Spasitelka Maláčová: Babišovská stylizace a sliby ze světa, kde peníze rostou na stromech

 FOTO: Ladislav Křivan / MAFRA / Profimedia

Martin Maňák

07. 09. 2020 • 15:05
KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ministryně Jana Maláčová využila covidovou krizi k ještě silnější „babišovské“ stylizaci do role ochránkyně každého, kdo vzhlíží k politikům o pomoc. Epidemicky ovlivněná argumentace kolem vánočního důchodového dárku a koronavirových sociálních opatření výrazně podtrhuje její socialistickou víru ve všeobjímající roli státu při řešení jakéhokoliv „problému“.

Typickým příkladem jsou její razantní slovní výstřely v diskuzi o tom, z čeho stát zaplatí zvyšování důchodů, respektive pětitisícový vánoční dárek, pro který sama používá název „rouškovné“. „Strašně mě unavuje otázka, jestli si to můžeme dovolit a kde na to vezmeme. To je podle mě taková hloupá, plytká diskuse, kde na to vezmeme,“ prohlásila Maláčová, když s kolegy zahajovala kampaň.

Jistě, na jevišti virtuálního politického divadla, kde se peníze „nevydělávají“, protože se prostě samy sypou od daňových poplatníků, jsou zdroje nepodstatné. Dá se to odbýt tradičním špidlovským sloganem „Zdroje jsou.“ Jenže skutečný svět je jinde – peníze na stromech nerostou, ani nepadají jen tak z tiskárny cenin.

„Zdroje“ vznikají ve firmách a při tržních aktivitách podnikatelů. Primárně tečou do firemních pokladen, potažmo kapes zaměstnanců. Není proto od věci se ptát, odkud se vezmou peníze na veřejné výdaje a to zejména v situaci, kdy vláda zasekla do rozpočtového futra během pár měsíců sekeru možná až 500 miliard Kč. (Premiér sice nakonec čeká nižší schodek, ale to na podstatě věci nic nemění.)

Stát na zvyšování penzí prostě nemá peníze. Má jen půjčky, respektive nové dluhy. V této diskuzi tedy není nic plytkého, natož hloupého. Naopak, bavit se o tom, kde na to vzít, a o důsledcích zadlužování je výrazem moudrosti zodpovědného hospodáře. Na pováženou je spíše, když někdo chce rozdávat neexistující peníze.

Nejde pochopitelně o to, že by se neměly zvyšovat penze. Životní úroveň penzistů není v průměru ohromující, a situace těch chudších je alarmující – zejména kvůli neustálému zdražování, jehož motorem je politika státu. Jde tu primárně o argumenty, s nimiž ministryně žongluje na hraně dogmatičnosti. Zarážející je její představa o zaslouženém ráji pro každého. „Lidé, kteří celý život poctivě pracovali, se mají mít dobře. Na tom bychom měli postavit příjmy a výdaje našeho státního rozpočtu,“ domnívá se Maláčová. Zjevně vychází z utopického konceptu zásluhovosti (viz tradiční socialistický slogan: „každému podle jeho potřeb“), přičemž zásluhou se nemyslí skutečná tvorba bohatství, ale jen „politická zásluhovost“, tedy voličský potenciál příjemců té či oné vládou přerozdělované podpory. 

V dokonalém světě lze s výrokem o „dobrém“ životě pro všechny souhlasit. V reálném, tedy v tom našem, jde o politickou mystifikaci, která nemá racionální základ. Z prostého faktu, že někdo poctivě pracuje, nelze v tržní ekonomice vyvozovat automatický nárok na vysokou životní úroveň. O bohatství rozhoduje tržní úspěch, nikoliv arbitrární rozhodnutí Maláčové či jiných politiků. Pokud by to bylo naopak, nedávalo by smysl ani podnikání, ani jakákoliv jiná než politická aktivita. Přitom politici žádné bohatství nevytvářejí (s výjimkou těch, kteří současně podnikají). Ve skutečnosti dělají to, že jedné skupině obyvatel životní úroveň snižují (zdaňováním), aby druhé skupině mohli přidávat a chlubit se svou sociální laskavostí zabalenou do líbivých hesel o právu na dobrý život pro každého.

Ostatně, v této činnosti se Maláčová stává učiněnou hvězdou. „Jak je možné, že lidé, kteří celý život pracovali, nemají důchod, ze kterého se dá žít? Na to bychom se měli ptát a politici jsou placení za to, důstojný život lidem zajistit,“ deklarovala nedávno. Jistě, z podstaty věci jsou politici obyčejně voleni k tomu, aby konali dobro, a je žádoucí, aby vytvářeli lepší podmínky pro všechny. Zajišťování důstojného života pro vybrané skupiny obyvatel je ovšem úplně jiný koncept: koncept selektivní pomoci jedněm na úkor druhých. Nemluvě o mlhavosti výrazu „důstojný život“.

Je například důstojné, že si každá pracující rodina v Česku nemůže dovolit nové auto, když politikům stát (i z daní méně zámožných rodin) poskytuje celé flotily vozů? Je důstojné, že běžné rodiny s dětmi nemají prostředky na adekvátní bydlení? Pokud by mělo doslovně platit, co požaduje ministryně Maláčová, tedy povinnost politiků zajišťovat každému obyvateli důstojnou (rozuměj vysokou) životní úroveň, pak by politici museli pracovat zdarma a ještě k tomu vrátit své platy zpět do státní kasy... 

Maláčová se ovšem vznáší v babišovsky spasitelských oblacích. Viz pro změnu její sebepochvalný tweet: „Nezaměstnanost neroste! I v srpnu se drží na 3,8 %. Není divu, Antivirus výborně funguje. A samozřejmě - kurzarbeit je na cestě.“ A na jiném místě doplňuje o srdcervoucí provolání: „Zaplaťpánbůh za Antivirus! Antivirus vytáhnul firmy a lidi ze dna“. Podle této logiky by platilo, že pokud vše dobré nezařídí Andrej Babiš, tak to zařídí ministryně práce a sociálních věcí. Jediným spasitelem se stává stát a jeho výkonný orgán – vláda, disponující strojem na neomezenou výrobu fiktivních peněz a reálných dluhů. Strojem na masivní přerozdělování z ničeho.

Výroky ministryně Maláčové, ale i dalších vedoucích představitelů umně budují virtuální svět, jehož pilířem je vítězná rétorika geniálních vládců, kteří – vždy však z cizího a na úkor někoho – ochraňují, zachraňují, zajišťují a finišují podpůrné a spásné „balíčky“, které jsou nebo již brzy budou na cestě, jen co se podaří „odněkud“ načerpat peníze. Babišovsko-maláčovský stát se prohlásil za ochránce pracovních míst, která se stávají místy státními. A nad tím vším zuří „pohledný zápas“ ministrů o to, kdo toho dnes nebo zítra dokáže více přislíbit a více „zařídit“, aniž by se trápil skutečným problémem finančních zdrojů, úspor či systémových změn. Nejsilnější zbraní v tomto souboji jsou výroky, jejichž jedinou podstatou je sebechvála jdoucí ruku v ruce se sílící vírou ve spasitelskou roli státu a vlády.

SDÍLET