Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Ústavní soud: „Někdy je zcela v pořádku, když lékař nemocného neléčí.“

Ústavní soud: „Někdy je zcela v pořádku, když lékař nemocného neléčí.“

Ústavní soud se v jednom ze svých posledních nálezů zabýval ústavní stížností lékaře, který byl obviněn z neposkytnutí pomoci své matce, ačkoliv mu to podle obecných soudů ukládal zákon o zdravotnických službách.  I když soudci těchto soudů uznali, že lékařova matka mohla otevřeně odmítat péči svého syna, popřípadě se dokonce ani nemusela chtít léčit, nebyl to podle nich důvod k tomu, aby byla ponechána bez poskytnutí pomoci. Kauza je o to zajímavější, že pacientka byla po zásahu jiného lékaře převezena rychlou záchrannou službou do nemocnice, kde později zemřela na hnisavý zápal plic.

Názor Ústavního soudu je jasný: lékař se musí řídit svobodnou vůlí pacienta. Může nemocné k léčbě přesvědčovat, ale nesmí je nutit. Pokud svéprávný člověk ze své vůle léčbu odmítne, pak nejen lékař, ale i veškerý zdravotnický personál, musí jeho přání respektovat, i když s ním vnitřně nemusí souhlasit. V takovém případě se nejedná o trestný čin neposkytnutí pomoci.

Zákon respektuje možnost volby pacienta rozhodnout se, jak chce nakládat se svým zdravím a lékař se tím musí řídit. Pacient není, a neměl by být, pouze jakýmsi anonymním souborem příznaků. Je to především člověk, kterému má lékař poskytnout odborné informace tak, aby si tento jedinec mohl sám určit, jak chce, aby se v jeho případě dále postupovalo.

Selsky řečeno, by měl lékař dát pacientovi takové informace, aby se sám dokázal rozhodnout a určit, co je pro něj nejlepší. Je zcela v pořádku, pokud se pacient rozhodne, že určitou léčbu nechce, i když to pro lékaře, vzhledem k jeho znalostem a zkušenostem, může být někdy frustrující (stejně, jako v případech, kdy by se pacient naopak léčit chtěl, ale šance na uzdravení není).

Práci lékaře musíme brát jako povolání ve smyslu poslání. Náročným studiem všechno začíná, obrovskou zodpovědností končí. I ta ale má své hranice. Lékař musí odpovídat za to, že pacienta – laika, neinformoval o všech možnostech a podstatných důsledcích léčby, popř. neléčby, nemůže být ale zodpovědný za volbu, kterou pacient o svém zdraví učiní, pokud ji vzhledem k věku, duševnímu a fyzickému zdraví, učinit může.

Zákon o zdravotnických službách stanoví, že zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem. V něm má být pacient informován o možných komplikacích průběhu léčby tak, aby i laik mohl zvážit klady a zápory doporučeného postupu léčby a svobodně se rozhodnout, zda ji chce podstoupit nebo ne (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 81/15).

Výše citovaný zákon zároveň uvádí, že pacient má právo vyslovit i svůj nesouhlas s navrhovaným lékařským postupem a léčbu odmítnout. Tento projev vůle pacienta je známější pod pojmem revers.

Důvod existence obou těchto institutů spočívá mimo jiné i v uznání svobody jednotlivce rozhodnout o tom, co chce a v povinnosti všech ostatních (tedy nejen lékařů) toto rozhodnutí respektovat.

Jsme to my pacienti, kdo rozhodujeme o našem zdraví – můžeme dodržovat zdravý životní styl nebo vykouřit několik krabiček cigaret denně. Lékař tu ovšem není od toho, aby nám něco nutil nebo zakazoval, jeho (byť erudované) přesvědčení nemůže být postaveno nad naší volbu. Pokud se touto zásadou lékaři řídí, pak za to nemohou být souzeni.

DALŠÍ ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY A NÁZORY SI PŘEČTETE NA REFLEX.CZ

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1