Siegl: Migrační karikatury a černí pasažéři

HalfPageAd-1

Erik Siegl

07. 03. 2020 • 07:00

KOMENTÁŘ ERIKA SIEGLA | Čeští poslanci to nazvali tureckým vydíráním, problém je ale o něco složitější. Na řecko-turecké hranici to opět „vře“ poté, co turecký prezident Erdogan avizoval loni v září, že nezbývá než otevřít bránu. „To břemeno neseme pouze my, ze světa a v první řadě Evropské unie jsme nezískali podporu… Když byste nás mohli podpořit, tak to udělejte, jinak se nedivte,“ prohlašoval. Byť tato slova byla sebestředná a zkreslující realitu, je na nich i něco pravdy, před kterou někteří zavírají oči.

Mobile-rectangle-3

Diskuse o migraci a o uprchlících ze Sýrie někdy trpí na to, že se příliš točí kolem čísel a statistik a pomíjí nuance a hlubší souvislosti. Přesto stojí za to si připomenout některá fakta: například pětimilionový Libanon – země o velikosti Jihočeského kraje – hostí až jeden a půl milionu uprchlíků ze Sýrie. To je dvakrát více než loňský počet žadatelů o azyl v celé EU. V Turecku žije oficiálně 3,6 milionu Syřanů a bez registrace další statisíce Íránců, Afghánců či Iráčanů. Od začátku syrské krize do června 2019 se syrským uprchlíkům v Turecku narodilo asi 415 tisíc dětí. A teď si obdobnou situaci představme v Česku…

Karikatura Turecka coby bezohledného bazarového kupce, který se snaží z bohaté a místy „naivní“ Evropy záludně vymáčknou dalších pár miliard eur, by neměla zakrýt podstatu problému. Šest miliard od Evropské unie není jen jakousi vynucenou daní či poplatkem za zadržování dalšího pohybu syrských uprchlíků a migrantů z jiných zemí dále na západ, ale jde o peníze, které pomáhají konkrétně a bezprostředně řešit složitou situaci. Například distribucí potravinových karet, podporou školního vzdělávání dětí či pracovní rekvalifikace. Byrokratizace i faktory na turecké straně (hlavním z nich je rostoucí politická a správní centralizace řízení státu, zasaženého masivními čistkami) však doposud zpomalovaly čerpání této sumy. Podle svých tvrzení Turecko doposud utratilo na podporu syrských uprchlíků přes 40 miliard dolarů.

Nyní Ankara bije na poplach kvůli eskalaci bojů v syrském Idlibu, možná největší dosavadní humanitární krizi tamní války, kde je asi milion lidí na útěku. I za cenu otevřeného konfliktu se syrskou armádou se Turecko snaží zastavit její ofenzívu a vytvořit – dle svých slov – „bezpečnou zónu“. Argumentuje při tom, že tak řeší příčiny namísto pasivního čelení symptomům. Byť na řecko-turecké hranici zatím nejsou Syřané z Idlibu, spojitost zde nepochybně existuje.

Minulý týden přitom pravděpodobně ruské, nikoliv syrské, nálety zabily 33, možná i 50 tureckých vojáků. V samotném Turecku syrské vojenské angažmá a jeho oběti vyvolávají velké kontroverze, jak svědčí i poslední „fackovací“ rozprava parlamentu. Pravděpodobně i ve snaze „zlepšit náladu“ ekonomicky stagnující společnosti, která je po 9 letech vůči Syřanům a migrantům obecně stále méně vstřícně naladěna, začal turecký ministr vnitra tweetoval, že až 60 tisíc lidí právě opouští Turecko směrem do Evropy.

Syřané se statusem dočasné ochrany mají bezplatný přístup k lékařské péči a školství. Naproti tomu Íránci, Afghánci a další uprchlíci nebo migranti o žádný přechodný azyl v Turecku nemohou požádat. Právně (a cynicky) viděno tak Turecko nic nenutí k tomu je v zemi hostit jako Syřany, či jim bránit v pohybu směrem na západ. Tedy kromě nalomené čtyři roky staré dohody s EU, jejíž podmínky a „splátkový kalendář“ dle Turecka protistrana nedodržuje.

Slova poslankyně Jany Černochové z ODS a dalších, že se jedná o „vyděračskou dohodu“, opomíjí její reálný účel i to, že minimálně tři a půl roku víceméně plnila svou zamýšlenou funkci. Bez ní by situace pravděpodobně byla podstatně horší pro všechny zainteresované. V únoru 2016 přistálo na řeckých ostrovech denně v průměru dva tisíce migrantů, od března 2016 v průměru pouze 87 osob po dobu tří let. Německá kancléřka Angela Merkelová, která dohodu s Tureckem vyjednala a prosadila, se přitom pro mnohé v Česku stala další karikaturou – naivní a slabé političky neschopné řešit problém migrace. 

Realisticky viděno má snaha o udržení stávající dohody, nebo její nové vyjednání stěží lepší alternativu, byť požadavky Turecka mohou být nerealistické či místy politicky nepřijatelné.

Pohled na řecké ostrovy Chios nebo Lesbos, kde část z přibližně 20 tisíce uprchlíků a migrantů žije už pět let, odhaluje smutný fakt. Podmínky, v nichž zde včetně (nezaopatřených) dětí žijí, jsou mírně řečeno ubohé a horší než ve většině uprchlických táborů v Jordánsku či Turecku. Přímá svědectví o situaci v táboře Moria nedávno přinesla reportáž v pořadu České televize 168 hodin. A to mluvíme o v uvozovkách „mikroproblému“ 20 tisíc lidí na jednom skutečně přelidněném ostrově. Řecko také na měsíc zastavilo přijímání nových žádostí o azyl.

Domácí debatu o poskytnutí dočasné ochrany a důstojných podmínek pro 50 nezaopatřených mladistvých z řeckých táborů a tábořišť (z celkového počtu cca pěti tisíc) versus „vybudujeme dětský domov v Sýrii“ máme ještě všichni v živé paměti. Jejím reálným výsledkem je, že Česko jako stát nejspíše nepomůže tak ani tak. Vedle reálně stagnujícího objemu humanitární pomoci pro hostitelské země, nabízí Řecku milion eur a vysílá (zatím) osm policistů. To je asi pořád málo na to, aby řecký premiér Mitsotakis přestal Česko a země Visegrádu označovat (či karikovat?) za „free riders“ neboli černé pasažéry migračních problémů Evropy. Bez ohledu na slova podpory, která nyní slyší z českého parlamentu.

 

SDÍLET

Billboard-bottom-1