Tato země není naše. Je Zemana a ten ji má jako hračku. Co na to Babiš?

Martin Schmarcz

24. 10. 2020 • 15:30
Sedm let si Miloš Zeman hraje s Českem, jako by šlo o nějakou počítačovou hru, ne o deset milionů živých lidí. Začal pučem a končí smrtící epidemií. Rozhodnutím okamžitě nevyměnit ministra zdravotnictví, který totálně ztratil důvěru občanů, to už ale prezident přehnal. Zde už nejde „jen“ o ústavnost, demokracii a právní stát. Jde doslova o život. Andrej Babiš by to mohl zastavit lusknutím prstu. Má na to?

Kdyby Miloš Zeman jednal standardně, už bychom měli nového ministra zdravotnictví. Ostatně Romana Prymulu dokázal přijmout a jmenovat pár hodin poté, co rezignoval Adam Vojtěch. Proč nyní nejedná stejně? Premiér sám řekl, že „doufá“ ve výměnu ve čtvrtek. Slib prezidenta však zjevně nemá. I kdyby ale tohle datum vyšlo, jde o skoro týdenní zpoždění. Je evidentní, že prezident a ministr jsou domluvení. Proč? Důkaz sporem. Kdyby nebyli, neexistoval by žádný důvod zdržovat jmenování nástupce.

Situace je o to absurdnější, že Andrej Babiš nejednal z vlastní vůle, ale vynuceně, s ohledem na životní zájmy země a jejích občanů v době ohrožení. Prymuly by se nezbavoval, kdyby nemusel. Jenomže ministr bez ohledu na cokoli dalšího objektivně ztratil důvěru lidí poté, co ho načapali, že flagrantně porušuje vládní nařízení o nošení roušek a uzavření restaurací. Což po řadě předchozích selhání dále fatálně nabourává důvěru ve vládu v čase, kdy je to smrtící. Nejen politicky, ale doslova.

Přiznám se, že mě vůbec nezajímá, jaké motivy vedou Zemana k tomuto intrikaření a jaká komunikace proběhla mezi Hradem a Prymulou před tím, než otočil a místo slíbené rezignace oznámil vzpouru proti premiérovi. Vždy jsem „kremlologii“ považoval za zbytečný obor, který ve svém důsledku vede ke snaze nějak chápat jednání nepřítele a oslabuje tím vůli mu ho prostě nedovolit. I nyní platí, že premiér hodný toho jména by se příliš nezatěžoval snahou vcítit se do prezidenta, ale hledal by způsob, jak mu zatnout tipec.

Otázka zní: Co je v této situaci nejlepší pro Českou republiku a její občany? Sjednotit se bez ohledu na spory a vzájemnou nevraživost k boji s epidemií. Nelze však žádat po lidech, aby se semkli a bez řečí snášeli nepohodlí, komplikace a omezení pod vedením ministra, který sám sobě dopřává, co jiným zakazuje a před čím je emotivně varuje s chmurným výrazem anděla smrti. Neboli Prymula už měl být z kola ven a my měli mít už v pátek nového šéfa zdravotnictví. Babiš to pochopil, Zeman to chápat nechce.

Prezidenta je teď třeba za každou cenu donutit, aby přestal s tou cynickou počítačovou hrou a začal brát vážně realitu, v níž musejí žít obyvatelé státu. Hrozí totiž, že ti už nebudou věřit vůbec ničemu. Myslím, že Andrej Babiš ani nepotřeboval svůj mocný PR tým, aby v mžiku pochopil, že „to, co se stalo, je absolutní katastrofa“. O to více mě děsí, že dokonce představitelé hnutí ANO, kteří později v pátek vystupovali v médiích, svého šéfa rázně nepodpořili a spíše se ve sporu stavěli na stranu Prymuly, který řekl: „nic jsem neporušil“.

Nevím, mají snad v ANO nějaké signály, že prezident opět poruší ústavu a Prymulu na návrh premiéra neodvolá? Takže se zlehka připravují na to, že bude třeba obhájit jeho setrvání? Divné je už to, že Babiš odmítá sdělit jméno kandidáta, dokud ho neposvětí Zeman. Že by jeho jmenování nebylo jisté? I kdyby však tahle ryzí spekulace byla pravdivá, kapitulace je špatnou strategií. Pokud by prezident nadále pokračoval ve svých obstrukcích, správná cesta je jediná: přitlačit ho ke zdi a v krajním případě zbavit funkce.

Premiér Babiš musí prosadit svou, protože je to v nejlepším zájmu země. Kdyby prohrál, důvěra ve vládu by se propadla k nule, zavládla by ponurá pesimistická nálada. A trudnomyslnost v takových chvílích doslova zabíjí. Národ se musí epidemii aktivně, s nadějí a jednotně bránit a to jde opravdu velmi špatně bez elementární víry v ty, kteří stojí v jeho čele. Optimismus, sebedůvěra a sounáležitost jsou hodnoty, které nyní nutně potřebujeme.

Předseda vlády čelí situaci, jakou dosud nezažil. Stojí tváří v tvář výzvám, které už nezvládne jeho PR, ale je třeba reálných činů. Neboli: „Kecy jsou na h…o panáčku, ukázaná platí!“ Mám pocit, že to ví. Protože prudká reakce voličů na jeho selhání při odkládání nutných opatření, na předražený nájem místa pro polní nemocnici a nakonec právě na Prymulagate jsou něčím zcela jiným, než kritika střetu zájmů od opozice, v médiích a od lidí, kteří pro něj nehlasovali.

Nyní má ale šanci zachovat se správně a udělat aspoň jednu opravdu dobrou věc: nenechat se hlavou státu tlačit do kouta. Ústava obsahuje čl. 66, podle kterého se Sněmovna a Senát mohou usnést, že prezident republiky není ze závažných důvodů schopen vykonávat svůj úřad. Neschopnost v čase vážné krize pochopit, že země potřebuje rychle nového ministra zdravotnictví, dikci tohoto ustanovení naplňuje. Rozhodně takováto interpretace není zdaleka tak „kreativní“ jako způsob, jakým si konstituci vykládá sám Zeman.

Na místě Babiše bych touto možností přinejmenším pohrozil. Kdo ví lépe, než současná hlava státu, že důsledky rázného mocenského kroku už prakticky nelze revidovat, i kdyby se nakrásně ukázal být ústavně sporný? Pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády by přešla na předsedu Sněmovny. Premiér by obnovil svou pošramocenou autoritu. Jistě, mohl by se obávat, že si ublíží u voličů Zemana, kteří jsou zároveň jeho voliči. Ale hůř než teď už na tom snad být nemůže a mohl by se pasovat do role vůdce a zachránce národa.

Nikdy nezaškodí udělat dobrou věc. A navíc tím vyhrát, protože s propagací vítězství se každé politické PR popere daleko lépe, než s vysvětlováním porážky a ústupu. Třeba nakonec nebude nutné aktivovat „rozkaz 66“, protože prezident příští týden opravdu jmenuje nového ministra zdravotnictví. Ale je dobré vědět, že ta možnost tu je a nestahovat kalhoty ještě před brodem.

SDÍLET