Sedm let si Miloš Zeman hraje s Českem, jako by šlo o nějakou počítačovou hru, ne o deset milionů živých lidí. Začal pučem a končí smrtící epidemií. Rozhodnutím okamžitě nevyměnit ministra zdravotnictví, který totálně ztratil důvěru občanů, to už ale prezident přehnal. Zde už nejde „jen“ o ústavnost, demokracii a právní stát. Jde doslova o život. Andrej Babiš by to mohl zastavit lusknutím prstu. Má na to?
Kdyby Miloš Zeman jednal standardně, už bychom měli nového ministra zdravotnictví. Ostatně Romana Prymulu dokázal přijmout a jmenovat pár hodin poté, co rezignoval Adam Vojtěch. Proč nyní nejedná stejně? Premiér sám řekl, že „doufá“ ve výměnu ve čtvrtek. Slib prezidenta však zjevně nemá. I kdyby ale tohle datum vyšlo, jde o skoro týdenní zpoždění. Je evidentní, že prezident a ministr jsou domluvení. Proč? Důkaz sporem. Kdyby nebyli, neexistoval by žádný důvod zdržovat jmenování nástupce.
Situace je o to absurdnější, že Andrej Babiš nejednal z vlastní vůle, ale vynuceně, s ohledem na životní zájmy země a jejích občanů v době ohrožení. Prymuly by se nezbavoval, kdyby nemusel. Jenomže ministr bez ohledu na cokoli dalšího objektivně ztratil důvěru lidí poté, co ho načapali, že flagrantně porušuje vládní nařízení o nošení roušek a uzavření restaurací. Což po řadě předchozích selhání dále fatálně nabourává důvěru ve vládu v čase, kdy je to smrtící. Nejen politicky, ale doslova.
Přiznám se, že mě vůbec nezajímá, jaké motivy vedou Zemana k tomuto intrikaření a jaká komunikace proběhla mezi Hradem a Prymulou před tím, než otočil a místo slíbené rezignace oznámil vzpouru proti premiérovi. Vždy jsem „kremlologii“ považoval za zbytečný obor, který ve svém důsledku vede ke snaze nějak chápat jednání nepřítele a oslabuje tím vůli mu ho prostě nedovolit. I nyní platí, že premiér hodný toho jména by se příliš nezatěžoval snahou vcítit se do prezidenta, ale hledal by způsob, jak mu zatnout tipec.
