Schmarcz: Tam daleko, za Prahou… Proč regiony nevěří metropoli a jak z toho ven? | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Tam daleko, za Prahou… Proč regiony nevěří metropoli a jak z toho ven?

„Co v té Praze zase vyvádíte?“ kroutí často hlavami ve venkovských hospodách. Že jsme v Česku rozdělení na hlavní město a „periferii“, slyšíme co chvíli, v podstatě po každých volbách v posledních letech. Odstranit tuto nedůvěru a nepochopení není snadné a už vůbec ne rychlé, ale taky ne nemožné.

Lidé v regionech – a tím nemyslím pár větších krajských měst – mají často jiné starosti, než v Praze. Obecně vzato bývají chudší, mají horší přístup ke vzdělání a ke kultuře, k informacím. Spíš než globální oteplování je zajímá, zda jim někdo nezakáže dostupná „fosilní“ auta, bez kterých se mnohdy nedostanou ani na nákup. A nemají nálady na stesk liberálů, proč u nás nemáme uzákoněno homosexuální manželství nebo proč jsme dostatečně nepřijali libovolný genderový trend. 

Kdysi se o lidech z města, kteří si dělali starost s věcmi, jež lidem z venkova přišly buď směšné, nebo je přímo urážely, říkalo, že jsou „salonní levičáci“. Obvykle slušně zajištění a s dobrým vzděláním nevyužívali své výhody ke zlepšení života širokých vrstev, ačkoli se honosili silným sociálním cítěním. Raději rozvíjeli nejrůznější méně či více nebezpečné utopie. I dnes jich máme dost – silně levicové klimaalarmisty, genderisty, agresivní aktivisty všeho druhu, kteří chtějí metodami sociálního inženýrství předělat většinovou společnost ke svému obrazu.

Navíc tu však máme i velké množství „salonních pravičáků“. Intelektuálně zdatných osobností, které sice bojují polemické bitvy s těmi prvními, ale cestu k regionům si také najít neumějí. Ačkoli by si jistě s řadou „venkovských“ lidí rozuměli, brání jim v tom komplikovaný jazyk a také nepřicházejí s jasnými návrhy, jak zlepšit život v regionech, na venkově. Obvykle jim stačí, když to pořádně nandají těm neomarxistům. Tento text je pokusem najít i za cenu nevyhnutelného zobecnění cestu z pražského ghetta.

Venkov neví, co ví Praha

Ačkoli by se mohlo zdát, že největším problémem je rozdílné myšlení, hodnoty a názory, není tomu tak. Nejtlustší zeď mezi metropolí a periferií buduje informační izolace. Lidé, kteří tvrdě a dlouho dřou, nemají náladu si večer pustit ČT24 a nasávat všechny politické události. A v řídce obydlených oblastech se hůře šíří zprávy prostřednictvím sousedů, známých a opinion leaderů. Kulturní kapitál je prostě na venkově řádově nižší. Sociální sítě ten deficit nevynahradí, naopak zvyšují zmatek a šíří dezinformace. (Mimochodem, mluví o tom v nedávném rozhovoru kolegy Vratislava Dostála socioložka Anna Durnová, přečtěte si ho!)

Výsledkem je, že pro Pražany zcela banální a notoricky známé informace z domácí a zahraniční politiky v regionech mnozí prostě nevnímají. V horším případě mají hlavy naplněné demagogií a manipulativními informacemi z facebooku a řetězových e-mailů. Protože neznají původní zdroje, je pro ně jediným záznamem událostí trollí propaganda. Kdo má nějaké povědomí o tom, jak se věci seběhly, je proti dezinformacím více imunní. Nesvědčí to o vyšší inteligenci, ale prostě o lepší informovanosti.

První rada pro demokraty tedy zní: neseďte v Praze v parlamentu, ale jezděte do regionů. Mluvte přímo s lidmi. Se všemi, které se vám podaří potkat. I s těmi, kteří se na vás zpočátku budou mračit. Třeba jim něco vysvětlíte a také se sami něco dozvíte. Když nejde venkov za informacemi, musejí informace za venkovem. Televize, rádio, noviny ani facebook nestačí. Nepřátelé svobody to dobře pochopili, objíždějí republiku velmi pilně a brífují občany. Po svém…

Vaše starosti bych chtěl mít, Pražáci…

Další problémy jsou v sociálních rozdílech, slabším regionálním rozvoji, dostupnosti služeb… Nejde tedy „jen“ o redistribuci bohatství, kdy ve srovnání se Západem máme daleko užší střední třídu a početnější nižší vrstvy. Mimo velká centra máte horší přístup k obchodům, k lepší práci, hůře se vám hledá dobrá škola a kvalitní lékařská péče. To vše činí život v regionech tvrdším, méně pohodlným a ve všech významech toho slova chudším.

Známé jsou mapy počtu exekucí, které se prakticky kryjí s místy, v nichž zabodoval Miloš Zeman či kde má nejlepší výsledky SPD. Na té mapě by ale klidně mohla být prostě celkově horší kvalita života. Není divu, že ti, kteří mají daleko přízemnější starosti, nemají pochopení pro výstřelky progresivistů. To je však jen „třešinka na dortu“. Boj za uznání 40 pohlaví možná rozesměje, či rozčílí, ale voliči na vesnici a v malých městech nepochopí ani boj konzervativců a pravicových politiků s Babišem, když za tím nevidí nabídku lepšího života. A to rozhoduje volby.

Druhou radou tedy je soustředit se na řešení konkrétních problémů. Exekuce, dostupnost lékaře a služeb, boj se suchem a starost o krajinu, rozvoj regionů a podnikání, doprava, zastavení zlodějen a plýtvání při rozdělování evropských peněz a jejich využití pro viditelné zlepšení života na venkově. Souvisí to s prvním bodem. Při dialogu s voliči se politici lépe dozvědí, co přesně chtějí. A hlavně je mohou přesvědčit, že o ně skutečně mají zájem. Zatím se totiž řešení, i pokud je demokraté mají, nedostávají k uším lidí z regionů.

Patříme na Západ? A co to znamená?

Nakonec, ale ne v poslední řadě metropoli chybí schopnost sjednotit se s venkovem v základních hodnotách. Jistě, hodně lidí trpí nostalgií a třetina Čechů starších třiceti let si myslí, že se jim daří hůř než za komunismu. Nicméně to představuje jen milion a pár set tisíc voličů. Potíž je v tom, že demokraté neumějí oné většině, která je s polistopadovým vývojem v zásadě srozuměna, sdělit, co přesně znamená „patřit na Západ“.

Těm, co se jim nelíbí Havel, Evropská unie a vůbec skoro vše, co se stalo za posledních třicet let, stačí ke sjednocení právě ta negativní emoce. Ti ostatní potřebují sofistikovanější vizi. Z EU chce vystoupit jen deset procent občanů. Na druhé straně se jim málo říká, co konkrétně přináší příslušnost země k Západu pro jejich prosperitu a bezpečí. To jsou základní hodnoty a potřeby, kterým každý rozumí. Pokud si je více lidí nespojuje s Evropskou unií a NATO, bez nichž bychom byli méně bohatí a bezbranní, dělají demokraté něco špatně.

Třetí rada proto je nemluvit o Západu, demokracii a svobodě v prkenných frázích, ale jednoduše, lidsky a konkrétně. A daleko hlasitěji zdůrazňovat i chyby. Konzervativci přece byli zásadně proti povinným kvótám a odmítají přehnanou politickou korektnost či klimahysterii, které k nám přicházejí ze Západu, stejně jako zbytečnou byrokracii EU. Jenomže hodně lidí má stále pocit, že se s tím vším ztotožňují, když nejsou přímo ostře protiunijní. Na tom vydělávají extremisté. Opět jsme u těch osobních debat s občany. Bez nich to zkrátka nepůjde.

A nejhorší nakonec: chybí rovnost příležitostí

Tři zmíněné rady se týkají aktuální politiky. Nezafungují okamžitě, ale lze se jimi začít hned řídit a výsledky budou vidět alespoň za roky, ne za desetiletí. Je tu však hluboký systémový problém, který si vyžádá velmi dlouhodobou práci. Český venkov, na rozdíl třeba od situace v Německu, nenabízí „jiný“ životní styl než město. Na periferii je prostě život daleko chudší (nejen finančně) a o nějaké rovnosti příležitostí a svobodě volby lze na mnoha místech jen snít.

Když žijete v (západním) Německu na venkově, můžete mít stejnou či vyšší životní úroveň, jako ve městě, vaše děti dostanou dobré školy, budete se těšit z bohatého kulturního a společenského života, a když se stanete řemeslníkem či zemědělcem, budete váženým a zámožným členem společnosti. Bude to styl života, který jste si zvolili dobrovolně a bude jiný než v metropoli. Takové příjemné obce a menší města k životu jsou i u nás, ale není to pravidlem. Ostatně ani na východě Německa, proto se tam volí jinak než na západě.

Lidé často hlasují nohama. Vylidňování obcí má přímý vliv na růst sociálních problému a volební chování. U nás jsme na tom lépe, než právě obyvatelé bývalé DDR, kde i proto zaznamenávají enormní nárůst hlasů pro pravicové a levicové extremisty. My ještě máme šanci. A tu má i konzervativní pravice, když lidem z regionů nabídne zajistit služby, lékaře, dobrou práci, školy…

Vždy mě může trefit šlak, když „pravičák“ chce hnát děti do učňáků. Tím jen vychovává voliče levice, v horším případě populistů a demagogů. Nebo když starost o životní prostředí přenechává aktivistům. A zbavuje se možnosti uchopit téma konzervativně a získat tak i mnoho voličů, jichž se ekologické problémy jako sucho, ničení půdy či exhalace přímo dotýkají.

Regiony vždy v evropské historii byly oporou konzervativních politiků. Ostatně nejsilnější pravicovou stranou předválečného Československa byli agrárníci. Může tomu tak být jednou znovu, když dáme lidem možnost žít zde dobrý život díky vlastnímu úsilí a rovným šancím, jež jim nabídne státní politika. Pojeďme tedy do regionů – ukončit spory a nedůvěru k metropoli. Možná na nás ze začátku budou štamgasti v hospodě křičet, ale nakonec tu cestu najdeme.

Odebírejte newsletter INFO.CZ

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud