Proč sdílená ekonomika nefunguje

Vojtěch Bednář

Tento článek patří do placené sekce.
Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.

Koupit předplatné od 99 KčKoupit předplatné od 99 Kč

KOMENTÁŘ VOJTĚCHA BEDNÁŘE | Psal o tom Babiš, povídá o tom Bartoš. Chtěla by to „nová“ levice, zelení i liberálové. Nikdy to ale nefungovalo a fungovat nebude. Co je to? Sdílená ekonomika.

Raději byste sdíleli, než vlastnili? Chtěli byste jezdit na kole, které je vaše jen tak trochu? Mít auto, když ho potřebujete, s tím, že ho sdílíte s dalšími, a nemuset se starat o servis a o nemoci? Bydlet „free“ s dalšími dvaceti (zlý jazyk jedovatě podotkl, že migranty)? Prostě užívat si tak zvané sdílené ekonomiky, o které nadšeně hovoří nejen mnohá média, ale i politici? To vše můžete už nyní, pokud na to máte. Bohužel, sdílená ekonomika to není, protože nic nesdílíte. Všechny tyto služby si kupujete a ti, kteří vám je poskytují, více nebo méně legálně podnikají. A ačkoli jezdit po městě na vypůjčené koloběžce je možná cool, do utopického světa, kde je všechno všech, vás rozhodně nedoveze. Sdílená ekonomika nefunguje. 

Jak by to mělo vypadat 

Základní tezí a představou o tzv. sdílené ekonomice je společné vlastnictví (některých) zdrojů. Typicky ty zdroje, které nepotřebujeme neustále, nemusíme vlastnit výhradně, ale můžeme se o ně podělit s dalšími. Teoreticky se tak zvýší jejich výtěžnost (auto nestojí většinu času v garáži), sníží náklady na vlastnictví pro každého ze spolumajitelů, optimalizuje provoz, sníží ekologická zátěž (zdrojů je potřeba méně). Přitom pokud se k alokaci zdroje použije „chytré“ řešení, nejlépe na bázi umělé inteligence, žádný z podílníků nepocítí dramatičtější ztrátu komfortu. Platí to pro sdílení hmotných statků (dopravního prostředku, bydlení, kanceláře), ale třeba i práce nebo intelektuálního vlastnictví. Téměř ráj. 

Jak to vypadá v praxi 

Těžko říct, kdy v historii nastal první pokus o sdílenou ekonomiku, ale v dějinách na ni najdeme mnoho odkazů. Hovoří o ní bible, žili v ní táborité, v pozdějším období se pěstovala v kolchozech, pak v kibucech a našli bychom mnoho jiných příkladů. Přestože dnes se snaží tvářit „cool“, ve skutečnosti má docela dlouhou historii, která se vyznačuje dvěma zajímavými faktory. Především: fungovala v malých, nejlépe od ostatního světa oddělených, komunitách. Pokus o její uplatnění, byť i v rámci jednoho oboru, do větší společnosti vždy selhal a za druhé, i sdílení v rámci komunity má tendenci vést k vyčerpání zdroje (říká se tomu „tragédie občiny“, nebo více lidově „obecní pastviny“) a důvody přesně popsal Garrett Hardin v roce 1968. Stručně řečeno, lidé si sdíleného zdroje neváží a nadužívají jej.

To, čemu dnes říkáme „sdílená ekonomika“ a co vidíme v ulicích měst jako nájemní koloběžky, kola, nebo „taxíky“ Uber nebo jiných značek, nemá se sdílenou ekonomikou nic společného. Online platformy, které stály na začátku těchto výdobytků digitálního světa, skutečně měly zprostředkovat sdílení zdrojů tak, že zajistí komunikaci mezi těmi, kteří je vlastní, a těmi, kteří by je rádi využívali, pokud uspěly, narazily na zásadní problém. Aby „zákazníci“ byli uspokojeni a nemuseli čekat, je potřeba organizovaně a systematicky řídit ony zdroje. A tak si najaly vlastní řidiče, nakoupily a upravily kola, koloběžky. Pokud tak neučinili samotní provozovatelé platforem, udělali to za ně někteří z nabízejících. Pořídili si více bytů a začali je komerčně pronajímat pomocí „sdílených“ platforem. Protože jim to vynášelo, všimli si jich velcí investoři. Portál, který nabízel půjčky mezi lidmi (říkejme tomu sdílení peněz), zaštítila banka a půjčuje teď ona. Přestože na straně nabídky stále zůstali individuální pronajímatelé a lidé, kteří své auto doopravdy nevyužijí, zákazník potřebuje stabilitu a servis a za ten si rád zaplatí. Sdílení se tedy stalo komerčním pronájmem, zápůjčkou, poskytováním služeb. 

Jak a proč to končí

Advokáti a evangelisté „sdílené ekonomiky“ vesměs říkají (a novináři to po nich ochotně píší), že mladá generace nechce věci vlastnit, ale stačí jí, když je může využívat. Má to dvě vady. Především, skutečnou motivací ke „spoluvlastnění“ je potřeba nemuset se o sdílený zdroj starat. To je ale problém, protože to někdo udělat musí. Péče třeba o automobil není zadarmo, pokud ji podceníme, můžeme o něj přijít nebo si ublížit. To znamená, že ji musíme někomu svěřit. To však zvyšuje náklady na vlastnictví.

Pak je zde druhý problém. Přirozená ontogeneze člověka jej vede k tomu, že se potřeba věci využívat mění ve skutečnou potřebu je mít, a to včetně přidružené zodpovědnosti. Není to věc jedné generace (bydlení, dopravní prostředky i ženy již sdílela generace hippies), která by s ní šla po celou délku života, ale je to fenomén spojený s určitou fází životního cyklu. Říká se, že hippies vyvraždila hypotéka; jakmile zestárli, zadlužili se a stali naprosto konformními občany, kteří chtěli žít ve svých domech a jezdit svými auty. Zestárlý hippie je předobrazem Homera Simpsona z prvních sérií známého seriálu. To znamená, že i ti mladí lidé, kteří se dnes bojí zodpovědnosti a chtějí sdílet, tj. být „free“, zestárnou a v rámci ontogeneze si pořídí své byty a domy, svá auta, vlastní koloběžky a budou pracovat výlučně ve svých kancelářích, a ne v coworkingových centrech. Jistě, najdou se výjimky (ostatně pár gerontohippies jezdí po Route 66 tam a zpět ve svých Volkswagenech Transporter 1. generace dodnes) a na ty se bude dobře mediálně ukazovat, ale naprostá většina se zachová zcela normálně. Bude chtít vlastnit. Politika „sdílené ekonomiky“, pokud si hraje na revoluci vlastnictví, toto zcela nerespektuje, a proto může fungovat stejně jako fungovala vždy v minulosti. Po omezenou dobu a na omezeném místě. Lidi totiž nezmění. 

Jak by to mohlo vypadat 

Ukažme si nyní jeden konkrétní příklad „sdíleného projektu“. Je skutečný, ale záměrně jsem jej upravil, protože nechci poukázat na aktéry. Přesto obsahuje všechny vlastnosti této falše. Na začátku byla skupina deseti lidí, kteří se rozhodli, že budou spoluvlastnit auto. Všichni chtěli „sporťák“, ale nikdo na něj neměl. A tak si založili, dnes bychom řekli, spolek, ve kterém měl každý 1/10 hlasovacích práv. Každý vložil do spolku 110 000 korun. Automobil stál milion, za zbylých sto tisíc se pořídilo stání a fond na údržbu (benzin si platil každý sám). Protože ještě neexistovaly sofistikované aplikace s umělou inteligencí, řešila se alokace zdroje tabulkou v excelu. 

Prvních pár měsíců fungovalo vše perfektně. Tři z deseti vlastníků auto používali převážně v týdnu, čtyři o víkendech, dva střídavě a jeden jen sporadicky. Pak nastaly první hádky o to, „kdo se rezervoval dříve“ – ty se ještě podařilo vyřešit. Pak jeden z nich – nikdy se nepovedlo zjistit kdo – auto odřel a oprava spotřebovala většinu fondu na údržbu. Začala nedůvěra. 

Schůze spolku, dříve vždy jednou za měsíc, se stávaly častějšími a neřešily nic jiného než to, kdo kdy bude jezdit. Mezi deseti spoluvlastníky se postupně našli tři nejagilnější, kteří dílem agresí a dílem lstí pro sebe získali více času než všichni ostatní. Na ty zůstávaly nejméně „lukrativní“ časy. Protože ale každý ze členů mohl ostatní zablokovat a k dohodě vždy byla nutná většina, byly hádky nad stojícím vozem čím dál hlasitější a vůz také stále více stál, než jezdil.  

Spolek skončil po necelých dvou letech své existence. Auto, bohužel po větší nehodě, bylo odprodáno kupci za zlomek původní ceny a cesta jeho sdílení tak skončila po poslední, největší, hádce. Šlo to udělat jinak? Jistě. Dala se nastavit pravidla. Dal se jmenovat arbitr. Mohl existovat správce. Mohly existovat závazné normy pro dělení času vozidla. Jsem však přesvědčen, že i kdyby byli pánové v tomto mnohem opatrnější a více pedantští, na věci by se nic nezměnilo; jen by jejich trápení trvalo o něco déle a dost možná skončilo u soudu. Nebo – a to vidím jako pravděpodobnější – by své peníze vložili do soukromé firmy, která by auto zakoupila a za poplatek jim pak přidělovala. To už by však nebylo sdílení, ale podnikání. 

Wikipedie a ti další 

Zastánci sdílené ekonomiky jako budoucího standardu říkají, že jejím příkladem není jen „sdílení“ kol, ale třeba také podpora projektů formou crowdfundingu, „sdílení“ znalostí na wikipedii, sousedská výpomoc formou…třeba venčení psů a podobně. To vše ale dávno existuje a má to své názvy i pravidla. Sponzoring, mecenášství, pomoc, vedlejší pracovní činnost a podnikání, pronájem nemovitosti, „polyamorie“… nebo jen potřeba přinést společnosti užitek. 

Sdílení nebude 

I když celá řada služeb „sdílené ekonomiky“ je vlastně fajn a slouží svému účelu, v podstatě jsou to jen formy starého dobrého podnikání a je to tak dobře. Lidi nezměníme, jejich potřeby také ne. Sdílená ekonomika tak, jak jsem ji popsal výše, u nás (ani jinde) nepokvete a pokus vynutit ji by byl jen a pouze novou snahou o státní socialismus, ve kterém jsme žili 40 let. Možná pod novější značkou. 

Užívejme si proto toho, co máme. Našeho vlastnictví, našeho podnikání. Protože takoví jsme. 

P.S. Tento text vznikl jako snaha vysvětlit můj tweet, který vyvolal velkou odezvu (největší od časů, kdy mne blahé paměti lajknul Elon). Všem, kteří pod ním diskutovali, tímto děkuji. 

Autor je sociolog a podnikatel v oblasti firemního poradenství

Líbil se vám tento článek?
Předplaťte si INFO…

Koupit předplatné od 99 KčKoupit předplatné od 99 Kč
sinfin.digital