„Takoví jsme byli“ a takoví jsme aneb Ohlédnutí za jednatřiceti polistopadovými lety v České republice

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Ohlédneme-li se s několikadenním odstupem za letošním 17. listopadem, je zjevné, že ve srovnání s těmi předchozími byl poněkud zvláštní a netradiční. Vládní protikoronavirová opatření učinila vzpomínkové akce na události, od nichž uplynulo už jednatřicet let, tiššími a komornějšími; o to hlasitěji ale ulicemi zněly protesty proti omezování osobních svobod a občanských práv. A právě to jako by symbolizovalo rozdělení či rozpolcení české společnosti na dvě části, jež, mimo jiné, odlišně vnímají i odkaz 17. listopadu. S tím souvisí také hledání odpovědi na otázky, čím vším si česká společnost od roku 1989 prošla a jaká dnes vlastně je. Pojďme se na to společně podívat.

Jak říkával bývalý prezident Václav Klaus, při hodnocení polistopadové éry jako celku by mělo být vytčeno před závorkou, že naše země je na tom po všech stránkách lépe než na sklonku osmdesátých let minulého století. Jestliže leitmotivem listopadových událostí byla touha po odstranění komunistického režimu a po „návratu Československa do Evropy“, na Západ, jak se tehdy říkalo, máme v tomto ohledu splněno. To je, alespoň pro mnohé z nás, důvodem k radosti, byť je to současně i zdrojem řady problémů. Představy Čechů a Slováků o tom, co onen takřka mýtický Západ znamená, se totiž od skutečnosti lišily více, než si většina z nich, respektive z nás uměla představit. Nestyďme se za to, stejně naivní byli i občané ostatních komunistických zemí; naše příběhy z uplynulých tří desetiletí jsou si ostatně v mnohém podobné, byť se přirozeně liší v konkrétních detailech vyplývajících z jednotlivých národních specifik.

Co všechno se nám při vzpomínce na oněch jednatřicet let vybaví? Nespočet jmen, tváří a událostí, okamžiky velké radosti a pýchy, stejně jako chvíle zmaru, beznaděje a bezvýhlednosti. Jak by také ne, tři desetiletí jsou dlouhá doba nejen v životě člověka, ale i v životě mnoha státních útvarů. Jen pro srovnání připomínám, že často vzývaná a velebená Masarykova a Benešova První republika, označovaná za „velkou éru našich moderních dějin“, trvala „pouhých“ dvacet let, než ji zničilo nacistické Německo, než se zhroutila v důsledku nepříznivého mezinárodněpolitického vývoje v tehdejší Evropě. Polistopadová éra trvá již o deset let déle, a přesto se to mnohým z nás, kteří jsme ji prožili, zdá jako pouhý okamžik.

Jak jsem už řekl – jména, tváře, útržky událostí. Pokud jde o protagonisty naší polistopadové éry, na ty nám nedovolili zapomenout primárně oni sami, všichni tři se totiž stali prezidenty republiky – Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman, přičemž poslední dva jsou stále politicky aktivní a stále, každý po svém, píší historii naší země. Skoro se mi chce říct, že se od listopadových a polistopadových časů definitivně odpoutáme až poté, co Miloš Zeman opustí na konci svého druhého mandátu Pražský hrad a prezidentem bude zvolen někdo, kdo nebude s Listopadem s velkým „L“ nijak spojen, nebude-li to ovšem někdo z tehdejších studentských vůdců či, obecně, z nejmladší generace bojovníků proti komunismu u nás.

Jako bychom se vraceli před listopad 89 a přepisovali dějiny. Nechci, aby se historie opakovala, říká Stehlík

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital