Schmarcz: Straničtí skauti příštího prezidenta nenajdou. O funkci si musí říct sám | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Straničtí skauti příštího prezidenta nenajdou. O funkci si musí říct sám

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE |  Kdo bude příští prezident? To je jedna z nejdůležitějších otázek dneška. Výsledek volby do značné míry rozhodne o tom, kudy se česká společnost dále vydá. Vrátíme se k ideálům Havlovy republiky, od nichž se neustále vzdalujeme, nebo je definitivně odvrhneme? A kde najít člověka, který obnoví polistopadový režim? Kdo si o tento post a úkol sám neřekne, ten nemá na Hradě co pohledávat. 

Pokud by se prezidentské volby konaly mimořádně už někdy v první polovině příštího roku, každého asi napadne minimálně jeden kandidát, který by měl šanci: Andrej Babiš. A ten bude nositelem odkazu Miloše Zemana, ne Václava Havla. Samozřejmě, každý člověk je jiný a žádný prezident nekráčí úplně v botách svého předchůdce. Opravdu jsme ale v situaci, kdy jsou před námi jen dvě vynucené možnosti. Společnost je rozdělená na zhruba stejně velké části. Což je při prezidentské volbě ještě zvýrazněno. Abychom stále neházeli jmény prezidentů, nazvěme Havlovu stranu ‚modrými‘ a Zemanovu ‚červenými‘. I když jistě bude více kandidátů, ve druhém kole se střetnou právě tyto dva tábory.

Červení na koni

‚Červení‘ jdou do souboje z lepší pozice. Především jsou sjednocení. Právě díky tomu dokázal Miloš Zeman vyhrát dvakrát za sebou. Poprvé dokonce jako outsider. Pro všechny, kteří sami sebe řadí mezi poražené polistopadového vývoje, byl totiž od počátku jediným kandidátem, zatímco v druhém táboře panovala řevnivost a roztříštěnost. Zeman zvítězil s jednoduchými, ale silnými negativními emocemi. Svezl se na vlně otevřeně protiněmeckého resentimentu a latentní nedůvěry k Evropské unii.

Za sedm let se rudý tábor ještě upevnil a zkonsolidoval. Andrej Babiš je dnes stejně výrazným lídrem, jakými byli ve své době premiéři Václav Klaus, Miloš Zeman či Mirek Topolánek. Paradoxně největším handicapem pro něj je, že pro tvrdé jádro zemanovců může zdánlivě být příliš proevropský. A už jsme viděli, jak snadno lze ‚červeným‘ totálně znechutit kandidáta, na kterého ukážete prstem a obviníte ho, že je ‚vítač‘.

‚Červení‘ voliči nejsou příliš otevření – ani jiným názorům, ani novým neznámým kandidátům. Boj o nástupnictví po Zemanovi bude možná tvrdý, ale určitě krátký a jeho vítěz může s velkou jistotou sázet na to, že většina zemanovců mu to nakonec ‚hodí‘. Ať tak, nebo tak, poměrně brzo se vyjasní, kdo skutečně bude dědicem Zemanova odkazu a jak do těchto počtů Andrej Babiš zapadá.

Modří potřebují jednorožce

Jestliže ‚červení‘ jsou na koni, ‚modří‘ zatím bloudí ve voličském lese po malých skupinkách pěšky. A hledají jednorožce. Bájnou bytost, která jim vyléčí rány utržené v soubojích s hradním pánem. Který systematicky zadupává do země odkaz listopadu 1989 a ducha svobodných 90. let, stigmatizuje ty, co ho nevolili a upírá jim právo na protest, odvrací se od Západu a zcela nepokrytě preferuje Rusko a Čínu.

Jednorožec je ovšem vzácnost. Objevují se zprávy, že ho pět opozičních stran chce hledat společně. Nemyslím, že je to dobrý nápad. Za prvé by tím ukázaly a podtrhly vlastní slabost – podívejte, pět trpaslíků hledá spasitele… A dále, když už nikdo nemá vlastního silného stranického kandidáta (kterým doba nepřeje), tak společné označkování někoho nezávislého je takovým polibkem smrti.

Jednorožce prostě nemůžete uštvat, spoutat a vypálit mu na čelo partajní cejch. Kouzlo zmizí. Buď nasadíte dobrého vlastního koně (ano, i takoví ve stájích demokratických stran jsou, ale nebudu je z pochopitelných důvodů jmenovat), nebo nechte jednorožce, ať se ukáže sám. Je plachý a nepřiběhne na písknutí.

Příklad Slovenska ukazuje, že funguje dohoda několika občanských kandidátů, kteří nakonec podpoří toho nejsilnějšího z nich. Pak se naplno projeví kladná synergie. Zatímco pokud by šlo o jednoho jediného favorita pěti stran, tak se hlasy spíše odečtou. Jestli hlavní zbraní ‚modrých‘ proti autoritativním ‚červeným‘ má být svoboda, tak nechť uvolní cestu spontaneitě občanské společnosti.

Počítání do 51

V roce 2013 a 2018 ‚modří‘ ztroskotali na vzájemné řevnivosti. Část voličů neúspěšných kandidátů z prvního kola nakonec buď nepřišla, nebo dokonce dali hlas Zemanovi. První rada je tedy jasná – tentokrát se musí zastánci polistopadové republiky umět v druhém kole podpořit. Dále by mělo jít o někoho, kdo získá i část zemanovců a za třetí, je nutné bodovat u nevoličů (ty Zeman dokázal přitáhnout v roce 2018) a prvovoličů. Obojímu by společná kandidatura ‚malé pětky‘ velmi efektivně bránila.

Svým způsobem je vygenerování úspěšného ‚modrého‘ kandidáta ještě těžší než nalezení lídra pravice do sněmovních voleb. Musí totiž nakonec získat alespoň 51 % voličů. Třicet procent nestačí. Vzhledem k tomu, že v modrém táboře panují velké rozdíly a například jsou zde jak voliči tradičních stran, tak jejich zarytí odpůrci, je integrační potenciál adepta vskutku klíčový. Přitom to musí být silná osobnost, ne opět někdo, kdo jen nejméně vadí. To se totiž naposledy také neosvědčilo.

Takže silný lídr, který nebude nikoho moc štvát. Takový hezký kulatý čtverec. Nebo jednorožec. Ale nelekejme se, hlavu státu nelze vyprojektovat. Skutečná osobnost překračuje hranice a je mimo měřítka. Třeba si o své místo na Hradě někdo dostatečně nahlas řekne. Mělo by to tak být. Těžko nového prezidenta najdou straničtí skauti na základě zadání, co má nová posila týmu ‚modrých‘ umět hrát. Ten, koho vzhůru na Hrad tlačí ambice, naděje a přání jiných, se tam těžko dostane. Musí mít vlastní kouzlo.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud