Schmarcz: V Maďarsku mají pořád demokracii. Ale neliberální a přišli už o svobodu | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: V Maďarsku mají pořád demokracii. Ale neliberální a přišli už o svobodu

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Podle renomovaného amerického think tanku Freedom House není Maďarsko už demokratickou zemí, ale „hybridním režimem”. Orbánovy fanoušky tato zpráva asi naštve, jeho odpůrce nejspíš potěší. Podstatná otázka zní, zda mají Američané pravdu. A ještě podstatnější: lze s tím něco dělat? Na první odpovídám „ano”, na druhou „spíše ne”.

Freedom House hodnotí úroveň demokracie ve 29 transformačních zemích od roku 1995, přičemž na stobodové škále známkuje jako ve škole. Jednička pro upevněné demokratické režimy, dvojka pro napůl upevněné demokratické režimy, trojka pro hybridní režimy, čtyřka pro napůl upevněné autoritářské režimy a pětka pro upevněné autoritářské režimy. Maďaři si pohoršili v roce 2015 na dvojku, teď jsou nich trojkaři. Česko se sice bodově propadá, ale spolu se Slovenskem, Slovinskem a pobaltskými státy je pořád jedničkářem.

Abychom předešli nedorozuměním, musíme si napřed ujasnit definici, co vlastně Freedom House (FH) sleduje. Přesně vzato jde o liberální demokracii. Američané si totiž na rozdíl od některých českých politiků zjevně neumějí představit něco jako „demokracii bez přívlastků”, v níž většina může vše a kdo tvrdí, že nesmí, tak prý „nerespektuje výsledek voleb”. Mezi sledovaná kritéria FH proto patří i svoboda médií, dodržování zásad právního státu, korupce, občanská společnost, místní samosprávy a demokratičnost vládnutí.

Maďarsku přitížily především Orbánův autoritativní styl vládnutí, zglajchšaltování veřejnoprávních médií a vysoká korupce. O to však tolik nejde. Respektive, jistě je to důležité. Jenomže – a to je ještě důležitější – většina Maďarů to tak prostě chce a sotva se s tím něco nadělá. Uvědomuji si, jak je toto tvrzení vachrlaté. V 80. letech by také někdo mohl říci, že „Čechoslováci to tak chtějí”. Nicméně zde je podstatný rozdíl: Orbánův režim je autoritativní, ale nezrušil demokratické volby a voliči ho mohou vyměnit.

Většině Maďarů ovšem „národovecká demokracie” vyhovuje. Ne každý se narodil pro otevřenou společnost. Právě Američanům by to mohlo dojít. V 90. letech pod dojmem Fukuyamových tezí o „konci dějin” a konečném vítězství liberální demokracie podnikli řadu tažení na její podporu - s pochybnými výsledky. Po dvou dekádách ohromného vojenského a politického nasazení je Irák stále klanově rozdělenou zemí a sektářské násilí řádí hůř než za Saddáma. Konají se volby, ale rozhodně tento stát není liberální demokracií.

Neslavně dopadla i podpora Arabskému jaru, které místo sekulárních diktátorů přivedlo k moci islamistické radikály. Byť „řádně zvolené”. V Afghánistánu Američané stejně jako před nimi Britové nedokázali předělat kmenovou společnost na občanskou. Válka v Kosovu pak byla fatálním omylem, na němž vedle nepochopení složité balkánské historie měla podíl i masivní muslimská PR kampaň (zatímco Srbové propagandu zanedbali). Úroveň demokracie v odštěpené provincii je dosud velmi problematická.

Všechny tyto chyby mají jednoho společného jmenovatele: přecenění síly liberálních idejí a podcenění vlivu tradiční kultury. Pro Západ je to jedno totéž. Liberální demokracie se zde zrodila a vláda práva, nezávislá média či individuální svoboda jsou součástí tradice a kultury. Což se však obtížně implementuje do zemí s odlišným historickým vývojem. Neboť demokracie nevytváří hodnoty, naopak hodnoty vytvářejí demokracii. Střední Evropa sice není Střední východ, ale od anglosaských ideálů svobody má i ona odstup.

Ani v Česku se liberální demokracie nevyvíjí bez problémů. V jistém smyslu opakujeme vývoj první republiky. Po počátečním nadšení provázeném přesvědčením, že náš národ je historicky předurčen ke svobodě a demokracii, přichází deziluze, narůstá korupce a nedůvěra v zastupitelskou demokracii. Po smrti prezidenta zakladatele slábne občanská společnost, média ztrácejí nezávislost, právní řád střídá anarchie v represivním aparátu a nastupuje druhá republika.

