Schmarcz: Poučení z chvilkového vývoje. A proč Minář není jako Havel | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Poučení z chvilkového vývoje. A proč Minář není jako Havel

Schmarcz: Poučení z chvilkového vývoje. A proč Minář není jako Havel
 

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | „Chvilkaři“ to v sobotu zvládli. Ne každý to čekal. Například já ne. Vrátili se do hry, když už se zdálo, že se jejich morál a momentum vyčerpaly. Po zrušení trestního stíhání premiéra to vypadalo, že budou jen těžko hledat důvod existence. Ale stalo se, ukázali energii a vytrvalost, vykolíkovali si hřiště a vyškolili opozici.

Energie, která vyzařuje z Mikuláše Mináře a spol. je evidentně větší než u všech opozičních lídrů dohromady. Navíc se poučili z chyb, kdy původní požadavky směřovali příliš úzce a příliš konkrétně. Sílu investovali do tématu trestního stíhání Andreje Babiše. Když bylo zastaveno, zdálo se, že jsou nahraní. Přesto teď dokázali na Letnou přilákat přinejmenším stejně lidí jako v létě.

Spolek Milion chvilek pro demokracii o víkendu podnikl pokus, aby demonstranti měli důvod přijít i příště. Čtyři červené linie, které vytyčil, jsou daleko sofistikovanější než půl roku staré požadavky. Do ulic se má vyjít, když vláda odvolá nejvyššího státního zástupce, když zaútočí na Českou televizi, když premiérův konflikt zájmů poškodí zájmy republiky nebo když prezident sáhne v Babišově případě k abolici.

Z tohoto čtyřúhelníku vedou jen dvě cesty. Pokud Andrej Babiš splní požadavky – tedy buď se vzdá Agrofertu, nebo postu premiéra – Milion chvilek vyhraje. Je zjevné, že ani jedno z toho se nestane a nastane tedy předem hlášený a srozumitelný důvod k dalšímu nátlaku. Navíc vše jistí časově striktně omezený požadavek, aby předseda vlády vyřešil střet zájmů už do konce roku.

Na tahu je nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který má na klíčové rozhodnutí o osudu kauzy Čapí hnízdo ještě měsíc. Vrátí-li do hry stíhání Babiše a bude-li při tom čelit nátlaku, vyvolá to masové protesty. Pokud Miloš Zeman trestní stíhání zastaví, vyvolá to – opět – masové protesty. Státním zástupcům ale do hlav nikdo nevidí a za posledních deset let si nikdo nemůže být jistý, že nepoženou k soudu zcela nevinného, nebo naopak nezprostí obvinění evidentního lumpa, což nijak nevztahuji konkrétně k aktérům kauzy Čapí hnízdo. Chvilkaři už se nesoustředí výhradně na ně, stačilo jim spálit se jednou.

Vytyčení čtyř červených linií ukazuje, že ačkoli Minář a spol. nejsou politici, mají strategické vůdcovské myšlení, které není vůbec samozřejmé. Vedle tohoto (skvěle zorganizovaného) programu demonstrace spolek učinil dva další kroky: vyhlásil novou petici a formuloval výzvu k pěti opozičním stranám.

Nová petice je tentokrát daleko obecnější: „1. Chceme mít politiky, kteří respektují demokratická pravidla a instituce, nelžou, nekradou, nestraší a nejsou ve střetu zájmů. 2. Chceme být občany, kterým záleží na druhých lidech, zajímají se o stav společnosti a převzali za ni svůj díl zodpovědnosti. 3. Chceme žít v zemi, v níž se daří svobodě a spravedlnosti, má zdravou krajinu, a kde každý může žít beze strachu, důstojně a rád.” To může podepsat každý. A také se rychle (do vydání tohoto textu) připojilo přes 100 tisíc podpisů, které tedy přibývají nesrovnatelně vyšším tempem, než pod původní „milionovou“ výzvou, jež v posledních měsících stagnovala.

I požadavky na Piráty, ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN jsou velmi vágní: mají se otevřít veřejnosti a novým členům, do roka připravit jasnou vizi a integrovat se. S výjimkou toho posledního nemají žádný praktický význam. Opoziční strany jsou otevřené několik let, ale moc lidí k nim nechce, respektive lidé se vůbec nechtějí politicky angažovat. Své vize tyto strany samozřejmě mají a jednu souhrnnou z nich dá dohromady trochu slušný politický poradce za odpoledne.

Lze se tak ptát, k čemu takové knížecí rady vůbec jsou? Přeci jen k něčemu ano. Problém opozičních stran není v tom, že by nechtěly přijmout více členů, nebo že by neměly kvalitní programy. Ale ten, že nikoho nezajímají. Když na ně chvilkaři namířili reflektor a řekli „do roka a do dne se podíváme, co jste vytvořili“, může to opozičníkům pomoci tuto bariéru netečnosti překonat.

S čím ale Milion chvilek opozici nepomůže, to je hledání charismatického vůdce. Bez něj buď neuspějí vůbec, nebo daleko méně než s ním. Chvilkaři sami tento požadavek plní. Mikuláš Minář má jasnou a srozumitelnou misi, za svým cílem jde důsledně a tvrdě a zároveň slušně a uměřeně. A evidentně se s ním dokáží identifikovat nejen mladí a liberální příslušníci jeho generace, ale i konzervativní čtyřicátníci a padesátníci, kteří na Letné tvořili hlavní sílu davu pod pódiem.

Teď asi mnozí řeknou: A proč chvilkaři nepromění svůj spolek v politické hnutí? Je pravdou, že politika se stává stále více aktivistickou a založenou nikoli na stranickém, ale vůdcovském principu. Je to příklad ANO a SPD. Další nová síla – Piráti – jsou přeci jen více stranou, ale rovněž sázejí na aktivismus. Jenže právo chvilkařů nevstoupit do přímého boje o hlasy voličů je stejné, jako do něj vstoupit. Navíc můj osobní názor je, že nepotřebujeme další partaj – potřebujeme vůdce pro ty staré.

Odebírejte newsletter INFO.CZ

Nevadí mi, že Milion chvilek se rozhodl „pouze“ vytvářet prostor pro širokou paletu opozičních aktivit. Je sice evidentní, že za chvilkaři se šikují všichni, kteří odmítají Miloše Zemana a Andreje Babiše, ale to vůbec neznamená, že by se chtěli schovat pod střechu jednoho hnutí. Relativně blízko k sobě mají voliči ODS a KDU-ČSL, ještě blíže STAN a TOP 09, ale mezi oběma dvojicemi stran zase tak velké porozumění jejich elektorátu není. Nemluvě o tom, jaká je vzdálenost mezi touto čtveřicí a Piráty.

Pro mě je naopak chvilkařská výzva, aby se lidé angažovali v té straně, která je jim nejblíže, znakem politické vyspělosti. Chápu, že někdo to může vidět jinak. Já ale oceňuji to, že Milionem chvilek se generace třicátníků velmi hlasitě hlásí o svůj díl odpovědnosti. Není přece nutné, aby rovnou založili stranu. Podstatné je, že jim to „není jedno“. Což se, upřímně řečeno, u generace mileniálů jevilo, že je… Navíc za sebe jsem rád, že vedle klimatických neomarxistů je tu mezi mladými i někdo normální.

Nevím, do jaké míry chvilkaři ovlivnili chování samotného Andreje Babiše. Fakt je, že nyní vůči nim vystupuje neagresivně a že k 17. listopadu přednesl projev, jímž se explicitně přihlásil k Havlově republice. Kterou Miloš Zeman tvrdošíjně odmítá a snaží se ji zničit. Nebudu hodnotit, jak upřímně to premiér myslel (ostatně nedělám to nikdy a u nikoho). Podstatné je, že to řekl velmi jasně, nahlas a nebude to moci vzít jen tak zpět. A ať si o Babišovi myslí kdo chce, co chce, je pro polistopadový režim velmi dobře, že učinil toto prohlášení.

Jakkoli Milion chvilek dále vystupuje nesmlouvavě vůči Andreji Babišovi, nelze se zbavit dojmu, že tentokrát byla na tapetě hlavně opozice. Jako by jí chvilkaři podávali pomocnou ruku – a zároveň vyslovovali výstrahu „pozor, toto už je opravdu poslední zvonění“. Minář se tak možná troufale, rozhodně však efektivně, staví do role jakéhosi opozičního kouče opozice. Což si velmi dobře uvědomují Zemanovci, kteří ho posměšně titulují „další zrzek“. Asi jim nedochází, že srovním s Václavem Havlem mu určitě neškodí.

Pravdou je, že vůdce spolku Milion chvilek už má dnes určitou autoritu a vliv na středopravé voliče, které by opozice neměla podceňovat, pokud chce uspět. Nicméně srovnání s Havlem nesedí. Už proto, že situace je zcela jiná. Nežijeme v totalitě, ale v demokracii. Spíše bych ho srovnal s Williamem Wilberforcem. Protestantským aktivistou, který svou tvrdohlavostí dokázal se spolkem dvanácti lidí zrušit otroctví v Britském impériu.

Britská společnost na přelomu 18. a 19. století nebyla totalitní. Měla však morální problém. A Wilberforce po dvou desetiletích marných pokusů dokázal, že i velmi malá, ale přesvědčená a neústupná skupinka pohne impériem. Říká se tomu občanská společnost. Minář se pokouší o něco podobného, přičemž náš morální problém, na který cílí, je nezájem o veřejné dění. Ano, dnes už „můžeme“. Ale nechceme. A je na generaci zrozené po listopadu 1989, aby převzala štafetu a svedla svůj reaganovský boj o svobodu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud