vítězit…

S OSN teď nic moc nenaděláme. Můžeme jen posilovat aktuální pozice Západu a pracovat na tom, aby za pár desítek let měli demokraté ve světové organizaci většinu. Co se týká agentur typu UNESCO, tak pokud se s nimi nepůjde domluvit, klidně je opusťme a nechme paralyzované. Pokud mají význam pro světovou bezpečnost, jako WHO, snažme se je přivést k rozumu, a když to nepůjde, musíme být připraveni je nahradit západní alternativou s globální působností a ambicí. Obdobně jako NATO supluje modré přilby.

K čemu je organizace k prosazování svobody, spravedlnosti a solidarity ve světě, když v ní nemají hlavní slovo ti svobodní, spravedliví a solidární? Jistě, dost často k ničemu. I tak však pořád platí varování konzervativního filosofa Edmunda Burkeho: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl.“ Navíc Západ má na to, aby učinil svět lepším. Tak se o to snažme. 

SDÍLET