KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ministryně Jana Maláčová využila covidovou krizi k ještě silnější „babišovské“ stylizaci do role ochránkyně každého, kdo vzhlíží k politikům o pomoc. Epidemicky ovlivněná argumentace kolem vánočního důchodového dárku a koronavirových sociálních opatření výrazně podtrhuje její socialistickou víru ve všeobjímající roli státu při řešení jakéhokoliv „problému“.
Typickým příkladem jsou její razantní slovní výstřely v diskuzi o tom, z čeho stát zaplatí zvyšování důchodů, respektive pětitisícový vánoční dárek, pro který sama používá název „rouškovné“. „Strašně mě unavuje otázka, jestli si to můžeme dovolit a kde na to vezmeme. To je podle mě taková hloupá, plytká diskuse, kde na to vezmeme,“ prohlásila Maláčová, když s kolegy zahajovala kampaň.
Jistě, na jevišti virtuálního politického divadla, kde se peníze „nevydělávají“, protože se prostě samy sypou od daňových poplatníků, jsou zdroje nepodstatné. Dá se to odbýt tradičním špidlovským sloganem „Zdroje jsou.“ Jenže skutečný svět je jinde – peníze na stromech nerostou, ani nepadají jen tak z tiskárny cenin.
„Zdroje“ vznikají ve firmách a při tržních aktivitách podnikatelů. Primárně tečou do firemních pokladen, potažmo kapes zaměstnanců. Není proto od věci se ptát, odkud se vezmou peníze na veřejné výdaje a to zejména v situaci, kdy vláda zasekla do rozpočtového futra během pár měsíců sekeru možná až 500 miliard Kč. (Premiér sice nakonec čeká nižší schodek, ale to na podstatě věci nic nemění.)
Stát na zvyšování penzí prostě nemá peníze. Má jen půjčky, respektive nové dluhy. V této diskuzi tedy není nic plytkého, natož hloupého. Naopak, bavit se o tom, kde na to vzít, a o důsledcích zadlužování je výrazem moudrosti zodpovědného hospodáře. Na pováženou je spíše, když někdo chce rozdávat neexistující peníze.
