Soumrak svobody? Krize nám nasadila roušky, ale náhubky máme dávno

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Do hospody jen s potvrzením? Na jedné straně člověk rozumí snaze chránit zdraví lidí, ale milovníci svobody zároveň cítí hrozbu. Ta nepřišla až s rouškami a chaotickou vládou. Ztratili jsme pojem, co svoboda obnáší, a sami si tak nasadili náhubky už před čínským virem a slovenským mikromanažerem.

Svoboda je jako maják, který září do dáli a pere se s temnotou tyranie. A tak jako tma není nic jiného než nedostatek světla, nesvoboda znamená deficit svobody. Protože její prostor je vždy jen tak velký, jaký jsme ochotni vybojovat a bránit. V devadesátých letech jsme poznali, že nic nezastaví lidskou touhu po svobodě. Ale pak jsme ztratili touhu, víru a lačnost žít svobodně. Takový život je totiž těžší, nebezpečnější a nejistější než otroctví. Řečeno biblickým příměrem: vyšli jsme z Egypta, ale uvízli jsme na poušti.

Princip skutečné svobody je negativní. Spočívá v neexistenci překážek, které nám brání dělat, co chceme. Velký stát s jeho byrokratickou mašinérií je pro tato základní občanská práva hrozbou. Bez skrupulí je škrtá a omezuje a vždy se přitom zaklíná snahou šířit „dobro“. Vláda a zákony nám ovšem nemohou dát svobodu, mohou nám ji jen vzít. Může být něco ještě horšího, než nesvobodný stát? Bohužel může – nesvobodná duše.

Pokud je svoboda světlem majáku, které vláda silné ruky zastiňuje, pak alespoň víme, s čím máme zápasit. Paprsky nás vedou jako kompas a překážky na jejich cestě se ukazují jako temná místa tyranie. Jenomže co když jsou sami občané pasivní? Co když jim na svobodě až tak nesejde. Co když jako Židé na poušti reptají, že v otroctví se jim žilo lépe? Obávám se, že po třech dekádách od roku 1989 jsme dospěli do stadia, kdy musíme znovu vybojovat svobodu. Už ne proti tyranům, ale sami v sobě.

Bez svobodných občanů, bez aktivních majáků zářících do temnoty není vlastně o co bojovat. Není světlo a stín, je jen tma. Jak moc nám dnes chybí skutečně silná strana či strany, jejichž důvodem k existenci by byla „obrana svobody ve všech podobách“. Ptejme se však, co je příčina a co následek. Zradili nás naši vůdci, nebo jsme zradili sami sebe?

Poslední vzepjetí svobody

V roce 2006 získala ODS přes 35 % voličů. Zdaleka ne všichni byli radikálními a vášnivými obránci svobody. Ale strana měla sílu, měla přesvědčivost, měla důvěru a dokázala přilákat i mnoho těch, kteří nejsou pevně ideologicky ukotveni, avšak cítili z ní velké sebevědomí, které přináší změnu. Šlo o poslední velké vzepětí svobody v této zemi. Uběhlo patnáct let… Tak dlouho už korodují základy svobodné společnosti - a to by nebylo možné proti skutečně pevnému přesvědčení občanů.

Dnes řada lidí brblá proti některým nesmyslným a zbytečným omezením, které na nás nakládá levicový kabinet během koronakrize. Jenomže, to se zastáváme svobody poněkud pozdě, teprve ve chvíli, kdy sami na sobě cítíme obtěžující buzeraci. Přičemž mnozí ztrácejí cit pro míru a spíše než ke „svobodě odpovědných“ se uchylují k anarchii a v rámci jakési podivné rebelie sobecky ohrožují druhé. Ale kde bylo zásadní volání po svobodě, když začalo utahování kohoutků? Kolik lidí tehdy protestovalo proti zavádění EET?

Babiš prosadil masivní, svobodu potlačující systém, který přinesl nesmyslnou buzeraci a způsobil ekonomické škody. Ale zdaleka nejhorší na EET je, že obnovila bolševickou kulturu bonzáctví. Když se nelibě pozastavujeme nad jedinci, kteří během epidemie udávají své bližní, tak si vzpomeňme, kdy se k nám toto fízlování vrátilo. Pravice byla slabá, aby tomu zabránila. Navíc poté, co sama živnostníkům zvýšila daně a sebrala jim slevy na manželku a děti, pozbyla morální právo fungovat coby onen maják svobody.

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Kdy přišlo poslední porevoluční vzepjetí svobody?
  • Jaké hrozby pro svobodu na nás v nadcházejících volbách čekají?
sinfin.digital