Tahle země není pro neozbrojený aneb Kult střelných zbraní v USA

Martin Kovář

25. 09. 2020 • 13:46
Známe ty scény z amerických knížek a filmů velmi dobře: Ústřední postava se v noci probudí, zjistí, že v domě je někdo cizí, a proto vytáhne legálně drženou zbraň a po/zastřelí ho, aniž by se obávala postihu. Takový už zkrátka je americký svět – od toho našeho tak odlišný, pro většinu z nás skoro až nepředstavitelně. Jak se to stalo a kde se „kult střelných zbraní“, jenž budí u části americké společnosti stále větší odpor, vzal?

Celá věc je přirozeně z velké části daná historickým vývojem. Ponechám-li stranou dobu před vznikem USA, kdy střelné zbraně patřily k životu amerických osadníků, trapperů, zálesáků a obchodníků, stejně neodmyslitelně jako jídlo, pití a další základní potřeby, udala „tón“ již skutečnost, že se Spojené státy americké zrodily z války, kterou kolonisté, pocházející z drtivé části z Evropy, vedli proti tehdejší první světové velmoci, Velké Británii, v sedmdesátých a osmdesátých letech 18. století. 

Vědomí, že si vybojovali nezávislost a svobodu se zbraněmi v rukou, stejně jako fakt, že po třiceti letech, na počátku desátých let 19. století, museli válčit s Brity znovu (přičemž britská armáda, jenom tak mimochodem, vypálila Washington včetně Bílého domu) zůstalo v Američanech po generace hluboce zakořeněno. Totéž platí o válce s Mexikem o Texas (1846–1848), o občanské válce (1861–1865), po níž zůstalo „na polích válečných“ více než milion mrtvých, i o fakticky vzato první válce, kterou vedli v (blízkém) zahraničí, tj. o válce proti Španělům na Kubě (1898). 

Snad ještě důležitější byl způsob, jakým v 19. století Spojené státy rozšiřovaly své území na sever a na západ. Pronikání tehdejších pionýrů přes nekonečné pláně středozápadu a západu až k pacifickému pobřeží nemělo zrovna mírumilovný charakter. Takřka neustálé ozbrojené střety, krvavé konflikty a malé „války svého druhu“, často proti domorodým Indiánům, bránícím marně svá teritoria před „bílými dobyvateli“, byly každodenní součástí této fáze americké historie. Jen ve stručnosti připomínám, že se tak dělo mimo jiné pod vlivem tzv. „manifestu osudu“ (či „manifestu o zjevném předurčení“ amerického národa; „Manifest Destiny“), jejž ve svých článcích nepřímo (1839) a poté přímo (1845) (z)formuloval novinář John Louis O᾿Sullivan.

Dnešní Američané i Evropané mají o druhé polovině amerického „divokého“ 18. a 19. století povědomí především díky tzv. westernům – knižním a později filmovým příběhům. Mezi jejich zakladatele patřil například James Fenimore Cooper (1789–1851), autor slavného „Posledního Mohykána“ („The Last of the Mohicans“; 1826). V Čechách western, pokud jde o literaturu, proslavili spíše jiní autoři než Cooper, jakkoli tu byl znám i on, například Američan Zane Grey (1872–1939) a ještě více Němec Karl (Friedrich) May (1842–1912). Greyovy dobrodružné příběhy jsme v dětství doslova hltali, o „mayovkách“, psaných i zfilmovaných, ani nemluvě. Realita v nich byla sice více či méně idealizovaná a fakta nezřídka nepřesná, jisté povědomí o Americe a o „divokém Západu“ nám ale přesto dávaly, stejně jako o tom, že život je tam dosti drsný a naprosto nesrovnatelný s Prahou pana Vorla, který si tak pěkně nakouřil pěnovku… 

O filmových westernech platí totéž, ať už šlo o ty romantické, jako je třeba remake Kurosawových „Sedmi samurajů“ – „Sedm statečných“ („The Magnificent Seven“; 1960) režiséra Johna Sturgese, anebo ty opravdu naturalistické jako je „Divoká banda“ („The Wild Bunch; 1969) Sama Peckinpaha či fascinující, temná „story“ z období ropného boomu na přelomu 19. a 20. století s příznačným názvem „Až na krev“ („There Will be Blood“; 2007) Paula Thomase Andersona.

Sedm statečných

Hledáme-li kořeny amerického „kultu střelných zbraní“, nemusíme se ale vracet až k válce za nezávislost či k osídlování Západu a k westernům. Skutečná „divočina“, s Evropou nesrovnatelná, byla totiž příznačná i pro americká města na východním i na západním pobřeží. Například o tom, jak vypadalo v šedesátých letech 19. století největší americké velkoměsto, vypovídá strhující román „Newyorské gangy“ („The Gangs of New York“; 1927) Herberta Asburyho i jeho ještě známější filmové zpracování, kterého se v roce 2002 ujal Martin Scorsese. 

Skutečnost, že násilí bylo v amerických městech běžné i mezi dvěma světovými válkami, zachytili ve svých dílech primárně autoři tzv. „drsné školy“, odchovaní, pokud šlo o styl psaní, zejména Ernestem Hemingwayem (1899–1961) a píšící pro časopis Černá maska (Black Mask) jako například Dashiell Hammett (1894–1961) či Raymond Chandler (1888–1959), a jejich nástupci jako James Hadley Chase (1906–1985) či, v poněkud pokleslejší formě, Mickey Spillane (1918–2006) a mnozí další. Především Hammett ve svých povídkách, a hlavně v románech „Rudá žeň“ („Red Harvest“; 1929) a „Skleněný klíč“ („The Glass Key“; 1931) vynesl, obrazně řečeno, vraždy „z kulis detektivek anglického střihu“, tj. ze soukromých rezidencí a sídel, do ulic amerických velkoměst a ukázal, jako jeden z prvních, na propojenost organizovaného zločinu s místní i vysokou politikou. Snad nikdo jiný neodkázal s takovou přesvědčivostí vystihnout, pokud jde o zločin, odvrácenou tvář „zlatých dvacátých let“ (Roaring Twenties), časy řádění Al Capona a celostátní prohibice. O tom, že organizovaný zločin a (nejen) s ním související „kult střelných zbraní“ patřil neoddělitelně k americké společnosti i v poválečných letech, tedy po roce 1945, pak svědčí například legendární román „Kmotr“ („Godfather“; 1969) Maria Puza (1920–1999), zfilmovaný v letech 1972 a 1974 kongeniálně Francisem Fordem Coppolou s Marlonem Brandem, Alem Pacinem a Robertem de Nirem v hlavních rolích…

Ne snad, že by Evropa a koneckonců i Česká republika organizovaný zločin neznala; mafie, se vším, co k ní patří, se ostatně zrodila právě v Evropě. Rozdíl mezi USA a „starým kontinentem“ nicméně byl a je nejen v míře, v rozsahu toho, čemu se anglicky říká Organized Crime, ale také a dost možná hlavně v tom, že střelné zbraně jsou za oceánem mnohem dostupnější než u nás. Průzkumy se v tomto ohledu mírně rozcházejí, ale k vlastnictví zbraně se hlásí kolem dvou pětin Američanů a řada dalších vyrůstá v domácnosti, kde zbraně jsou; celkově je v USA „mezi lidmi“ odhadem od 275 do 350 milionů zbraní. Jen tato čísla činí z Američanů jednoznačně „nejozbrojenější národ na světě“ (na dalších místech jsou, bez určení pořadí, Brazílie, Kolumbie, Mexiko a Venezuela). Vysokou vypovídací hodnotu má rovněž fakt, že počet mrtvých na následky použití střelných zbraní se v USA každoročně pohybuje kolem 40 tisíc lidí, z toho více než třetina zemře v důsledku vražd a necelé tři pětiny v důsledku sebevražd. Také v počtu masových vražd (tj. vražd s více než čtyřmi oběťmi, jak je před časem „definoval“ The Washington Post) jsou USA první na světě; jenom na okraj – nejoblíbenější zbraní amerických masových vrahů je jednoznačně poloautomatická útočná puška AR-15…

Poměrně početným a stále lépe organizovaným bojovníkům za omezení volného prodeje střelných zbraní komplikuje jejich úsilí skutečnost, že právo vlastnit zbraň je v USA dáno ústavou, přesněji řečeno jejím druhým dodatkem, který zaručuje občanům právo držet a nosit zbraně a vytvářet milice (a který je společně s dalšími devíti dodatky součástí Listiny práv, jež vešla v platnost na konci roku 1791). Druhá, přibližně stejně početná skupina Američanů je navíc na respektování tohoto práva (jedné ze základních ústavních svobod) velmi citlivá, což celou záležitost dlouhodobě politizuje a je jednou z příčin nesmiřitelné rozpolcenosti společnosti. Když už jsme u politiky, obecně lze říci, že demokraté jsou v zásadě nakloněni jisté regulaci držení zbraní, zatímco republikáni preferují co nejmenší omezení, byť tato věta neplatí absolutně; přístup Baracka Obamy a Donalda Trumpa k tomuto tématu je ale v mnoha ohledech příznačný. To, že celá věc je také velký byznys, je stejně samozřejmé jako vliv Národní střelecké asociace (The National Rifle Association; NRA), což je organizace, jež byla v roce 1871 ustavena v New Yorku na ochranu občanských práv a jež má dnes přes pět milionů členů a silné vazby jak na vysokou politiku, tak na zbrojařský průmysl.

Mediální pozornost získal nedávný incident, při kterém se manželé v St. Louis postavili proti demonstrantům se zbraní v ruce.

Vidíme-li dnes, prakticky den co den, násilí páchané v ulicích amerických měst i na venkově střelnými zbraněmi, je to důsledek všech výše zmíněných skutečností. Představa, že je tento problém řešitelný rychlým výrazným omezením, či přímo zákazem střelných zbraní, je s prominutím naivní; dokonce i tak rozhodný odpůrce držení zbraní, jakým byl již zmíněný prezident Barack Obama, dosáhl v této záležitosti pouze dílčího, malého posunu, který navíc jeho nástupce Donald Trump z velké části korigoval. Američané tak budou muset žít, ať už rádi či neradi, se střelnými zbraněmi i s následky tohoto pro Evropany těžko představitelného stavu dál. 

Na závěr už jen jedna poznámka. Když jsem před lety odcházel s manželkou z kina po shlédnutí filmu „Tahle země není pro starý“ („No Country for Old Men“; 2007), který bratři Joel a Ethan Coenové natočili podle stejnojmenného románu Cormaka McCarthyho (*1933), jednoho z největších mistrů moderního westernu, zaslechl jsem poznámku jednoho z dalších diváků, který své partnerce říkal cosi o „amerických akčních pohádkách pro dospělé“. Mladý muž zřejmě v USA, zejména na středozápadě či západě země nikdy nebyl, protože kdyby tuto zkušenost měl, věděl by, že by se příběh, který McCarthy napsal a který moji milovaní bratři Coenové s bravurou sobě vlastní natočili, mohl docela klidně stát i jemu. Tím nechci v žádném případě říct, že to, co v tomto filmu v roce 1980 potkalo v Texasu vietnamského veterána Llewenyla Mosse, je zcela běžné; běžné to opravdu není, ale možné to i v dnešních USA je. Třebaže náš pohled na Ameriku určuje především osobní zkušenost z cestování na její východní a západní pobřeží a sledování mainstreamových filmů a televizních seriálů, jedná se ve skutečnosti i o zemi, o níž lze, přirozeně s nadsázkou a pouze z jistého úhlu pohledu, říci, že „není pro neozbrojený“…

SDÍLET