Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Tyranie pozitivity aneb Jak honba za štěstím z lidí dělá tragické trosky. Knihovna Ondřeje Féra

Tyranie pozitivity aneb Jak honba za štěstím z lidí dělá tragické trosky. Knihovna Ondřeje Féra

Společnost na nás vytváří vtíravý, bezohledný a všudypřítomný tlak: Buďte šťastní. Výsledkem je mnohdy honba za maximem mělkých prožitků a prohlubující se prázdnota. Tekuté písky modernity z lidského života odstraňují pevné body, o něž bychom se mohli opřít, když s námi osud nebo náhoda začnou zametat. „Zůstáváme frustrovaní, máme dojem, že když nedokážeme být šťastní, selhali jsme,“ píše sociální psycholožka Susan Davisová ve své nové knize Emotional Agility. „A nad touto prázdnotou slyšíme trylkovat ptáčky zpěváčky z filmů Walta Disneyho,“ dodává ironicky.

Už jednaosmdesátým rokem běží Grant Study, obří harvardský výzkum štěstí, respektive toho, které faktory ovlivňují pocit štěstí. Účastníci studie byli vybráni ze dvou základních skupin. První tvořili studenti prvního ročníku Harvardu v roce 1938. Do druhé skupiny byly navoleny děti z chudinských čtvrtí Bostonu. Celkem jde o 724 lidí a lidských osudů; dodnes žije přes padesát účastníků a tak Grant Study dál běží. Jde o nejkomplexnější výzkum, jaký byl o pocitu štěstí proveden.

V kontextu práce Susan Davisové (mimochodem její alma mater je také Harvard), je důležité, že základem pro štěstí člověka jsou zdravé vztahy. Účastníci studie, kteří ve vztazích neměli štěstí nebo žili sami, vykazovali tendenci k tvrzení, že žijí nešťastné životy.

Pozoruhodné je, že samotu jako selhání a neštěstí vnímala skupina dětí z chudinských čtvrtí výrazně častěji než absolventi Harvardu. Davisová na tomto faktu dokazuje, že vnímání samoty, štěstí a neštěstí je významnou měrou olivněno tím, jak efektivně se člověk dokáže obrnit proti vnějším vlivům. Čím vzdělanější lidé jsou, tím spokojenější jsou sami se sebou. Snižuje se u nich nutkání srovnávat se s ostatními, sami se stávají vzory.

Audiovizuální bramboračka

Nižší vzdělání, příjmy a společenský status naopak u lidí zvyšuje pocit, že se musí vyrovnávat vzorům. Ty přitom přijímají především z audiovizuální bramboračky vytvářené informační a komunikační společností. V podstatě přesně to vystihl hudebník a lidskoprávní aktivista Zack de la Rocha: „Co nám říkají billboardy? Pojď a hraj si.“ Davisová dodává: „A buď šťastný.“

Audiovizuální bramboračka se skládá z různých ingrediencí. Nejaromatičtější z nich je právě vše prostupující pocit „štěstí.“ Lidské figury se životem pohybují výhradně s úsměvem, obklopeny jinými figurami se stejnou výbavou. Vztah dítěte a rodiče se bagatelizuje a zjednodušuje do vulgární zkratky: dítě zapláče jen proto, aby bylo zaopatřeno některým z mnoha produktů na trhu. Poté se začne blaženě hihňat v náručí hihňající se matky obklopené hihňající se rodinou, přáteli a samozřejmě manželem.

Domácí zvířata v audiovizuální bramboračce nemají průjmy, nekončí přejetá auty, odložená v útulcích. Smějí se a jsou šťastná. Šéf bývá komický idiot, kterého lze snadno převézt a začít se, ano, hihňat. Cílem nákupu nejbanálnějšího zboží je štěstí a pospolitost: Existuje dokonce reklama, která na této mentální bázi prodává pojištění vlastní smrti. Umřel vám táta, umřela vám máma, ale nesmutněte, naše společnost vám bez průtahů vyplatí až čtvrt milionu.

To není kritika reklamní branže, ale prostý výčet vzorců, které značná část lidí považuje za etalon. Takhle by to mělo být, protože tak se to všude ukazuje. Pokud člověk není dostatečně schopen pojmout a přijmout skutečnost, že celá audiovizuální bramboračka je jenom jako, je na nejlepší cestě nahradit bramboračkou svůj vlastní hodnotový systém. A to se stává, jak nám ukazuje alarmující nárůst počtu případů vyhoření, nezvládnutých krizových situací – ale taky zvyšující se poptávka po zážitcích.

Otroci zážitků

Psycholog Jiří Kůs tvrdí, že právě poptávka po zážitcích je typická pro lidi, kteří složitě nebo vůbec nacházejí, respektive vůbec nenacházejí, silné prožitky založené na sobě samých. Hledají pocit štěstí v tom, čemu se dá říkat mělké zážitky. Zjednodušeně, ale přesto vcelku přesně se dá říct, že celý byznys se zážitkovými programy je založený na neschopnosti lidí být šťastní sami o sobě, se sebou a ze sebe. Ze zážitků, které lidi udělají šťastnými, se stal obrovský byznys. Natolik výkonný, že může nabízet slevy, aby přitáhl co nejvíc zákazníků.

Prodej zážitkového štěstí je svým způsobem založený na podobném principu, jako dealování drog. Susan Davisová zajímavě popisuje, že na začátku je štěstí ze zážitku silné a trvá déle. Postupně zážitek slábne, je potřeba vršit jeden na druhý, fotit se ve vířivkách a na procházce korunami stromů – aby všichni viděli, že jsme přesně tak šťastní, jak vypadají lidé z reklamy na vířivku nebo na procházku korunami stromů. Nakonec se ale štěstí přestane dostavovat, varuje Davisová.

Právě tady začíná už zmíněná „tyranie pozitivity“. Lidé podle Davisové přijali jako následováníhodný vzorec chování permanentní štěstí. Nebýt šťastný znamená selhání. Nejen v osobním životě, ale také v tom profesním. Nestačí pracovat, je třeba u práce být šťastný. Pokud v zaměstnání dochází ke střetům, přestává platit, že jen z názorových různic vzniká pokrok. Různice rovná se ztráta pozitivního naladění. Ztráta pozitivity rovná se selhání.

Výsledkem je – a platí to nejen pro bizarní svět korporací, že se lidé radši do střetů vůbec nepouštějí, hledají cestu nejmenšího odporu. Důsledkem mimochodem je, že západní kapitalismus přestal být konkurenceschopný. Konkurence totiž znamená boj a boj prostě nejde prezentovat jako barvotiskové štěstíčko.

Tyranidu pozitivity samozřejmě lze svrhnout. V zásadě k tomu vedou dvě cesty, jedna individuální a druhá kolektivní. Individuální je, jak už to tak bývá, složitější. Člověk je na ni totiž sám. Nenechat se utopit v misce bramboračky a najít si vlastní cíle, vlastní pevné hodnoty a poměřovat svůj život podle nich. Pak člověku přestane záležet na tom, jestli u toho, co považuje za smysluplné a naplňující ještě vypadá happy. Zůstane jen smysl a hodnota – a z ní vyplyne pocit štěstí. Opačně to nefunguje, jakkoliv se to lidem marketéři snaží namluvit.

Druhá cesta je kolektivní. Spočívá v nahrazení dosavadního manažerského typu řízení přístupem založeným na aplikaci sociálních a antropologických poznatků kombinovaných s psychologií. Jednoduše řečeno, řešení problémů v práci by se mělo odehrávat na bázi psychohry s rolemi. Odehraný střet má stejně produktivní výsledek jako střet skutečný – a přitom se po jeho skončení lze klidně vyfotit na Instagram s hashtagem #happy.

Co si přečíst

Susan Davis: Emotional Agility

Seneca: O duševním klidu

Zygmunt Bauman: Kariéra

  
 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek