Snížení příjmové daně není asociální. Peníze mají zůstat lidem, ne politikům

 FOTO: Shutterstock

Martin Maňák

18. 11. 2020 • 18:30
KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Sněmovna se chystá definitivně rozhodnout o zrušení superhrubé mzdy a současně stanovit, zda příjmová daň zaměstnanců klesne ze současných cca 20 na 15 procent, anebo zda bude vytvořena nová devatenáctiprocentní daňová sazba. Podle příznivců vyššího zdaňování by bylo „prudké“ snížení příjmové daně nespravedlivé, neboť by nejvíce pomohlo zaměstnancům s vyššími příjmy, kteří by oproti dnešku z výplaty ušetřili tisíce korun měsíčně. Lidem s nízkými příjmy by naopak snížení sazby nepomohlo buď vůbec, nebo jen symbolicky na úrovni desítek korun.

Vytvářena je hrozba zhoršující se „asociálnosti“, která by nastala, pokud by zaměstnanecká daň z příjmu klesla na 15 %. Objevují se také názory, že namísto – údajně – neférového snížení příjmové daně, jež nahrává „boháčům“, by bylo spravedlivější, kdyby se snížila DPH. Celou tuto konstrukci vycházející z myšlenky rovnostářského konceptu sociální spravedlnosti je nutno odmítnout jako ryze ideologickou, a tedy účelovou.

Je banální pravdou, že při aplikaci stejné daňové sazby zbyde po zdanění příjmu „bohatším“ zaměstnancům více peněz, než těm, kdo vydělávají méně. A to i přesto, že vysokopříjmoví zaměstnanci dnes navíc odvádějí solidární přirážku a i v nově uvažovaném režimu mají z příjmů nad stanovenou hranicí odvádět 23% daň. Nízkopříjmoví zaměstnanci (pokud navíc mají děti) dnes fakticky, díky daňovým slevám (a bonusu), žádnou daň z příjmu neodvádějí. Snížením sazby daně tedy nemohou ušetřit ani korunu. Jenže, může být takto absurdní argument namířený proti snižování daní brán vážně? Co když se takovému – dnes ještě nízkopříjmovému – zaměstnanci podaří dostat na vyšší příjmovou hladinu, na které už daň musí odvádět? Bude pak spokojenější, pokud daňová sazba bude činit 19 %, než kdyby činila jen 15 procent?

Pro člověka s nižším příjmem je přece každá ušetřená stokoruna dobrá. Nižší sazba příjmové daně může mnohem silněji motivovat k tomu, aby zaměstnanci usilovali o vyšší mzdu. A vyšší mzda je nepochybně cílem všech zaměstnanců a části politiků, tedy s výjimkou těch, kteří pro své politické zájmy potřebují, aby v zemi žilo co nejvíce osob závislých na sociálních dávkách, o nichž rozhoduje stát. Navíc, valná část zaměstnanců pobírá „normální“ (tedy ani ten extrémně nízké, ani ne extrémně vysoké) mzdy. Strašit daňovým zvýhodňováním „boháčů“ je tedy absolutně nepřípadné.

Je také krajně diskutabilní vyvozovat, že by – hypotetické – snížení DPH pomohlo nízkopříjmovým zaměstnancům více než snížení sazby daně z příjmu. Snížení DPH přece automaticky neznamená, že obchodníci adekvátně sníží svoje ceny; zvláště ne v době koronavirové krize. Tedy, i po (teoretickém) snížení DPH mohou ceny zboží zůstat plus mínus stejné. V čem by pak spočíval přínos pro lidi, co mají hlouběji do kapsy? I kdyby se snížila DPH (tedy, i kdyby obchodníci snížili ceny), tak vysokopříjmoví zaměstnanci při nákupech stejně ušetří mnohem výrazněji než ti chudší… Bohatí nakupují více a kupují dražší zboží; platí tedy i patřičně více na DPH. Nízkopříjmoví zaměstnanci mohou dát na své nákupy méně a jejich úspora by při snížení DPH byla úměrně tomu nižší než u bohatých.   

Jde ale také o politickou podstatu: daň z příjmu je jakousi formou „trestu“ za to, že dotyčný člověk pracuje. Takový trest je nemorální tím více, čím vyšší je zdanění, potažmo, čím vyšší je daňová sazba. Daň z přidané hodnoty je „trestem“ za spotřebu, což je sice také nemorální, ale dává to každému na výběr: nechce-li být až tolik „trestán“ za svoji spotřebu, může to řešit jejím snižováním (což má pochopitelně svoje meze). Tak či onak, boj za zachování vyšší sazby daně z příjmu (v našem konkrétním případě ve výši reálných 20 %, respektive 19 %) ukazuje, že idea příjmového rovnostářství je nevymýtitelná, jelikož je prakticky neuskutečnitelná. Svět, ve kterém – z moci úřední, potažmo (z)vůle politické – budou mít všichni lidé stejné příjmy a stejný majetek, však rozhodně není lepším světem, než je ten současný, údajně sociálně nespravedlivý. Důkazem budiž jednačtyřicet let totalitního budování sociálně spravedlivé společnosti v Československu, jež skončilo totálním kolapsem ekonomiky i režimu jako takového.  

Samozřejmě, významnou výhradou vůči snížení sazby daně z příjmu na 15 % jsou dopady tohoto kroku na státní rozpočet, či přesněji řečeno, na schodek rozpočtu pro příští rok (ale jistě i rok následující). Odpůrci snížení příjmové daně varují před katastrofou, která by údajně nastala. „Výpadek“ daňových příjmů by při snížení sazby na 15 % dosáhl téměř 90 miliard Kč, z čehož zhruba 50 miliard by dopadlo na samotný státní rozpočet. Jeho deficit je už dnes plánovaný na 320 miliard korun, a to ještě bez dopadu snížení daně. Příznivci zachování vyšší daňové sazby proto vytvářejí zdání, že hlavní rozbuškou rodícího se deficitu je právě snížení příjmové daně a z toho plynoucí výpadek vládních příjmů. Jde opět o značně účelovou argumentaci. Jistě, snížení rozpočtových příjmů (dle vládního předpokladu mají v příštím roce oproti letošku klesnout o cca 91 miliard) je velmi nepříznivý vývoj. Zásadním problémem jsou však prudce a konstantně rostoucí vládní výdaje. Ty mají v příštím roce dosáhnout 1806 miliard korun.  

Vláda má přitom k dispozici významné nástroje, jak získat více peněz, aniž by je musela tahat z kapes poplatníků ve formě superhrubé mzdy, respektive vysoké příjmové daně. Může začít reálně šetřit. Může snižovat svoji agendu a rozsah činností státu. Může ukončit dotační nespravedlnost (někteří lidé dotace pobírají, jiní je nepobírají) tím, že přestane bezhlavě dotovat. Může začít prodávat rozsáhlý státní majetek. Tedy konat kroky, jaké by v dané situaci prováděl každý zodpovědný hospodář v soukromé firmě. 

Bez ohledu na to je nad slunce jasné, že pro ekonomiku je lepší, když peníze zůstanou v rukách a kapsách těch, kdo toto skutečné bohatství produkují, tedy nikoliv v rukách politiků. To platí vždy, tedy i v době krizí a koronavirových pandemií. Lidé o svých penězích ve své kapse rozhodnou vždy nejlépe a nejefektivněji. A také nejspravedlivěji. Problémem vlády není to, že by měla málo peněz. Problémem vlády je neefektivita jejich využívání. Boj proti snížení daní je proto bojem za maximalizaci státu. Je výrazem důvěry ve schopnost vlády rozhodovat o ekonomice lépe než tržní subjekty, tedy než zákazníci a soukromé firmy. Víra v to, že vláda dokáže s větším balíkem peněz rychleji znovunastolit skutečnou prosperitu, je naivnější než víra v zázrak. Jako by mnozí začínali zapomínat, kam až taková důvěra ve všespasitelné schopnosti státu při nakládání s čím dál objemnějšími balíky peněz může vést.

SDÍLET