KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Mělo to být rozhodování o zásadních otázkách zdraví a života. Jenže jednání sněmovny o prodloužení nouzového stavu se v úterý zvrhlo v trapné divadlo. Pokud si někdo myslí, že z té přetahované vytříská politický kapitál, je na omylu. Vytříská jen znechucení a nepochopení voličů, které už z té nastavované politické kaše musí bolet břicho.
Premiér Andrej Babiš naprosto nezvládl komunikaci s občany ohledně toho, k čemu vlastně nouzový stav je. Že samo jeho vyhlášení a trvání ještě neznamená žádná omezení života lidí a že je to právě naopak: jde o záruku, že když při epidemii či třeba živelní pohromě vláda sáhne k opatřením, která zužují občanské svobody, smí tak udělat jen přesně daným způsobem, v nezbytně nutném rozsahu, na nezbytně nutnou dobu a transparentně, nařízením celé vlády a se svolením sněmovny.
Ústavní krizový zákon, na jehož základě smí vláda nouzový stav vyhlásit, se dosud osvědčil, například během povodní. Fungoval tak skvěle a bez problémů, že to lidé ani nezaznamenali a neměli důvod k nějakým stížnostem. Potíže přišly až s premiérem Babišem. Najednou byl se vším problém. Napřed s vyhlášením. Proč? Protože ve stavu nouze se ustavuje ústřední krizový štáb v čele s ministrem vnitra, což není nominant ANO, ale předseda koaliční ČSSD…
Když už ho Babiš milostivě ustavil, vymyslel, že do jeho čela postaví náměstka ministra zdravotnictví. Když pod tlakem okolností konečně jmenoval do čela krizového štábu ministra vnitra Jana Hamáčka, byl z toho evidentně celý podebraný. A při první příležitosti zkusil, jestli by to přeci jen nešlo celé řídit přes ministerstvo zdravotnictví, které drží ANO. Jenže ouha, zasáhl soud.
