Články odjinud

Tisku věří méně lidí než internetu. Můžeme si za to sami. Komentář Petra Holce

Tisku věří méně lidí než internetu. Můžeme si za to sami. Komentář Petra Holce

Po několika průzkumech našich politických preferencí, které nebyly přívětivé k opozici, přišla čísla CVVM ohledně důvěry k institucím veřejného života. Ta pro změnu nejsou příznivá k nám, novinářům: tisku věří pouhých 38 procent lidí, tedy méně, než věří internetu (39 procent) či televizi (40 procent). Víc lidí má dokonce důvěru i v odboráře (41 procent) nebo banky (53 procent) a suverénně pak nejvíc v armádu a policii (67 procent).

Aspoň že ještě méně lidí než tisku věří církvi, co ale taky čekat u instituce, která za pravdu upaluje lidi? My je jen mateme. Ne náhodou se ironicky dlouho říkalo, že když něco říkali v televizi, bude to určitě pravda. A to dokonce dávno předtím, než začal své „zprávy“ do éteru vypouštět Jaromír Soukup. Teď je televize důvěryhodnější než tisk, který na svých stránkách míval víc prostoru pro příčetnost a taky kapacitu napravovat typické „TV fake news“.

Kategorie CVVM nejsou úplně jasné. Budu proto kategorii internet považovat za skutečný internet, tedy černou díru fake news i nejhorších lží na sociálních sítích, a nikoli webové verze novin, tedy digitální oázu tradiční tiskové novinařiny. Pak bych se ovšem měl přestat opíjet selektivními pozitivními zprávami a radši vyrazit na úřad práce, prý teď nabírají: jestli lidé novinářům věří ještě méně než ruským trollům, facebookovým videům Tomia Okamury nebo „viceprezidentským“ příspěvkům Jiřího Ovčáčka, nejspíš se míjíme profesí.  

To naposled nejlíp pochopil i Donald Trump, když tradiční média prostě označil za fake news, a se svými voliči začal komunikovat prostřednictvím vlastních fake news přímo přes sociální sítě nebo přes spřátelené – ano, webové servery. Teď i díky tomu sedí v Bílém domě jako prezident. I tradiční média s několikastupňovou kontrolou ověřování informací vždy chybovala, nikdy jsem ale nezažil tak stádní novinářské myšlení, které je v takovém rozporu s názory tak velké části společnosti jako dnes.

V Česku to trvá už od první přímé volby prezidenta, kdy většina médií automaticky převzala rétoriku volebního štábu Karla Schwarzenberga, a i díky migraci se to jen zhoršuje. Totální mediální negace, jaká před lety stihla Miloše Zemana, dnes dostihla i premiéra a šéfa ANO Andreje Babiše, který je ovšem nejpopulárnějším politikem a loňské sněmovní volby vyhrál s bezprecedentním náskokem. ANO je dnes hegemonem voličské přízně i téměř automatické novinářské nenávisti. Jeho šéf a premiér Andrej Babiš má určitě dost svých problémů, jeden velký ale máme i my novináři: stádnost.

Naše stádní myšlení dobře ukazuje i případ houfné migrace z let 2015-16. Zatímco americký časopis Time hned udělal osobnost roku 2015 z německé kancléřky Angely Merkelové za to, že do své země vpustila přes milion převážně muslimských migrantů, Němci začali rychle volit populistickou AfD. Ironie je, že sama Merkelová teď svou politiku otevřených dveří označila za chybu. A nemusíme vlastně pro ironii až do Německa. Z vlastní zkušenosti vím, že mí kolegové-novináři zkusili vylepšit názor veřejně známého člověka na migraci jen proto, aby podle nich nevypadal jako „fašista“.

Přitom nešlo o žádnou nahnědlou doktrínu á la Okamura: dotyčný prostě jen upozorňoval na obyčejné každodenní problémy, které nedávná migrační vlna způsobuje lidem v zemích, jež zasáhla nejvíc. Pro novináře by mělo jít o zajímavou výpověď, která nám pomůže pochopit současný volební úspěch populistů i bez toho, že bychom nejen z většiny italských voličů dělali idioty a nácky. Jenže místo toho novináři chtěli dotyčného cenzurovat, aby mu pomohli vypadat stejně dobře, jako ve svých očích vypadají oni.

Možná i proto dnes Češi důvěřují víc uklízečkám než nám novinářům. A já jim i rozumím: uklízečky svinčík uklízejí, zatímco my ho často děláme. Svou reputaci určitě hned tak nezlepšíme. Možná by nám ale pomohl nějaký zákon proti stádnímu myšlení, něco na způsob zákazu shromažďování více lidí se závadnými názory na jednom místě. Jakmile by někdo přistihl víc než dva novináře, jak se u piva nebezpečně dlouho utvrzují ve vlastních informacích a názorech, hned by nám soudce přiklepl pár hodin nápravných veřejných prací. Samozřejmě o samotě.

 

Články odjinud