KOMENTÁŘ JANA SŮRY | Klíčové instituce státu čelí zásadní existenční krizi. Patrně největší v polistopadové historii. Podle průzkumu veřejného mínění nemá ani v jednu z našich ústavních institucí důvěru více než 50 % občanů. Senát, který se sám mylně označuje za strážce ústavnosti (to může ovšem být de iure pouze Ústavní soud), skončil dokonce na posledním místě s pouhými 35 %. To je alarmující zjištění. Každý stát stojí a padá právě na svých institucích. Bez nich by byl jen neorganizovaným shromážděním lidí. Činnost institucí, jejich existence, musí být vždy legitimována důvěrou veřejnosti.
Samozřejmě, do velké míry je to důsledek událostí posledního roku. Nepředvídatelné pohromy vždy spolehlivě prověří fungování státu. A koronavirová pandemie všechny slabiny a nedostatky dokonale odkryla a řadu degenerativních společenských změn ještě urychlila. Svést vše na jeden zákeřný virus by však bylo příliš jednoduché. Stejně tak nelze problém jen personifikovat a hledat konkrétní viníky, i když několik by se jich jistě našlo. Postupný rozklad našich institucí umocňovaný revolučními tendencemi pozorujeme již delší dobu. Navenek vše víceméně funguje; veřejná doprava jezdí, policie pomáhá a chrání, vláda zasedá.
Záměna rolí
Ve skutečnosti jsme ale svědky systémové a dnes již dobře pozorovatelné proměny způsobu fungování a rolí státních institucí. Jako by i ony nepředvídatelným způsobem mutovaly, přenechávaly své kompetence jiným a přisvojovaly si naopak ty, které dosud neměly. Dosavadní rozdělení rolí přestává platit, instituce začínají fungovat mimo zavedená pravidla. A tedy i mimo veřejnou kontrolu, odpovědnost za své jednání a bez předvídatelnosti.
Například Poslanecké sněmovně zbývá do konce volebního období již jen pár schůzí a na programu má stále více než 350 návrhů zákonů, často velice zásadních a potřebných. Poslanci dnes již dobře vědí, že většinu z nich nestihnou projednat a přijmout. Tyto návrhy zaniknou společně s jejich mandáty. Přesto, nebo vlastně možná právě proto, věnuje sněmovna pozornost a čas především aktuálním otázkám společenského a politického dění. Namísto projednávání budoucích zákonů jsou přijímána usnesení k současnému dění a zřizovány vyšetřovací komise. Nejde přitom jen o nedávné zřízení vyšetřovací komise k veřejně sledovanému výbuchu muničních skladů ve Vrběticích, který již standardním způsobem dávno šetří policie (a proto se na půdě parlamentu také nic nezjistilo, ani nevyšetřilo). Jen na své nedávné schůzi přijala sněmovna usnesení ke stavu očkování v České republice, rozdělování evropských dotací, nucenému přistání civilního letadla v Bělorusku nebo k úniku chemikálií do řeky Bečvy. Tedy k otázkám, které by za normálních okolností měla řešit vláda, nikoli zákonodárný sbor.
Ještě horší situace panuje v Senátu. Ten se chopil aktivní role v mezinárodní politice. Zcela mimo standardní diplomatické cesty zásadním způsobem definuje mezinárodní vztahy České republiky včetně velice citlivých a z geopolitického i ekonomického hlediska významných vztahů s Ruskem a Čínou. Někdy se zdá, že jeho představitelé dokonce chtějí konkurovat výkonné moci. Toto opravdu potřebuje republika v těžké situaci? Momentálním vrcholem pokusů o rozvrácení exekutivy je pak nápad bezpečnostního (sic!) výboru Senátu o „vyřazení“ prezidenta republiky.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v nedávném televizním rozhovoru prohlásil, že: „Hlavním úkolem soudní moci je chránit občany před vládou a parlamentem.“ To je revoluční signál politizace soudní soustavy. A je v rozporu s našimi ústavními principy a dělbou (i striktním oddělením) mocí ve státě. Pokud bychom na okamžik tento pohled skutečně připustili, museli bychom se jedním hlasem zeptat, kdo chrání občany před mocí soudní. Třeba právě v případech politického aktivismu.
Transformací prošla v tomto ohledu i vláda, která do značné míry převzala informační funkci médií. Její činnost se přesunula z ministerstev a společných zasedání na tiskové konference a sociální sítě. Přitom i samotná média jsou velmi důležitou institucí svého druhu. Ta naopak nově zastávají roli policie i soudů zároveň. Samostatně si opatřují důkazy, provádějí vyšetřování, vyslýchají svědky a nakonec i vysloví verdikt o vině. Ano, o nevině téměř nikdy. Příkladů z poslední doby je mnoho a týkají se všech. Policie a orgány justice za médii vždy jen pokulhávají. Jistě, musí se totiž řídit něčím tak archaickým, jako pravidly a zákony. A když po letech soudy rozhodnou, už na tom většinou nikomu nezáleží.
