Mohlo by se zdát, že protokolární incident v Ankaře minulý týden byl jen trapnou epizodkou, na kterou se rychle zapomene. Jenže její příčiny jsou komplexnější, a tudíž i dozvuky rezonují déle a hlasitěji, než by bylo záhodno. Do věci se vložil i Evropský parlament, jehož nejvyšší instance – „konference“ šéfů všech politických klubů – si oba nejvyšší představitele EU v úterý pozvala na kobereček.
Trapas spočíval v tom, že turecký prezident Recep Tayyip Erdogan při oficiálním setkání a před zapnutými kamerami nabídl židli u stolku po svém boku předsedovi Evropské Rady Charlesu Michelovi, který si bez váhání sedl. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová zůstala chvilku rozpačitě stát, a když se nic nedělo, sedla si na roh vzdálenějšího sofa, odtud „sofagate“. Záběry vyvolaly rozčarování, na které Michel reagoval nejapnými omluvami a von der Leyenová důrazem na fakt, že je žena. Turci odmítali jakoukoli odpovědnost a naoko litovali, že konflikt představitelů dvou institucí EU zastínil důležitý obsah rozhovoru.
„Očekáváme od našich lídrů, že když reprezentují EU ve světě, budou postupovat jednotně, bez ohledu na protokol,“ zlobil se šéf nejsilnějšího klubu Evropské lidové strany Manfred Weber, spolustraník šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové. Předseda liberálů Dacian Ciolos, do jehož stáje patří zase šéf Evropské Rady Charles Michel, oba poučil, že na světové scéně musí EU mluvit jedním hlasem. „Je jasné, že takovéto události podkopávají věrohodnost EU jako světového hráče,“ dodal. Von der Leyenová i Michel dostali za úkol předložit návrh řešení, který zabrání opakování podobných přešlapů, a to do 26. dubna, kdy bude další plenární zasedání parlamentu.
Sám fakt, že Evropský parlament považoval za nutné se vložit do sporu mezi dvěma nejvyššími hodnostáři EU, nemá obdoby. Svědčí o tom, že tato náhodná epizoda vynesla na světlo dlouhodobou a prohlubující se rivalitu mezi oběma „břehy“ bruselské ulice Rue de la Loi, na nichž proti sobě stojí hlavní budovy Evropské komise a sekretariátu Evropské rady. A ačkoli toto soupeření není nové a v podstatě vyplývá z nepříliš přesného rozdělení kompetencí v Lisabonské smlouvě, jíž byl zřízen úřad předsedy Evropské rady, ukazuje se, že v osobnostech bývalé německé ministryně obrany a belgického expremiéra dosáhlo dosud nevídané intenzity.
