Trumpův pád – naděje pro Evropu?

 FOTO: Reuters

Karel Barták

09. 11. 2020 • 15:43
KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Joe Biden míří po volebním vítězství do Bílého domu a éra Donalda Trumpa se chýlí k závěru. Ačkoli mocenská výměna ještě není hotová, vzhledem k neochotě Donalda Trumpa uznat výsledek, Evropa si zjevně přeje otočit stránku a zahájit soužití novým prezidentem. Tím spíš, že ekonomické důsledky koronavirové pandemie mají globální dopady a vyžadují globální odpovědi, které bude snazší hledat s Bidenem než s Trumpem.

Žádné jásání, ale střízlivý optimismus. Nemysleme si, říkají v kostce evropští politici a komentátoři, že se všechno změní jako mávnutím kouzelného proutku, že Spojené státy ze dne na den naváží na tradiční a pevnou atlantickou vazbu s Evropou, že se vrátí do Světové zdravotnické organizace, že jim v zájmu volného obchodu přestane vadit obchodní deficit s Evropou, ba dokonce s Čínou a tak dále. Bude to složitější. I kdyby Biden chtěl rychlé změny, bude muset brát ohledy na realitu a bude limitován Senátem ovládaným republikány. Přesto se s ním ocitneme v jiném světě.

Trump zbořil mnohá tabu a předvedl, že Amerika může být na světové scéně i jiná, než jsme byli zvyklí. Že může být vrtošivá a nepředvídatelná. Že může negovat smlouvy, které sama pomáhala vyjednat a podepsala. Shodou okolností právě den po volbách, 4. listopadu 2020, Spojené státy na základě Trumpova rozhodnutí formálně odstoupily od pařížské úmluvy o ochraně klimatu. Právě náprava tohoto kroku v Bidenově režii by se mohla stát symbolickým začátkem nové etapy.

Mezi USA a většinou demokratické Evropy vládlo v posledních letech až mrazivé mlčení. Trump veřejně napadal jak německou kancléřku Angelu Merkelovou, tak francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. „Je mi jedno, zda se EU rozpadne nebo zůstane jednotná. Pro mě to nemá žádný význam,“ vyslovoval se na adresu Evropské unie, která je podle něj „stejně špatná jako Čína, jenom menší“. Potopil „jadernou“ dohodu s Íránem, považovanou za triumf evropské diplomacie, zavedl cla na evropskou ocel a hliník. „Nepotřebujeme nepřátele, máme-li takové přátele,“ komentoval jeho kroky tehdejší předseda Evropské rady Donald Tusk.

Evropští představitelé žehrají na to, že Trump přistoupil na ruský návrh ukončit platnost smlouvy o zákazu jaderných zbraní středního doletu, která se týkala Evropy jako potenciálního bojiště. „Velmi jsme toho litovali a litujeme toho dál,“ hodnotil postoj USA vysoký představitel EU pro zahraniční politiku Josep Borrell. V Bruselu také těžce nesli, když Trump zablokoval volbu soudců do tribunálu Světové obchodní organizace (WTO), a znemožnil tak jeho rozhodování; nebo když před několika dny Spojené státy nedovolily zvolení nigerijské ekonomky Ngozi Okonjo-Iwealové, kterou formálně podporovala Evropská unie, do čela WTO… Ponecháme-li stranou čistě politické nesoulady a roztržky, které ostatně poznamenávaly vztahy mezi USA a Evropou už dříve, třeba za vlády George Bushe mladšího, zůstanou jako memento Trumpovy způsoby a jeho styl.  „Manners do matter“, na chování záleží, tvrdí všechny učebnice politologie. Trump ale ví, že jeho vystupování imponuje části (nejen) amerického publika. Všechno se smí!

Část Evropy si po oznámení výsledku amerických voleb bezesporu oddychla. Zároveň si ovšem připomněla rozštěpení americké společnosti, které neodejde s Trumpem, ale je faktem, se kterým bude svět muset počítat. Joe Biden bude slušnější a předvídatelnější prezident, ale nebude nutně měnit kurs o 180 stupňů. „V mezinárodním měřítku se mnoho nezmění. Bidenova Amerika nebude obnovovat minulost, jak si Evropané možná představují,“ předpověděl bývalý francouzský ministr zahraničí Hubert Védrine. Dodal ovšem, že osobnostně bude změna obrovská: „Trump má děsivé, odpudivé vlastnosti, sklon činit nesmyslná prohlášení a podněcovat rozpory v americké společnosti.“

Kdyby Trump zůstal u moci ještě čtyři roky, část evropských zemí by zřejmě usilovala o rychlejší prosazování emancipace EU, vůli „vzít svůj osud do vlastních rukou“, řečeno s kancléřkou Angelou Merkelovou. Další by tomu vzdorovaly, už proto, že si nedovedou a ani nechtějí představit vlastní bezpečnost bez americké ochrany (Visegrád, baltské státy). Evropa by se jen těžko shodovala, jak dál bez USA. Za náznak se dá považovat koncept „strategické autonomie“, o kterém se členské země začaly bavit letos, také pod vlivem koronavirové pandemie; Evropská komise sama sebe nově označuje za „geopolitickou“. To jsou však zatím jen slova a od slov k činům je v tomto případě hodně daleko. 

Z evropských politiků u moci si málokdo přeje další rozvolnění transatlantického pouta, které Trumpovi vesměs hořce vyčítali. EU se zajisté musí mobilizovat, má-li hrát na světové scéně silnější roli a vyhnout se pádu do soukolí poháněného americko-čínským soupeřením. Bude na tom určitě pracovat i s Joem Bidenem v Bílém domě - bude na to ovšem mít mnohem víc času, prostoru a zřejmě i pochopení, ba podporu z druhé strany Atlantiku. 

SDÍLET