Pravdou ale je, že období mezi Mnichovem a okupací se u nás připomíná jako odstrašující příklad. Budování „národního souručenství”, vytěsnění opozice, potlačování menšin, antisemitismus, opovrhování „zkaženými” kosmopolitními intelektuály a vyzdvihování „zdravého” českého buranství… Ne, že by se leccos z toho neopakovalo. Masarykovská tradice „politického národa” ovšem funguje a tak zůstáváme v první skupině (se 77 body). Ani Zeman s Babišem s tím nedokázali výrazněji hnout. V Maďarsku to je jiné.

Maďaři se vždy považovali a považují za etnický národ, který není definován ústavou, ale krví. Na této ideji Orbán staví režim, který sám příhodně nazývá „neliberální demokracie” a Freedom House mu říká hybridní. Maďaři jsou jediní z celé Evropské unie, kdo dostal z demokracie „za tři”. Chorvati, Bulhaři a Rumuni jsou na tom ovšem jen o málo lépe. Na dvojku si pohoršilo i Polsko, jež klesá od roku 2017, kdy se vládnoucí strana Právo a spravedlnost rozhodla k justiční reformě, jež nerespektuje zásady právního státu.

Ve většině zemí střední a východní Evropy dle FH kvalita demokracie klesá. Výjimkou je tak jako v meziválečném období ta česko-slovenská. Budapešť je na tom se 49 body stejně jako Bělehrad, Srbové ale prošli dlouhou nacionalistickou válkou a nejsou v Evropské unii. Je dobré v ní Maďarsko udržet, protože ono si v tom případě nepochybně udrží parlamentní demokracií. Oproti Horthyho režimu to je pořád velký pokrok, nicméně k otevřené společnosti musí teprve dospět. Samo, ne z donucení.

Na druhé straně Američané mají pravdu, když jako měřítko používají nejen demokracii, ale i svobodu. I bez FH s vlastní zkušenosti víme, že neliberální demokracie je mezistupněm k autoritářství. Po druhé republice (vynechme okupaci, kdy jsme o sobě nemohli rozhodovat) přišla poválečná třetí republika. A my sami jsme ještě před nástupem totality narušili právní stát, omezili politickou soutěž a svobodu médií. V Maďarsku vidíme analogický vývoj. Pořád je tam demokracie, ale už tam není ta svoboda jako v 90. letech.

V Chorvatsku, Bulharsku, Rumunsku a Polsku je to podobné jako v Maďarsku. Jenomže každý národ (pokud není okupován) má takovou vládu, jakou si zaslouží. Liberální demokracie se nemůže rozvinout tam, kde proti ní působí spodní proudy tradic a kultury. A společnost, která se jich hodlá držet, nelze převychovat mávnutím kouzelného proutku. Šlo to v rámci Britského impéria, kdy koloniální mocnost dokázala nedospělým národům vnutit hodnoty právního řádu, křesťanské etiky, kapitalismu, občanské společnosti.

Britové v koloniích poměrně úspěšně prosazovali svůj politický a ekonomický liberalismus. Což bylo dáno jednak časem, který na to měli, jednak jejich dominantním postavením. Stejně tak se podařilo Spojeným státům prosadit liberální demokracii v Japonsku a Německu, v nichž dlouhodobě působily jako okupační mocnost. Ani jedno v případě Maďarska neplatí. Není ani kolonií, ani poraženou zemí. Evropská komise je nemůže dát do „nucené správy”.

Kdyby Evropská unie začala tvrdě vymáhat, aby se Maďaři a další vrátili do rodiny konsolidovaných demokracií, dopadlo by to nejspíš špatně. Nástroje Evropské komise zjednat nápravu jsou velmi slabé - stačí, když si potrefené země v Evropské radě vzájemně zavetují sankce proti sobě, a je v podstatě vymalováno. Jen by se tím posílil nacionalismus a odstředivé tendence. To určitě dobře ví i eurokomisařka Jourová a proto kolem Maďarska a Polska našlapuje v otázce porušování hodnot EU mimořádně opatrně.

Unie zkrátka není federace. A nejspíš by jí ani být neměla, dokud panují tak velké rozdíly v základních hodnotách. V USA je vyřešil až krvavý občanský střet, v němž padlo více Američanů než ve všech dalších válkách do dneška. Válčit snad nikdo nechce a tak je třeba to nechat na Maďarech. Zřejmě se jim v neliberální demokracii líbí. Dokud nikoho neohrožuje, má každý národ právo kráčet k autoritářské vládě se zpěvem hymny na rtech a s vlajkou v ruce. Nejde nikoho „donutit ke svobodě”, to je oxymóron.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud