Schmarcz: Únor 1948 byl ze všeho nejvíc národní karmou | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Únor 1948 byl ze všeho nejvíc národní karmou

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Čím byl 25. únor 1948? Komunistickým pučem? Selháním demokratů? Národní karmou? Vším. Ale tím posledním nejvíce. Na rozdíl od jiných středoevropských států jsme na svém území neměli okupační Rudou armádu. Komunisté sice vyhráli, ale měli menšinu v parlamentu i ve vládě. Co tedy selhalo? Naše iluze, že jsme národem bytostně demokratickým, který si nenechá sám nasadit chomout. 

Ve skutečnosti se většina Čechů vždy přizpůsobila. Za nacismu, i za komunismu. To nijak neumenšuje hrdinství statisíců statečných, kteří i s nasazením života bojovali proti oběma totalitám. Naopak. Oni z nás sejmuli hanbu, umožňují nám cítit jistou hrdost a musíme si jich za to na věky vážit. Ale nemohli změnit osud, ke kterému setrvačností spěla a spěje národní masa. Zákony fyziky platí i v politice.

Historici umějí popsat tehdejší události a najít v nich určitou logiku a kauzalitu. Jenomže to platí zpětně. Nic jako nezvratný osud neexistuje. Historie není ničím jiným než součtem reakcí všech aktérů, jakkoli každý z nich má jinou váhu a vliv. Z dnešního pohledu se jeví jako naprosto neuvěřitelné, jak jsme mohli dopustit – elity i lid – to, co se stalo před 25. únorem i po něm.

Náš stát má i v rámci silné Evropy úctyhodnou historii. Mocensky, hospodářsky a duchovně je stopa Bohemie od raného středověku výraznější než řady dnes úspěšnějších států EU. Ale jako národ jsme na tom daleko hůře. Protože naši národní historii jsme si zaplevelili iluzemi, resentimenty a falešnými mýty.

Trpěli jsme prý kolaborací sv. Václava, tři sta let za Habsburků, komunismus nám byl vnucen a nyní žijeme pod diktátem Evropské unie. My jsme to naopak Evropě natřeli za Boleslava I., za husitů a Bruselu jistě také ukážeme prostředníček. Už Karel Čapek se podivoval, proč my s naší úctyhodnou historií stále trpíme komplexy, zatímco objektivně méně významné národy se cítí být hrdými Evropany.

Měli bychom jako národ konečně dospět. Převzít odpovědnost sami za sebe. Únor 1948 vůbec nemusel nastat. Beneš nemusel v roce 1943 Československo nabídnout vazalskou smlouvou Stalinovi. Nemusela vzniknout Národní fronta, kdy demokraté sami zrušili liberální demokracii dva roky předtím, než jim komunisté všem zakroutili krkem. Vláda, v níž měli demokratičtí ministři většinu, nemusela tak dlouho tolerovat komunistům přebírání represivního aparátu a čistky na na ministerstvech vnitra a obrany.

Všechna tato obtížně pochopitelná a nevynucená selhání vydláždila cestu k únorovému puči. K nim přidejme pogromy na Němce a kolaboranty, pak na keťase a spekulanty, na významné podnikatele a umělce, zradu našich spoluobčanů ruského původu, jež jsme vydali Stalinovi… V únoru 1948 už bylo na katastrofu zaděláno. Ale nikoli definitivně rozhodnuto. Stačilo, aby demokraté postupovali jednotně. Aby Beneš řekl Gottwaldovi ne. Aby se zvedla masová vlna protestů a náměstí zaplnili demonstranti za demokracii.

Možná by stačilo i jedno z toho. Ale určitě by totalitu zastavily všechny tři faktory dohromady. Jenomže se nenaplnil ani jeden. Demise byla zpackaná. Beneš tak jako v letech 1938, 1943 a 1945 opět fatálně chyboval. Velký dík studentům a dalším, kteří vyšli do ulic, bylo jich však prostě málo. Vinu za 25. únor 1948 na nikoho nesvalíme. Ani na Západ, ani na Sověty, dokonce ani na komunisty. Šli jsme jako ovce na porážku – a nemuseli jsme.

Co si vzít za poučení z února 1948? Že demokracie není nikdy jistá a diktatura není nikdy nevyhnutelná. Pokud nechceme nadále žít jako národ nedospělých, někdy ufňukaných a jindy trucovitých dětí, musíme se naučit čelit realitě. A ta nebývá ani tak růžová, jak si přejeme, ani tak černá, jak se bojíme. Je… jaká? Je naše a je taková, jakou si ji uděláme. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud