„Takoví jsme byli“ a takoví jsme aneb Ohlédnutí za jednatřiceti polistopadovými lety v České republice

 FOTO: DAN MATERNA / MAFRA / Profimedia

Martin Kovář

20. 11. 2020 • 19:00
KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Ohlédneme-li se s několikadenním odstupem za letošním 17. listopadem, je zjevné, že ve srovnání s těmi předchozími byl poněkud zvláštní a netradiční. Vládní protikoronavirová opatření učinila vzpomínkové akce na události, od nichž uplynulo už jednatřicet let, tiššími a komornějšími; o to hlasitěji ale ulicemi zněly protesty proti omezování osobních svobod a občanských práv. A právě to jako by symbolizovalo rozdělení či rozpolcení české společnosti na dvě části, jež, mimo jiné, odlišně vnímají i odkaz 17. listopadu. S tím souvisí také hledání odpovědi na otázky, čím vším si česká společnost od roku 1989 prošla a jaká dnes vlastně je. Pojďme se na to společně podívat.

Jak říkával bývalý prezident Václav Klaus, při hodnocení polistopadové éry jako celku by mělo být vytčeno před závorkou, že naše země je na tom po všech stránkách lépe než na sklonku osmdesátých let minulého století. Jestliže leitmotivem listopadových událostí byla touha po odstranění komunistického režimu a po „návratu Československa do Evropy“, na Západ, jak se tehdy říkalo, máme v tomto ohledu splněno. To je, alespoň pro mnohé z nás, důvodem k radosti, byť je to současně i zdrojem řady problémů. Představy Čechů a Slováků o tom, co onen takřka mýtický Západ znamená, se totiž od skutečnosti lišily více, než si většina z nich, respektive z nás uměla představit. Nestyďme se za to, stejně naivní byli i občané ostatních komunistických zemí; naše příběhy z uplynulých tří desetiletí jsou si ostatně v mnohém podobné, byť se přirozeně liší v konkrétních detailech vyplývajících z jednotlivých národních specifik.

Co všechno se nám při vzpomínce na oněch jednatřicet let vybaví? Nespočet jmen, tváří a událostí, okamžiky velké radosti a pýchy, stejně jako chvíle zmaru, beznaděje a bezvýhlednosti. Jak by také ne, tři desetiletí jsou dlouhá doba nejen v životě člověka, ale i v životě mnoha státních útvarů. Jen pro srovnání připomínám, že často vzývaná a velebená Masarykova a Benešova První republika, označovaná za „velkou éru našich moderních dějin“, trvala „pouhých“ dvacet let, než ji zničilo nacistické Německo, než se zhroutila v důsledku nepříznivého mezinárodněpolitického vývoje v tehdejší Evropě. Polistopadová éra trvá již o deset let déle, a přesto se to mnohým z nás, kteří jsme ji prožili, zdá jako pouhý okamžik.

Jak jsem už řekl – jména, tváře, útržky událostí. Pokud jde o protagonisty naší polistopadové éry, na ty nám nedovolili zapomenout primárně oni sami, všichni tři se totiž stali prezidenty republiky – Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman, přičemž poslední dva jsou stále politicky aktivní a stále, každý po svém, píší historii naší země. Skoro se mi chce říct, že se od listopadových a polistopadových časů definitivně odpoutáme až poté, co Miloš Zeman opustí na konci svého druhého mandátu Pražský hrad a prezidentem bude zvolen někdo, kdo nebude s Listopadem s velkým „L“ nijak spojen, nebude-li to ovšem někdo z tehdejších studentských vůdců či, obecně, z nejmladší generace bojovníků proti komunismu u nás.

Ale zpátky k tomu ohlédnutí – alespoň pár jmen a událostí bych rád připomněl konkrétně, abychom si uvědomili, nejen jak rychle letí čas, ale i jak (ne)milosrdně paměť maže všechno, co nebylo opravdu „velké“. Kdo z nás si ještě dnes vzpomene na Občanské fórum a na Verejnosť proti násiliu, na nápisy „Valtr Komárek na Hrad!“ v pražském metru, na Bartončíkovu předvolební aféru, na „pomlčkovou válku“ a na rozpad federace, na falešného doktora práv Jana Kalvodu, na Miroslava Sládka a jeho republikány, na Havlovu „blbou náladu“, na „sarajevský atentát“ a na Unii svobody, na smrt Josefa Luxe, na Stanislava Grosse a Petru Buzkovou, kteří to, alespoň na billboardech, „mysleli upřímně“, na opoziční smlouvu a na Špidlova slova o tom, že „zdroje jsou“, na vstup naší země do NATO a do Evropské unie, na to, jak přišel „svěží vánek Topolánek“ a získal v parlamentních volbách tolik procent jako nikdo před ním ani po něm, na „Buldozera“, který chtěl vládnout a schvalovat zákony i s Marťany, na „vévéčka“ a poslankyně z kalendáře, na první koblihy a na to, jak „bude líp“… Anebo také, z jiného úhlu pohledu, na první koncert „Stounů“ v Praze, na Svěrákovu „Obecnou školu“ a Hřebejkovy „Pelíšky“, na „zázrak jménem NOVA“ a „Volejte řediteli“, na Troubky zničené velkou povodňovou vlnou, na „turnaj století“ v Naganu a na to, jak Bára Špotáková zrovinka 21. srpna (!) 2008 přehodila na olympiádě v Pekingu posledním hodem Rusku Abakumovovou a získala zlatou medaili, na první Superstar a první Stardance… Ano, právě „takoví jsme byli“ (The Way We Were), jak zní název slavného amerického filmu režiséra Sidneyho Pollacka s Robertem Redfordem a Barbrou Streisandovou z roku 1973…

Kdeže ty časy jsou a co z nich vlastně zbylo? Je v nás, v Češích, pořád ještě ta listopadová touha po svobodě a touha patřit k Západu, anebo ne? S těmito otázkami velmi úzce souvisí ještě jedna, která je stejně důležitá a možná ještě důležitější, a sice nakolik se tehdejší Západ od roku 1989 změnil, ba dokonce zda je to vůbec ještě ten Západ, k němuž jsme tehdy s optimismem a s nadějemi vzhlíželi.

Pro mnoho Čechů tomu tak dávno není. Mnoho z nich „strašně zklamal“, jak jsem vyslechl v jedné poloprázdné venkovské hospodě, ještě než ji vláda ve snaze zastavit koronavirus stačila zavřít. Pro řadu Čechů a Češek dnes Západ představuje především „invazivní Evropská unie“, „socialistický a přebyrokratizovaný Brusel“, jeho „restriktivní opatření“ a „likvidační direktivy“, „jeho“ uprchlíci a kvóty na ně; Západ, to je pro mnoho lidí také NATO a české vojenské mise „v dalekém zahraničí, kde nemáme co dělat“, jak jsem rovněž vyslechl, tentokrát v dlouhé frontě před jedním pražským obchodem; Západ, to je i politická, genderová, rasová a bůhví jaká ještě korektnost, bizarní ničení soch slavných mužů minulosti i „Greta“ a její „zelený boj“…

Kdyby dnes měli všichni dospělí Češi upřímně říci, zda tento Západ se vším všudy stále ještě chtějí, nebyl bych si jejich odpovědí jistý. Možná jsem zbytečný skeptik, protože „Západ“ – to jsou také hodnoty, s nimiž se mnoho lidí v naší zemi zcela automaticky, bez váhání, ztotožňuje a má je (bohužel mylně) za samozřejmé, tj. demokracie a politická pluralita, vláda zákona a na jakékoli „státostraně“ nezávislá justice, možnost vyjadřovat (stále ještě) veřejně, ne tajně doma, své názory, sdružovat se (netrápí-li nás zrovna již zmíněný koronavirus) a vytvářet politické strany a politická hnutí  a usilovat s nimi o politickou moc, možnost cestovat (prakticky) po celém světě a poznávat, srovnávat, i, nakonec, možnost vybírat si z nepřeberného množství spotřebního zboží, jak o tom mnozí Češi snili před jednatřiceti lety…

Přesto jsem, jak jsem už naznačil, pokud jde o odhad odpovědi na výše zmíněnou otázku, na rozpacích, mimo jiné i kvůli tomu, jak snadno se Češi nechali zastrašit koronavirem, jak snadno akceptovali významná omezení svých už tolikrát zmíněných svobod a jak snadno svěřili své osudy a životy do rukou vlády, která vše vyřeší za ně, postará se o ně, o jejich příjmy i výdaje, o jejich (skoro) všechno…; zrovna Češi, kteří o ztrátě svobody a o tom, jak těžké je získat ji zpět vědí po uplynulém 20. století své. Kdyby podobně poddajně nereagovali i občané většiny západoevropských zemí, zvyklí žít ve svobodě o mnoho desetiletí déle než my, řekl bych, že by to mohlo být, v kontrastu k tomu, co jsem naznačoval výše, tím, že jsme zvyklí podřizovat se autoritě právě proto, že s ní máme dlouholetou historickou zkušenost, ale takto…

Když už jsem zmínil naši historickou zkušenost, potěšující zprávou o dnešní době, jednatřicet let po listopadu 1989, mimo jakoukoli pochybnost je, že by Komunistickou stranu Čech a Moravy podle průzkumů veřejného mínění volila přibližně, plus minus, čtyři procenta občanů; přesněji řečeno, byla by to dobrá zpráva, kdyby spolu s KSČM „odcházeli do historie“ i její voliči. Skutečnost je nicméně taková, že KSČM nám sice pozvolna mizí před očima, její voliči, trpící z nejrůznějších důvodů (ztráta bývalých privilegií a moci a s tím související „propad do bezvýznamnosti“, zhoršení společenské a sociální situace atd. atd. atd.) sentimentem a nostalgií po starých časech, tu ale zůstávají, jenom, zklamáni svojí „partají“, věnují přízeň jiným politickým subjektům, nejčastěji zřejmě hnutí ANO.

O tom, že těchto lidí je v České republice i více než tři desítky let po Listopadu stále velké množství, svědčí nejen výsledky posledních parlamentních a prezidentských voleb, ale i celková nálada ve společnosti. O tom samém pak vypovídá i to, že vyznavači marxismu-leninismu a obecně radikální levice z řad střední i mladé generace „vystrkují“ – v posledních letech stále více – „růžky“ či spíše rohy a stále častěji se snaží bagatelizovat či zpochybňovat naši totalitní/ proto-totalitní minulost a obsazovat, například v akademické sféře, důležité posty. A snaží se převyprávět příběh komunistické éry, zejména léta normalizace, v tom smyslu, že se Čechům a Slovákům tehdy nedělo zase až nic tak strašlivého a že komunistický režim měl i díky jejich „tichému souhlasu“ svoji nezpochybnitelnou legitimitu.

Představa, že stačí tyto lidi a jejich názory ignorovat a doufat, že „z toho vyrostou“, že „dostanou rozum“ či že „je to přejde“, je bezměrně naivní. „Naděje není žádná strategie,“ řekl mi nedávno jeden veřejně známý vysoký důstojník naší armády a měl pravdu. Pokud bychom totiž na tyto lidi a jejich aktivity skutečně nereagovali a pokud bychom, což s tím souvisí, bezstarostně a s mávnutím rukou rezignovali na výklad naší nedávné minulosti, mohli bychom si, čistě mimoděk, uříznout brzy větev sami pod sebou.

Co chci tímhle vším říct? Nic víc než to, že příběh polistopadové České republiky je a hlavně bude, v delší historické perspektivě, než je letošních jednatřicet let, úspěšný přesně tak, kolik toho pro tento úspěch sami uděláme, tj. zda opravdu akceptujeme svobodu se vším, co k ní patří, a zda se za ni budeme brát, i když se nám to v danou chvíli zrovna nebude líbit; zda rezignujeme či nerezignujeme na aktivní, sebevědomé občanství a na občanskou společnost; zda si necháme či nenecháme ukrást minulost, respektive interpretaci naší pořád ještě docela nedávné minulosti atd. O tohle všechno teď v našem hektickém, koronavirovém dnešku, na přelomu desátých a dvacátých let 21. století, jde. Tak na to mysleme a jednejme, jeden jako druhý, podle toho.

SDÍLET