Studenti o covidu: Neříkejme lidem „orteláci“ nebo „sluníčkáři“. Využijme pandemii, aby nás znovu spojila a vrátila lidi do politiky

Jan Bauer

INFO.CZ spolu s Evropou 2, společností T-Mobile a Vyšší odbornou školou publicistiky spustilo soutěž Student covid. V ní mohou studenti středních škol publikovat příspěvky, kde se zamýšlí nad budoucími dopady současné koronavirové krize. Všechny texty můžete najít na webu studentcovid.cz a ty nejlepší z nich pak na INFO.CZ. Prvním z nich je článek Jana Bauera z Gymnázia Český Krumlov.

Co tedy změní covid? Chtěl bych být optimistický, ale nevím, jestli je to v této době skutečně možné. Samozřejmě pozorujeme ve spoustě směrech posun vpřed. Například ohledně tématu životního prostředí. Výrazně ubylo dopravy, díky čemuž se podle českého hydrometeorologického úřadu zlepšilo ovzduší ve městech.

Další velké změny nastaly v otázkách modernizace; jak ve státní správě, tak v byznysu, ale též ve školství vidíme snahy o používání moderních technologií a nových principů: nové vládní weby, které jsou více uživatelsky příjemné, moderní přístup ke komunikaci, a takhle bych mohl pokračovat dál a dál. Myslím si nicméně, že většina pozitivních věcí, které vznikly až v reakci na krizi, měla už dávno fungovat. Bohužel, negativní jevy budou mít dalekosáhlejší důsledky.

Kromě jasně viditelných následků krize (ekonomické dopady, zvýšená nezaměstnanost, zadlužení státu) jsou zde ve spojení s koronavirem další velmi podstatné, možná nebezpečnější, avšak ne tolik viditelné problémy. Jeden z nich se za posledních pár měsíců výrazně prohloubil. Už dlouho se nad naší společností vznáší neviditelný nepřítel jménem polarizace.

Abych tento pojem definoval, vypomůžu si výrokem trojice badatelů z Princeton University. „Polarizace není hlasitá hrubost ve výměně politických názorů. I když tento element s ní můžeme (ale nemusíme) spojovat na základě empirických pozorování. Polarizace označuje míru nesouhlasu, ne způsob, jakým je nesouhlas vyjádřen.“ Dále také říkají, že polarizace může být jak proces, tak stav společnosti, ke kterému tento proces vede. Nicméně tento fenomén je problémem již několik let.

Mnoho odborníků se shoduje, že jedna z nejvýraznějších polarizačních událostí v dějinách naší země byla přímá volba prezidenta. Téma přímé volby prezidenta je nad rámec tohoto textu, a tak jej jen krátce shrnu. Hlavním problémem přímé volby prezidenta je hranice 51 % hlasů pro zvolení. To vytváří velmi konkurenční prostředí, ve kterém kandidát 49 % voličů prohrál a kandidát zbytku vyhrál. Volba Miloše Zemana prezidentem je přesným příkladem tohoto problému.

Dalšími tématy polarizujícími společnost byly a jsou například migrační krize, přijetí eura, Rusko, Evropská unie a tak dále. Každé další téma nás víc a víc rozděluje. Covid jenom ukázal, jak velký tento problém je. Podle CVVM v říjnu s opatřeními proti covidu výrazně nesouhlasilo 48 % populace, 42 % je považuje za potřebné a účinné a 17 % neví.

Země se rozdělila na dva extrémy. Na „odmítače“, kteří koronavirus a všechna opatření odmítají, a na druhou skupinu „rouškařů“, kteří bezmyšlenkovitě fanaticky dodržující každé opatření, kteří se nebojí volat policisty na osoby bez roušek, i když jsou v okolí sami. Ani jedna skupina nemůže druhou vystát a různě se můžeme dočíst, jak se navzájem označují za nacisty, komunisty, extremisty, hlupáky a podobně. V Praze se velmi často odehrávají demonstrace proti opatřením a celá společnost je jako sud střelného prachu.

Úplně se z veřejného prostoru vytratila ochota a snaha vést dialog

Bezpochyby tady existuje i třetí skupina mlčící většiny, ale ta to má velmi složité. Ve chvíli, kdy se jenom trochu názorově nakloní k jedné straně, například řekne, že opatření měla být zavedena dříve nebo že vláda by měla dát víc prostoru svobodě, druhá strana je okamžitě onálepkuje jako příslušníky onoho extrémního proudu a začne je napadat. Buď jste totalitář, který chce všechny navždy zavřít, nebo vrah který chce, aby všichni umřeli. Takhle si zdravou diskuzi nepředstavuji. Rozhádaná společnost je živnou půdou pro extremismus, který svobodě a demokracii vůbec neprospívá.

Výsledek masivní polarizace můžeme například pozorovat v USA, o kterých se dnes a denně mluví jako o rozpojené zemi, která to v příštích letech nebude mít vůbec lehké. Ve chvíli, kdy by byla společnost jednotná a vedla rozumný dialog, mohli bychom z celé krize vyjít lépe a dřív. Takové rozdělení společnosti může být i do budoucna velmi nebezpečné. Kdo ví, kolik krizí nás dělí od chvíle, kdy se úplně odcizíme. Nechci se jednoho dne probudit do světa plného nenávisti a zášti.

Další výrazné téma velmi související s polarizací je ztráta důvěry ve stát a jeho instituce. Při řešení každé výrazné politické kauzy se najde část lidí, která si řekne „Tak dost, už jim nevěřím ani slovo!“ Ať se jednalo o privatizaci, opoziční smlouvu, neprůhledné financování stran, Ratha, zásah na Úřadu vlády, Čapí hnízdo atd.

Velké množství lidí nevidí za jednotlivými kauzami odpovědné lidi, ale celý stát, nebo pověstný „deep state“. A tak jednoho dne dojdou k závěru, že celá politika je shnilá a nemá cenu se o ni zajímat. Mnoho z nich přestane chodit k volbám, protože mají za to, že nezáleží, komu to „hodí“. Stejně se k moci dostanou ti stejní a nic se nezmění.

Na základě dat ČSÚ byla volební účast v roce 1996 působivých 76 %. O deset let později, v roce 2006, se propadla o více než deset procent na 64 % a za dalších deset let v roce 2017 na 60 %. Za dvacet let se snížila volební účast o 15 %. A to ani nemluvím o senátních volbách, ve kterých byla při posledních volbách v roce 2020 účast 16 %.

Za takové výrazné snížení může více jevů, ale jeden z podstatných je právě netransparentnost, nelogičnost a odtržení politiků od lidí. Vláda a politici při koronakrizi nejenže ani jednu z těchto věcí nezvládli, ale ještě navíc nedůvěru v lidech prohloubili. Jak chaotickými opatřeními, která byla pramálo podložena daty, tak shazováním viny na občany, nebo předraženými nákupy roušek.

V září roku 2020 dělalo CVVM průzkum důvěry obyvatel v instituce. Poslanecké sněmovně důvěřuje pouze 36 % a senátu 35 % lidí. A můžeme se jim divit? Opatření se mění ze dne na den, nikdo netuší, jaký máme cíl nebo kdy se vrátíme do normálu. Politici do médií tvrdí, že za zhoršení čísel můžou nezodpovědní lidé a nepřiznávají ani trochu vlastní vinu, nemůžeme se tedy divit, že lidé jsou ke státu nedůvěřiví a ztrácejí zájem o veřejný život.

Je dobře možné, že by příští rok mohla být volební účast ještě nižší. Tímto tempem můžeme postupně dojít do bodu, ve kterém k volbám bude chodit tak málo lidí, že úplně ztratí legitimitu. Nezájem a nenávist směrem ke státu bude stále růst až jednoho dne přijde nový autoritář, který slíbí, že vyřeší všechny problémy a zatočí se současnou politickou garniturou a než se nadějeme, naše křehká demokracie bude v troskách. Jak řekl Ronald Reagan: „Svoboda není nikdy dál od zániku než právě jednu generaci“.

I když koronavirus bolí a bude ještě určitě bolet, měli bychom ho využít jako varování a impuls. Řešit problémy, které nám ukázal, dokud je čas. Měli bychom tato témata otevřít a začít se o nich bavit. Politici by se měli snažit vrátit důvěru občanů ve stát, ať už větší transparentností nebo lépe komunikovat politické kroky. Zkrátka: vrátit občany zpět do politiky, ať si uvědomují, že stát je tu pro ně, ne oni pro stát.

Využijme stát jako pojítko, které nás spojuje, a ne ještě více rozděluje. Přestaňme shazovat politické oponenty a dělat z nich hlupáky kvůli jejich politickému názoru, protože i ten největší extremista má pro svůj extremismus důvod a než do něj kopat, měli bychom se mu snažit porozumět. Než někomu říct, že je „sluníčkář“, „ortelák“ či něco jiného, radši mu vysvětlete svůj postoj. Neříkám, že se vždy musíme dohodnout, ale každou nadávkou nebo nálepkou jenom zvětšujeme propast, která nás odděluje.

Jan Bauer

Gymnázium Český Krumlov

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital