Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Sjezd KSČM: Filip má nakročeno k obhajobě v obležení neostalinistů. Komentář V. Dostála

Sjezd KSČM: Filip má nakročeno k obhajobě v obležení neostalinistů. Komentář V. Dostála

Výsledek sobotního sjezdu KSČM je odhadnutelný ještě méně, než podobné akce ostatních politických stran. Důvod je prostý: udělat si obrázek o vnitrostranické dynamice KSČM je téměř nemožné. Ostatně komunikační možnosti subjektu, jehož členská základna má věkový průměr přes osmdesát let, jsou z povahy věci limitované. Navíc letos se o posty ve vedení strany uchází nebývalý počet kandidátů: celkem jich je přes třicet.

Přesto lze s jistou mírou opatrnosti odhadnout, jak to celé v sobotu v Nymburce dopadne: Vojtěch Filip naposledy post předsedy strany obhájí. 

Překvapení ale nelze vyloučit. Tím největším by bylo vítězství mladé europoslankyně Kateřiny Konečné v boji o předsednický post. Jakkoli by mohla do dění uvnitř v mnoha ohledech konzervativní a zpátečnické formace vnést jistou míru progresivních prvků, je už s ohledem na věkovou strukturu strany téměř vyloučené, že by ve volbě obdržela nadpoloviční většinu hlasů. Což však neznamená, že nemůže za jistých okolností uspět v boji o místopředsednické pozice.

Podstatně relevantnějšího protikandidáta má Filip v osobě stávajícího místopředsedy Josefa Skály, který je uvnitř strany nejvýraznějším reprezentantem stále sebevědomějšího proudu nostalgiků či neostalinistů. Dokladem budiž pozoruhodný rozhovor Skály pro INFO.CZ ze začátku tohoto týdne. Skála je svým způsobem rétorický virtuóz, který obratně využívá zahleděnosti velké části komunistů do minulosti. Ze všeho nejvíc ho tak lze označit za konzervativce velebícího reálný komunismus 70. a 80. let minulého století. 

Veřejnost si ale ke škodě komunistů tuto etapu českých dějin většinově spojuje s posrpnovou okupací, normalizačními čistkami, ekonomickou stagnací, kulturním úpadkem, případně s figurami jako byli Brežněv, Husák či Jakeš. Jak ale v pronikavém rozhovoru pro INFO.CZ upozornil politolog a znalec vnitřních poměrů KSČM Daniel Kunštát, Skála je po dlouhé době prvním protagonistou strany, který se rozhodl artikulovat latentní vnitrostranický spor pragmatiků a nostalgiků, navíc tak činí veřejně a s jasným cílem. Ovládnout stranu a otočit kormidlem zpět.

Ponechme nyní stranou, jak upozornil také Kunštát, že by straně tento manévr nejspíš nové voliče nepřitáhl. Komunisty totiž v posledních letech opouštějí především protestní voliči, pokud jde o ty ideologicky vyhraněné, kteří po straně požadují radikální doktrinální kritiku stávajících poměrů, ti KSČM zůstali věrní. Jinak řečeno: Skálův obrat do minulosti spočívající v renesanci normalizačních receptů – navíc už tehdy nefunkčních – aktuální problémy s úbytkem voličů KSČM vyřešit nepomůže. 

To však neznamená, že by Skála nemohl dneska Filipa porazit. Podle našich zjištění jsou jejich síly před sjezdem v zásadě vyrovnané. Oba nyní disponují podporou třiceti až čtyřiceti procent delegátů. Ke komu se případně přikloní zbytek v pravděpodobném druhém kole volby, lze dopředu jen stěží odhadovat. Hodně bude záležet na kandidátských projevech. Ve prospěch Filipa ale hovoří několik faktorů. Za prvé: mandát předsedy obhajuje, navíc v situaci, kdy komunisté vyjednávají téměř po třiceti letech poprvé o podílu na exekutivě. A nutno říct, že se Filip v tomto ohledu vskutku činí. Naposledy včera se nechal slyšet, že Andrej Babiš musí počítat s tím, že mu KSČM bude mluvit do obsazení některých resortů.

720p 360p
Komunisté vymírají tempem 7 lidí denně. Kolik jich bude za 20 let?

Tlak, který předseda komunistů soustavně na premiéra v demisi vyvíjí, nelze přitom číst jinak, než jako vzkaz delegátům sjezdu: hleďte, jak je naše strategie úspěšná, vracíme se na výsluní české politiky. Podobně lze interpretovat také vystoupení prezidenta Miloše Zemana na sjezdu. Ostatně Zeman bude prvním prezidentem od časů Gustava Husáka, který na sjezd komunistů zavítá. I tento moment bude uvnitř partaje interpretován jako další krok v úspěšném tažení současného vedení a jako důkaz legitimizace KSČM v české politice. 

A je skoro jisté, že Zeman Filipa podpoří. V neposlední řadě by nejspíš nebylo příliš prozíravé, pokud by se komunisté rozhodli uprostřed vyjednávání o vládě přepřahat. To vše hovoří pro Filipa. Delegáti ho zkrátka nechají dokončit rozdělanou práci. Jinak tomu ale bude při volbě místopředsedů. Zatím sice nevíme, kolik jich komunisté budou po sjezdu mít, ve hře jsou dva, tři nebo čtyři, skoro jisté ale je, že Filipa ve vedení obklopí Skála a jemu podobní. Neostalinisté si tak připraví půdu k brzkému vítězství.

Podle našich informací se navíc hraje o to, že by dneškem sjezd neskončil. Údajně se pracuje se scénářem přerušeného sjezdu, který bude pokračovat v listopadu, tedy po podzimních senátních a komunálních volbách. A pokud v nich komunisté opět ztratí pozice, nebudou mít neostalinisté důvod ovládnutí strany odkládat. Jinak řečeno: dnešní sjezd bude nejspíš intermezzem před odchodem Vojtěcha Filipa z čela strany. Za jeho nejpravděpodobnějšího nástupce můžeme označit Josefa Skálu. Otázkou tak není, zda se předsedou KSČM stane, nýbrž kdy. Dneska to nejspíš ještě nebude.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1