Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Stouni na Hradě: sen, ze kterého jsme se už dávno probudili. Komentář Vratislava Dostála

Stouni na Hradě: sen, ze kterého jsme se už dávno probudili. Komentář Vratislava Dostála

Úpadek naší politiky lze ilustrovat na bezpočtu fenoménů. Jedním z nich může být něco politice tak vzdálené, jako dnešní koncert legendárních Rolling Stones v Praze. Umíte si představit, že by kdysi rozervané členy kapely, na jejíž historii nepoutá jen skvělá muzika, ale také drogové nebo sexuální skandály, přijal na Hradě prezident Miloš Zeman? Anebo obráceně: je vůbec myslitelné, aby Mick Jagger a spol. o podobné návštěvě uvažovali? Přestože lze na obě otázky bez mrknutí oka odpovědět záporně, byly časy, kdy tomu bylo přesně obráceně. Ostatně Václav Havel měl svým kulturním a intelektuálním zázemím nepoměrně blíž právě k alternativnímu rocku než k oběma svým nástupcům na Hradě.

Člověk aby se bránil nostalgii. Rolling Stones tady hráli poprvé v létě roku 1990, jen dva měsíce po prvních polistopadových svobodných volbách. Na Hradě tehdy seděl Havel, existovalo Československo, předsedou české vlády byl Petr Pithart, kromě něj v ní seděli také Milan Uhde, Jaroslav Šabata nebo Bedřich Moldan. Porovnejte schválně tyto osobnosti s ministry současnými. Skoro to ani nejde. Podobně se to má s ruchem na pražském Hradě. V těchto zašlých časech tam totiž nejezdili jen Stouni, ale taky třeba Frank Zappa nebo Lou Reed a další. A dneska?

Dneska jako bychom se vraceli spíš kamsi před listopad 1989. Aspoň pokud jde o vztah politiky a kultury. Hudba se děje zase tam, kam – aspoň u nás dlouhé roky – patřila. Sice ne v undergroundu, ale kdesi daleko od politiky, možná občas dokonce vědomě v opozici vůči ní, zcela jistě. Skoro jako za Husáka. Samozřejmě, jako tehdy i dneska existují výjimky: třeba Kryštof se nechali koupit Babišem. A hradní pán vyznamenává pouze své věrné podporovatele. Bez ohledu na jejich dílo. Metály se tak na výročí vzniku Československa rozdávají takovým velikánům české kultury, jakým je třeba Zdeněk Troška nebo Daniel Hůlka.

Možná ale platí, co kdysi v jiné souvislosti napsal Ludvík Vaculík: „Všecko je v pořádku. Tak špatné, jak to je, tak to má být.“ Aspoň že na ty Rolling Stones můžeme zajít. Sám jsem na nich byl třikrát – poprvé v roce 1995 na Strahově, o tři roky později ve Sportovní hale na Výstavišti a pak před devíti lety na brněnském Výstavišti. Nejen proto mohu s klidným svědomím jejich dnešní koncert každému, kdo ho ještě nezažil, vřele doporučit. A to nikoli kvůli nostalgické vzpomínce na Havla a polistopadové časy na Hradě, ani ne kvůli tomu, že se jedná o jednu z posledních kapel, jejíž počátky sahají ke květinovým dětem 60. let minulého století. To hlavní je jinde: v jejich hudbě.

A nic na tom nemění fakt, že většině členů kapely je už přes sedmdesát let. Ostatně Jagger to umí navzdory věku na pódiu rozbalit jako málokdo. Vím, o čem mluvím. Zapomenout na to nejde. Přidejte si k tomu ty nejslavnější skladby, a že jich není zrovna málo, které kapela během své dlouhé historie nahrála a máte o zážitek postaráno. Bude to setskramentsky velké. A pokud byste tápali, co si před koncertem pustit, doporučuji tato alba: Aftermath (1966), Between the Buttons (1967), Their Satanic Majesties Request (1967), Beggars Banquet (1968), Let It Bleed (1969), Sticky Fingers (1971) nebo Exile on Main Street (1972).

Vemte jed na to, že playlist večerního koncertu bude převážně tvořen písněmi právě z těchto sedmi mimořádných desek rockových dějin. A pokud byste nakonec náhodou z nějakého závažného důvodu na koncert dneska nevyrazili, ty desky vám učarují natolik, že se k nim budete už vždycky pravidelně vracet. Taky to tak dělám. Rolling Stones jsou prostě ojedinělým zjevem, jejich zvuk, výraz i rukopis nejde napodobit. A navíc: sice jsem si to říkal už v roce 1995, ale je dost dobře možné, že tady hrají naposledy a další příležitost být u toho se tak již nebude nikdy opakovat.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744