Články odjinud

Stouni na Hradě: sen, ze kterého jsme se už dávno probudili. Komentář Vratislava Dostála

Stouni na Hradě: sen, ze kterého jsme se už dávno probudili. Komentář Vratislava Dostála

Úpadek naší politiky lze ilustrovat na bezpočtu fenoménů. Jedním z nich může být něco politice tak vzdálené, jako dnešní koncert legendárních Rolling Stones v Praze. Umíte si představit, že by kdysi rozervané členy kapely, na jejíž historii nepoutá jen skvělá muzika, ale také drogové nebo sexuální skandály, přijal na Hradě prezident Miloš Zeman? Anebo obráceně: je vůbec myslitelné, aby Mick Jagger a spol. o podobné návštěvě uvažovali? Přestože lze na obě otázky bez mrknutí oka odpovědět záporně, byly časy, kdy tomu bylo přesně obráceně. Ostatně Václav Havel měl svým kulturním a intelektuálním zázemím nepoměrně blíž právě k alternativnímu rocku než k oběma svým nástupcům na Hradě.

Člověk aby se bránil nostalgii. Rolling Stones tady hráli poprvé v létě roku 1990, jen dva měsíce po prvních polistopadových svobodných volbách. Na Hradě tehdy seděl Havel, existovalo Československo, předsedou české vlády byl Petr Pithart, kromě něj v ní seděli také Milan Uhde, Jaroslav Šabata nebo Bedřich Moldan. Porovnejte schválně tyto osobnosti s ministry současnými. Skoro to ani nejde. Podobně se to má s ruchem na pražském Hradě. V těchto zašlých časech tam totiž nejezdili jen Stouni, ale taky třeba Frank Zappa nebo Lou Reed a další. A dneska?

Dneska jako bychom se vraceli spíš kamsi před listopad 1989. Aspoň pokud jde o vztah politiky a kultury. Hudba se děje zase tam, kam – aspoň u nás dlouhé roky – patřila. Sice ne v undergroundu, ale kdesi daleko od politiky, možná občas dokonce vědomě v opozici vůči ní, zcela jistě. Skoro jako za Husáka. Samozřejmě, jako tehdy i dneska existují výjimky: třeba Kryštof se nechali koupit Babišem. A hradní pán vyznamenává pouze své věrné podporovatele. Bez ohledu na jejich dílo. Metály se tak na výročí vzniku Československa rozdávají takovým velikánům české kultury, jakým je třeba Zdeněk Troška nebo Daniel Hůlka.

Možná ale platí, co kdysi v jiné souvislosti napsal Ludvík Vaculík: „Všecko je v pořádku. Tak špatné, jak to je, tak to má být.“ Aspoň že na ty Rolling Stones můžeme zajít. Sám jsem na nich byl třikrát – poprvé v roce 1995 na Strahově, o tři roky později ve Sportovní hale na Výstavišti a pak před devíti lety na brněnském Výstavišti. Nejen proto mohu s klidným svědomím jejich dnešní koncert každému, kdo ho ještě nezažil, vřele doporučit. A to nikoli kvůli nostalgické vzpomínce na Havla a polistopadové časy na Hradě, ani ne kvůli tomu, že se jedná o jednu z posledních kapel, jejíž počátky sahají ke květinovým dětem 60. let minulého století. To hlavní je jinde: v jejich hudbě.

A nic na tom nemění fakt, že většině členů kapely je už přes sedmdesát let. Ostatně Jagger to umí navzdory věku na pódiu rozbalit jako málokdo. Vím, o čem mluvím. Zapomenout na to nejde. Přidejte si k tomu ty nejslavnější skladby, a že jich není zrovna málo, které kapela během své dlouhé historie nahrála a máte o zážitek postaráno. Bude to setskramentsky velké. A pokud byste tápali, co si před koncertem pustit, doporučuji tato alba: Aftermath (1966), Between the Buttons (1967), Their Satanic Majesties Request (1967), Beggars Banquet (1968), Let It Bleed (1969), Sticky Fingers (1971) nebo Exile on Main Street (1972).

Vemte jed na to, že playlist večerního koncertu bude převážně tvořen písněmi právě z těchto sedmi mimořádných desek rockových dějin. A pokud byste nakonec náhodou z nějakého závažného důvodu na koncert dneska nevyrazili, ty desky vám učarují natolik, že se k nim budete už vždycky pravidelně vracet. Taky to tak dělám. Rolling Stones jsou prostě ojedinělým zjevem, jejich zvuk, výraz i rukopis nejde napodobit. A navíc: sice jsem si to říkal už v roce 1995, ale je dost dobře možné, že tady hrají naposledy a další příležitost být u toho se tak již nebude nikdy opakovat.

 

Články odjinud