Sousedská diktatura. Bitvu o svobodu svedeme spíš mezi sebou než se státem | info.cz

Články odjinud

Sousedská diktatura. Bitvu o svobodu svedeme spíš mezi sebou než se státem

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Epidemie ukázala to nejlepší v nás, vidět to můžeme každý den. Ale na povrch znovu vyšlo taky to nejhorší. Jako by tu byla dvě Česka: jedno pomáhá, šije roušky, bojuje proti depresi. A to druhé buzeruje, udává a šíří nenávist. Ožívající duch „občanské bdělosti“ je bez nejmenších pochyb čiré zlo a sousedská diktatura je dokonce horší než státní.

 

Každá katastrofa a krize jsou příležitostí k utužení poměrů. Čekali jsme to i tentokrát, a tak jsem už před týdny psal, že dojde k omezení svobody a že si ji po epidemii musíme vzít zpět. Karanténa, zákaz cestování zavřené obchody i případné tresty za nenošení roušky, to všechno jednou pomine. Co nepomine, je pachuť z chování některých spoluobčanů. Zbytečná agresivita, xenofobie, manýry bolševiků, estébáků, šedého moru, domovních důvěrnic, pomocníků VB…

Stařeček zlynčovaný v obchodě za to, že neměl roušku, napadený a zraněný muž, jemuž v obchodě neuvěřili jeho skutečný věk, městský strážník, který s kolegy na žádost nějakého udavače kontroloval partu mladých až se s nimi dostal do konfliktu a udeřil dívku do obličeje (nebo v jakési sebeobraně do ramene, jak tvrdí), facebookové vzkazy nemocným, že by zasloužili kulku

Mohli bychom to snad považovat za excesy, na které je vidět kvůli zájmu médií. Ve skutečnosti jde bohužel spíše o vrcholek ledovce. Krizové linky přijmou stovky udání, z velké části neoprávněných. Lyžař je dnes zrádce národa, cizinec nepřítel, Pražák na chatě zločinec zavlékající ze zkažené metropole virus na čistý venkov.

Jakýkoli cizí element se musí hlásit, evidovat, sledovat a pokud možno okamžitě odsunout. Ti, kterým se stýská po pohraniční stráži a zadrátovaných hranicích, šílí nadšením a požadují nechat je uzavřené ideálně napořád. Nejde přitom vůbec o malou skupinu. Oporu mají mimo jiné v bývalém prezidentu Klausovi, který sice podával přihlášku do EU, ale dnes by nás nejraději od civilizované Evropy izoloval. Čeští „fobíci“ zuřivě odmítají přijetí šesti francouzských pacientů a častují je slovem „koviďáci“, asi dle vzoru žiďáci a muslimáci.

Vedle úžasných příkladů každodenního hrdinství, sounáležitosti, solidarity a vstřícnosti k bližním působí toto vyhřezlé totalitaritní udavačství obzvláště nízce a zavrženíhodně. Jistá opatrnost je samozřejmě namístě, ale to, co sledujeme, vypadá jako rojení pilných čtenářů propagandistických brožurek o Pavlíku Morozovovi, který v rámci bolševické ideologie „bdělosti a ostražitosti“ udal vlastního otce. Už zase se u některých v této těžké době někam vytrácí křesťanský imperativ „miluj bližního svého jako sebe sama“.

Jak řekl Tomáš Garrigue Masaryk, „dobrého je v řádu světa víc, ale to zlé člověk cítí silněji“. Platí to i v tomto případě. Obrovské vzepětí občanské společnosti, ta velká pozitivní energie lidí pomáhajících jeden druhému jistě svým rozsahem překonává ukázky zloby, nenávisti a udavačství. Ale to druhé hrozí otrávit a promořit společnost daleko hůř, než samotný virus. Musíme to zlo přemoci. Jak? Stejně jako komunismus v roce 1989: coby spolupracující společenství lidí dobré vůle.

Můžeme to brát jako reparát z prezidentské volby. V ní už dvakrát zvítězila nenávist a rozdělování společnosti na „naše“ a „cizí“. Někdo šije pro sousedy roušky, někdo na ně šije udání. Někomu ze všeho nejvíc záleží na svobodě, někdo bude klidně žít jako otrok, když se mu slíbí iluze bezpečí. Někteří si váží volnosti a prosperity v Evropě bez hranic, některým se stýská po ostnatých drátech a socialistické duchovní i materiální bídě. Těch prvních je víc. Jenže byli v posledních několika volbách fatálně rozděleni.

Mnozí nadávají na Zemana a na Babiše. Ale nemylme se. Nebyli by tu, kdyby neměli věrné fanoušky v lidech, kteří svobodu, kapitalismus či Evropskou unii berou jako historické křivdy. Oni jsou na rozdíl od stoupenců svobody ve své zlobě jednotní. Oni teď označují podnikatele za mamonářské sobce a umělce za vyžírky. Oni by hranice neotvírali a těší se na znárodňování. Bitvu o svobodu kupodivu nepovedeme v první řadě se státem a jeho současnými představiteli. Ale se sousedy, kteří ji z duše nenávidí.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud