Testy, maturity, pasy, diskriminace. A ještě jednou o syndromu chcíplé kozy

Karel Havlíček

PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Obrázek tohoto týdne (vynechám-li volby a Meghan) vypadá následovně: Virus řádí dál a chová se jako o masopustním karnevalu. Navléká si desítky podob - britskou, jihoafrickou a brazilskou. Evidentně je jen otázkou času, kdy budeme mít nějakou speciální tuzemskou. My jsme si také navlékli masky. Jejich průvody se sunou ulicemi a pátrají po otevřených obchodech, zatímco tajemní rebelové, jež masky odmítají, vstupují podle zpráv denního tisku zadními vchody do prohibičních hospod a nočních klubů.

Protože politické, epidemiologické, ekonomické a bůhvíjaké hádky o masky už se přejídají, vytasili jsme nové nosné téma: testování všeho druhu. Vezměme to na přeskáčku, ale pana prezidenta jen zmiňme, protože ten tradičně postupuje jako pátrací balón a z lánsko-hradní stratosféry testuje pevnost vlády, vakcinační geopolitiku, jadernou geopolitiku a zkrátka, jak říká J. Herzmann, vždy sleduje několik cílů zároveň. Prezident sám vydá na řadu komentářů, ale o to se přinejmenším tento týden postarají jiní.  

Předseda vlády vstoupil na scénu inovátorským prohlášením, že na jeden test (maturitu) se stejně nikdo neptá, tak proč ji nenahradit průměrem známek. Někteří řekli, že by to vůbec nemuselo být od věci. Někdo by střední školu absolvoval, jiný by (dobrovolně) přidal maturitní šlehačku. Kdyby to nebyl tenhle předseda vlády, možná by to nadchlo. Takhle to neokouzlilo ani ministra školství, ačkoliv si ani on, ani jeho předchůdci s maturitním testováním rady nevědí. Opozice byla nadšena a zasršela vtipem o maturitách pro ty, kteří vůbec na střední školu nešli. Nakonec jsme si odškrtli kompromis, něco jako antigenní test: Testovat se bude, ale výsledkům nevěřte. 

Místopředseda vlády, můj jmenovec (řeknu vám, není to žádná výhra v téhle situaci – fůra lidí už mi za nějaký ten zákaz nebo příkaz vynadala, ačkoliv s ním nemám nic společného), nařídil firmám testovat zaměstnance (nařídila to vláda, ale detaily se přece nikdo nezabývá). Některé firmy poslaly své pracovníky do veřejných testovacích center, čímž vznikl podobný model jako v normálních časech v předvánočních restauracích: vyženou vás hned ode dveří, protože podnik je toho času obsazen firemním večírkem. Tentokrát jsme si to ve vánočním čase neužili, tak si to aspoň takto vynahradíme.

V rámci testovací mánie se podařilo školství a koronavirus velmi kreativně spojit. Národní centrála proti organizovanému zločinu potvrdila, že její úředníci testují, jak to vlastně bylo s tendrem ministerstva vnitra na dodávku antigenních testů do škol. Já bych se na to vykašlal a věnoval bych se spíš studii Fakultní nemocnice v Motole, podle které mají antigenní testy citlivost 44 procent u bezpříznakových pacientů, kterých bude mezi dětmi asi nejvíce. To není moc. Možná by se vyplatilo spíš vsadit na rozpočítávání – první, druhý, první, druhý...

Jde jen o příklady. Jestli má být testování cestou ke „smart společnosti“ a jestli mávneme rukou nad kvalitou zjevně nepovedených experimentů, budeme si ale muset uvědomit, že tohle jsou dva naprosto rozdílné chodníčky.

Existují testy, které – formálně (dokonce právně) i fakticky – svou platnost vyčerpají během pár hodin nebo dní. Aby měly nějaký (alespoň omezený) smysl, musíte je donekonečna opakovat. Nikdo vám na jejich základě žádný pas nevydá, nanejvýš tak několikadenní „výjezdní doložku“. Dnes s ní můžete do práce a zítra zase přijďte na výtěr (slyšeli jsme o profesionálních sportovcích, kteří mají po jednom turnaji nos rozedřený tak, že si na něj nemohou ani sáhnout). A pak jsou testy (například maturita), které mají – přinejmenším formálně – platnost po celý život. Pas (maturitní vysvědčení) opravňuje svého nositele ucházet se o určitá zaměstnání, živnosti nebo vyšší vzdělání, jiný pas (řidičský průkaz) mu umožňuje řídit motorové vozidlo. Atrakcí prvního řádu se může stát covid pas (tzv. digitální zelený pas), který by konečně měla příští týden představit Evropská komise.

Jsme však před velkým problémem. Jediní spravedliví už varují, že to bude diskriminace pro ty, kteří ještě nejsou očkováni. Inu, také nejsem. Systém (radši bych napsal „systém“) mě pustil jen na krůček a pak mi napsal, že mám čekat, až mi pošle PIN (nestojím o PIN, já chci vakcínu, ale to mi není nic platné – vakcíny nejsou, nebo jsou, ale leží ve skladech, a my, postižení, čekáme, až cinkne SMS – marně, už asi nejsou ani PINy).

Zkušenosti s tvůrci covidových regulací nesvědčí o ničem dobrém. Jako utíkali v devadesátkách před právníky a legislativci ekonomové (skuteční i samozvaní), teď totéž činí epidemiologové. Těch skutečných je hrstka, zato těch samozvaných mraky. Jinak by přece všichni věděli, že podmínky pro získání takového pasu lze legislativně nastavit tak, aby k diskriminaci těch, kteří se z vážných důvodů nemohou nechat očkovat, nebo sice nejsou očkováni, ale mají dostatek imunitních látek, neb už nemoc prodělali, nedocházelo.

Ten problém je ve skutečnosti jinde. Musím se vrátit k tomu, co jsem tu už před několika týdny napsal. Dokud budeme řešit věci tak, že nemají-li všichni kozu, má koza chcípnout tomu, kdo ji má, žádné testovací karnevaly nás nezachrání. Natož potom vsadíme-li na přirozeně infekční pojetí veřejných soutěží a zakázek, jehož výsledkem je čtyřiačtyřicetiprocentně spolehlivý test, který platí stěží do večera.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital