V Asii a v Africe se na covid umírá daleko méně než v Americe a v Evropě. Měli bychom se poučit

Marek Kerles

15. 11. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Způsob, jakým se jednotlivé státy postavily k řešení koronavirové pandemie, rozdělil svět, dnes už zcela zřetelně, na dvě různé části. V jedné, do které spadá i Česko, zemřely na covid už statisíce lidí, ve druhé je počet infekcí i obětí nákazy řádově nižší. Tohle nové rozdělení světa podle základního přístupu k životu ale může mít do budoucna dalekosáhlé důsledky.

O tom, jak covid rozdělil svět, svědčí jednoduchá a těžko zpochybnitelná statistika. Podle serveru worldometer (aktualizace z pátečního dopoledne) jsou v první padesátce zemí s nejvyšším počtem úmrtí na covid takřka výhradně země takzvané euro-americké zóny. První stát mimo tuto zónu, Írán, figuruje až na 27. místě, vedle něj se ještě do první padesátky vešly na 34. příčce například Jihoafrická republika a 41. Izrael. To jsou ale výjimky.

Pohled na tabulku prokazuje, že covidová pandemie (v počtu úmrtí) je zcela jednoznačně hlavně problémem Evropy a Ameriky, zbytek světa s covidem zdaleka tak velké problémy nemá. V USA už zemřelo 248 tisíc lidí (v absolutních počtech nejvíc na světě), v Brazílii 164 tisíc, zatímco stomilionový Vietnam eviduje jen 35 mrtvých, Japonsko 1854 a Jižní Korea 487. Pro srovnání: v Česku zemřelo už takřka šest tisíc osob.

Podobné je to při již zmiňovaném porovnání počtu obětí covidu v přepočtu na jeden milion obyvatel. Vede San Marino (1237 mrtvých), následované Belgií (1197) a Peru (1058). USA jsou s 749 zemřelými na 11. a Česko (zatím) na 22. místě (537). Ve stovce zemí s nejvyšší mírou úmrtnosti na covid je pouhých 18 států, které leží mimo euro-americkou zónu.

Promořovací terorie

Jak je to možné? S odstupem času je už dnes zcela jasné, proč právě americký kontinent a Evropa evidují tak vysoký počet obětí. Státy z těchto kontinentů na covid zareagovaly ve velké většině pozdě a první protiepidemická opatření přijaly až pod tíhou okolností (tlak na zdravotní systém, narůstající počet hospitalizovaných atd.) Některé země jako Švédsko či Velká Británie navíc zpočátku důvěřovaly takzvané promořovací taktice, tedy představě, že nejméně obětí bude mít pandemie tehdy, když společnost dokáže ochránit pouze ty nejzranitelnější a zbytek se postupně promoří. To mělo (podle původních představ) mít také nejmenší dopad na ekonomiku.

Proti tomuto „euro-americkému“ přístupu stál od počátku přístup bloku zemí, geograficky řazených do oblasti jihovýchodní Asie a Oceánie. Tyto země odmítly jakékoliv promořovací teorie a zvolily zcela jinou taktiku, vyplývající z jejich dřívějších zkušeností s jinými epidemiemi. Nečekaly, až se pandemie koronaviru „rozjede“, ale okamžitým a poměrně razantními opatření (uzavírání celých měst a oblastí, rychlé trasování kontaktů, masivní testování atd) likvidovaly jakákoliv, i ta sebemenší ohniska viru. A to v představě, že nejlepší způsob boje proti pandemii není promoření, ale naopak snaha zastavit infekci hned v samotném zárodku. A v této strategii vlastně pokračují pořád.

Výsledek experimentu

Po 10 měsících od vypuknutí pandemie jsou přitom výsledky jednoznačné. Zatímco v USA dosud zemřelo na následky nákazy covidem 248 585 lidí, ve Velké Británii 51 tisíc a v Česku (další zemi euro-amerického bloku)  šest tisíc lidí, Vietnam hlásí zatím 35, Tchaj-wan 7, Nový Zéland 25, Hongkong 104 a Austrálie 907 obětí. Pokud by někdo chtěl i příklad Číny (věrohodnost čínských dat ale mnozí zpochybňují), pak v celé Číně zemřelo méně osob (4634) než v České republice. Podobné je to ale i ve zpočátku podceňované Africe, která, až na výjimky, zvolila spíše asijský než evropský (promořovací) přístup.  

Teď se ovšem nabízí velmi důležitá otázka, jakou cenu museli obyvatelé „asijsko-oceánského“ bloku, případně i Afriky, zaplatit za to, že mají v porovnání s Evropou i Amerikou řádově méně obětí covidu. Klidně by se totiž mohlo stát to (před čímž varovali a varují někteří čeští odborníci), že propad ekonomiky kvůli uzavření hranic a tvrdá počáteční omezení, budou mít nakonec na svědomí více obětí než samotný covid.

Prozatím se ale ukazuje, že se „antipromořovacím“ zemím vyplatil jejich přístup i ekonomicky. Zatímco země jako Česko či Rakousko dnes znovu škrtí ekonomiku, zavírají restaurace a omezují pohyb lidí na ulicích, na Novém Zélandu, ve Vietnamu či na Tchaj-wanu se s určitými omezením (třeba uzavření hranic) žije znovu takřka normálně. Ekonomika běží, lidé chodí do hospod i na koncerty. 

V tom případě je tu další otázka. Jestliže mají země euro-americké zóny se svou promořovací strategií mnohem více mrtvých než druhá část světa, jaký profit tím vlastně získaly? Žádná země na jihovýchodě Asie ani v Oceánii dnes totiž nepraktikuje tak přísná omezení jako třeba Česko. Školy jsou otevřené, restaurace fungují stejně jako trhy či kultura. Tak v čem jsme vlastně vyhráli?

Čekání na vakcínu

Někteří zpochybňovači úspěchu jihovýchodní Asie a Oceánie v boji s covidem argumentují tím, že tyto země ještě zdaleka nemají vyhráno. A to údajně ani v případě, že bude už brzy dostupná zcela spolehlivá vakcína. Může se údajně stát, že třeba takový Vietnam nakonec čeká ještě větší covidový „Armagedon“ než „promořenou“ Evropu. Tato teorie evidentně naráží nejen na několik logických protikladů, ale je především jakousi věštbou do budoucna bez jakýchkoliv věrohodných důkazů. 

Proto někteří další zpochybňovači oceánsko-asijského úspěchu používají ještě jiný argument, související s takzvanou národní mentalitou. Podle této teorie, pracující s předsudky vůči Asiatům,  jsou „asijští mravenečkové“ prostě od přírody poslušnější, disciplinovanější, ochotní plnit bez výhrad rozkazy shora. A to nejen v případě totalitní Číny a komunistického Vietnamu, ale třeba i na demokratickém Tchaj-wanu. 

My, Evropané a Američané, jsme v duchu tohoto předsudku naproti tomu svobodomyslní, schopní vzepřít se autoritám, a proto nikdy nemůžeme dosáhnout takové kolektivní poslušnosti v protiepidemických opatřeních jako Asiaté. A zkrátka se musíme smířit s tím, že „svobodomyslnost“ něco stojí. V tomto případě i desítky tisíc životů zejména mezi nejzranitelnějšími skupinami obyvatel.

Tato teorie pokulhává minimálně v tom, že v té úspěšnější části světa v boji s covidem leží i státy jako Austrálie a Nový Zéland, u nichž není míra „svobodomyslnosti“ pravděpodobně o nic nižší než v Evropě či Americe. A ještě jeden důležitý argument. Pokud bychom připustili, že západní promořovací cesta je cestou „svobodomyslnosti za každou cenu“, pak je výsledek tristní. Zatímco Novozélanďané znovu „juchají“ na ulicích a chodí na rugby, ve „svobodomyslném“ Česku platí omezení, srovnatelné s nadsázkou s válečným stanným právem.

Neexistující svět

I kdybychom ale teoreticky připustili, že se „poměr sil“ může najednou změnit, všechny pokusy o vakcínu selžou a asijsko-oceánský blok začne v počtu obětí rychle dohánět Západ (opět čistě teoreticky), pak je tady ještě jedna podivná věc. Když totiž „promořovací“ země zjistily, že „východní“ filozofie je v boji s covidem zřejmě mnohem úspěšnější, nesnažily se a nesnaží se z této skutečnosti poučit. Někdy právě naopak. Začínají se tvářit, jakoby svět od „Indie na východ“ neexistoval. 

Když chtějí někteří čeští kritici údajně příliš přísných epidemických opatření (jako třeba doktor Roman Šmucler) podtrhnout váhu svých argumentů, odvolávají se na „americké epidemiology“. Podobně ale i zastánci proticovidových restrikcí občas využijí hlas nějakého českého odborníka, který učí na nějaké americké univerzitě. Kdo jiný by měl rozumět pandemii?

Nic proti tomu. Spojené státy jsou zemí, která zcela jednoznačně dokáže „nasát“ ty nejlepší mozky z celého světa. Na druhou stranu se ale paradoxně ukazuje, že ani tahle nesporná výhoda „koncentrace nejlepších mozků planety“ nedokáže zabránit tomu, aby se USA nestaly jednou z pandemií vůbec nejpostiženějších zemí světa. Odpovědí na otázku, proč se odbornost a erudice nepromítá vždy do politického rozhodování, může být hned několik. A každá stojí za zamyšlení. Jedna věc je ale jistá. Ani mocné Spojené státy či Velká Británie s nejvyhlášenějším univerzitami na světě nedokáží být (prozatím) v boji s covidem ani zdaleka tak úspěšní jako mnohem chudší Vietnam, Thajsko či Nový Zéland.

Jak je to možné? Protože odpovědi na tyto otázky by mohly být hodně bolestivé, je zřejmě pro státy euroatlantického bloku mnohem jednodušší schovat hlavu do písku a dělat, že ta druhá část světa, přestala existovat.  Nemluví se o ní a když, tak jen okrajově. Veřejnoprávní média v Česku věnují „tisícinásobně“ větší pozornost volbě amerického prezidenta, než tomu, co se dnes v souvislosti s pandemií dělo a děje někde na Východě či v Africe. Dokonce i Finsko, které se vydalo částečně „asijskou cestou“ a má dnes v přepočtu na milion obyvatel zdaleka nejméně obětí covidu v celé EU (66 oproti 537 českým), zůstává v Česku stranou zájmu. Když ministr zdravotnictví a další politici srovnávají českou situaci se zahraničím, obvykle používají příklad států jako Belgie, které jsou na tom ještě hůř než my. Proč se čeští vládní činitelé neradí o covidu s vietnamským nebo australským velvyslancem, proč veřejnoprávní média nepátrají, jak zvládlo pandemii Thajsko a v čem se od něj můžeme poučit? 

Covidová opona

Nejde přece jen o současnou hrozbu, ale i hrozby budoucí. Covid svět rozdělil (jen s mírnou nadsázkou) možná ještě zřetelněji, než ho kdysi rozdělila železná opona mezi kapitalistickým Západem a socialistickým Východem. A je úplně jedno, zda někdo považuje ten „asijsko-oceánský“ princip boje s pandemií (a vůbec přístupu k ochraně života) za lidštější a udržitelnější než ten západní, nebo naopak. 

V každém případě totiž stojí za to, aby politici, filozofové a odborníci z jiných oborů tuto otázku výhodnosti obou přístupů detailně rozebírali, diskutovali o ní a snažili se dospět k závěru, využitelnému pro budoucnost. Není totiž pochyb o tom, že je to otázka zcela zásadní nejen pro řešení budoucích pandemií a katastrof, ale i pro vývoj ekonomiky v jednotlivých zemích. Místo toho se tváříme, jakoby Asie, Afrika a Austrálie neexistovaly a nemohly nám ze svých zkušeností vůbec nic nabídnout. Bůh ví, jestli vůbec ty mrtvé počítají správně. Co je nám do nich? 

Přitom všichni, kteří dnes tak vehementně a nabubřele hájí teorii „promořování a „nutného počtu mrtvých“, přece musejí vědět, že místo dnešních obětí pandemie (údajně nutných) mohou za 10 či 20 let přijít na řadu oni. A to za předpokladu, že  „euro-americká“ společnost se bude i nadále řídit tím, že je na obranu jakési deklarované „svobodomyslnosti“ ochotna obětovat tisíce těch nejstarších a nejzranitelnějších členů. To není při pohledu na statistická data úmrtí na covid žádné přehnané tvrzení, ale holý fakt.

Třeba je ale opravdu dobře, že s hlavou hrdě vztyčenou budeme vždycky hájit naší svobodomyslnost, právo vzepřít se autoritám a žít i v době vysokého stupně ohrožení tak, jak bez ohledu na nebezpečí pro ostatní uznáme za vhodné. Ať to stojí, co to stojí. Při pohledu na ulice novozélandských či vietnamských měst, kde se život na rozdíl od českého „stanného práva“ pomalu vrací do normálu, však musí každého napadnout otázka, nakolik je tahle životní filozofie, vyjádřená následující větou, do budoucna udržitelná. „Já si tu roušku nenasadím, rozumíš? Nikdy! I kdybych měl umřít!“

SDÍLET