Velcí mrtví, kteří jsou pořád s námi. Malé ohlédnutí za dílem Georgese Simenona a Akiry Kurosawy

Martin Kovář

06. 09. 2020 • 06:30
Dlouho jsem si myslel, že nejslavnějšího literárního hrdinu Georgese Simenona, policejního komisaře Maigreta, zná každý na světě. Anebo přinejmenším v našem civilizačním okruhu, zkrátka že patří k oněm ikonickým literárním a filmovým postavám anebo k „hvězdám“ vědy či showbusinessu jako Robinson Crusoe, Sherlock Holmes, Albert Einstein, The Beatles či Bill Gates. Něco podobného jsem předpokládal, byť s menší jistotou, i u nejznámějšího filmu Akiry Kurosawy, „Sedmi samurajů“. Třebaže to tak, jak jsem nedávno zjistil, nejspíš není, stojí výročí úmrtí obou umělců za připomenutí.

Nejprve, na úvod, k mému dvojímu vystřízlivění. Poprvé k němu došlo na svatbě syna mého přítele, jenž si několik hodin po obřadu povídal se svojí babičkou a vysvětloval jí, jak cosi zjistil způsobem, který nápadně připomínal detektivní práci. „Ty jsi úplný Maigret!“ jásala nadšeně stará paní. „Prosím?“ podivil se slušně vychovaný mladík, jenž, jak jsem zjistil, o legendárním komisaři z pařížského Nábřeží zlatníků, navzdory svému relativně slušnému vzdělání a rozhledu, neměl nejmenší tušení. Podobně tomu bylo i ve druhém případě, kdy syn jednoho z mých známých při dotazu, jestli měl jako kluk také rád „Sedm statečných“ odpověděl, že když to natočili, byl už „dávno velkej“ a „moc ho to nevzalo“. Přirozeně měl na mysli remake z roku 2016, nikoli jeden z „filmů mého dětství“ z roku 1960. Na původní Kurosawův snímek, natočený v roce 1954 jsem se raději ani neptal.

Navzdory této smutné zkušenosti nicméně platí, že oba muži, Belgičan Simenon, jehož výročí úmrtí jsme si připomněli v pátek 4. září (1989), tak Japonec Kurosawa, jehož výročí smrti připadá pro změnu na dnešní 6. září (1998), respektive jejich díla pobavila a potěšila obrovské množství čtenářů a filmových a televizních diváků na celém světě, a navíc pro svoji nespornou kvalitu patří docela jistě k tomu, že se vznešeně nazývá „světové kulturní dědictví“.

První z nich, Georges Simenon, se narodil v belgickém Lutychu 13. února 1903. Vzhledem k nedostatku peněz v rodině se musel od šestnácti let živit v nejrůznějších zaměstnáních (včetně práce v novinách Gazette de Liège), až v roce 1923 zakotvil v Paříži, kde začal díky přirozenému talentu i zatím nevelkým zkušenostem psát do deníku Le Matin. Osm let poté (a po řadě příběhů napsaných tak říkajíc „do šuplíku“), v roce 1931, mu vyšla první detektivka s komisařem Julesem Maigretem – „Pietr-le-Letton“. Kdyby tehdy Simenonovi někdo sdělil, že se mu podařilo vytvořit kultovní postavu, k níž se vrátí ve více než stovce svých dalších prací, docela určitě by mu nevěřil.

V čem půvab, přitažlivost a fascinující popularita komisaře Maigreta a tím pádem vlastně celého Simenonova díla spočívají? Je to docela jednoduché – právě v jeho zdánlivé (ve skutečnosti ovšem nanejvýš rafinované) jednoduchosti. Maigret je (v nejlepším slova smyslu) obyčejný policajt, žádný Sherlock Holmes či Hercule Poirot s jejich extravagancemi (které, aby bylo jasno, tak moc milujeme), jenž má ovšem zároveň pro svou práci nenápadný, navenek nevystavovaný talent, a k tomu disponuje neobyčejnou mírou empatie, díky níž se dokáže vcítit do uvažování obětí, podezřelých i skutečných zločinců. 

Ti takřka nikdy nejsou „velkými“, rafinovanými padouchy, jak je známe z Doyleovy „holmesiany“ či z poirotovských příběhů paní Agathy Christie, ba právě naopak. Simenonovi zločinci jsou přesně takoví, jako v reálném světě – obyčejní lidé, které k jejich činům dohnaly pohnutky, jež všichni známe: závist, nenávist, staré hříchy, strach, touha po zbohatnutí či po čemkoli jiném, co jim nepatří, včetně manželky nebo milenky některého z jejich bližních a podobně; v mnoha případech ani nechtějí krást či vraždit, ale nakonec se tak vzhledem k okolnostem stane, jak už to v životě chodí.

Čtenáři ale mají „maigretovky“ rádi ještě z jednoho důvodu. Simenon, který se musel v mládí uživit, „jak jen to šlo“, a který i jako novinář poznal spoustu různých zaměstnání a prostředí, je totiž díky svému mimořádnému talentu dokázal vylíčit s takovou přesvědčivostí, že před námi všechny i ty pařížské ulice, náměstí a náměstíčka, úřady, obchody, banky, fabriky, restaurace a hospody (jak jen se nám sbíhají sliny v ústech, když čteme o tom, na čem si pochutnává Maigret a „kluci“ z jeho pátračky, někdy v relativním klidu, jindy v horečném spěchu), bary (díky jejichž popisu dostáváme chuť na skleničku) a bordely (vylíčené tak sugestivně, že si instinktivně chceme přinejmenším opláchnout ruce) francouzské metropole doslova ožily. 

Připočteme-li k tomu ještě charakteristiku postav ze všech společenských vrstev a profesí, často načrtnutou jen v několika úsporných větách (a přesto tak výstižně, že k tomu není co dodat), je úspěch knih Georgese Simenona nabíledni. Slova o tom, že zcela mimoděk napsal novou „Lidskou komedii“, jakou v 19. století vytvořil velký Honoré de Balzac, je zcela na místě. Právě proto se jeho knížky pořád čtou a budou se číst, i když už, bohužel, nejspíš nepatří k těm, které by znali úplně všichni.

Velký kumštýř Kurosawa

Druhý velký kumštýř, jehož úmrtí si dnes připomínáme, Akira Kurosawa, se narodil 23. března 1910 v Tokiu, kde se díky svému všestrannému nadání už od mládí pohyboval v uměleckém prostředí a kde již ve třicátých letech skončil u filmu, konkrétně ve společnosti Toho. Třebaže samostatně pracoval už za druhé světové války (například na filmu „Velká legenda Judo“; 1943), nejlepší snímky natočil až po jejím konci, kdy se poražené a zbídačené Japonsko rychle probouzelo k životu a měnilo v dynamickou zemi západního typu, třebaže ve své podstatě zůstávalo v řadě ohledů i nadále tradiční a orientální, což platí ostatně dodnes.

Kurosawa natočil během svého dlouhého, umělecky plodného života veliké množství světově uznávaných filmů, počínaje povídkovým snímkem „Rašomón“ (1950), jenž získal Zlatého lva na festivalu v Benátkách, přes „Krvavý trůn“, svéráznou filmovou verzi Shakespearova dramatu „Macbeth“ (1957), až po monumentální velkofilmy „Kagemuša“ (1980) a „Ran“ (1985) z pozdního období tvorby. Prakticky ve všech z nich, bez ohledu na to, že se často jednalo o historické filmy, se vyslovoval k současnému Japonsku, jemuž výtečně rozuměl (včetně obrovských sociálních problémů, složitých rodinných a, jak bychom řekli dnes, genderových vztahů, střetů starého a moderního světa, otázek morálky, zločinu a trestu atd.) a dokázal to divákům předat tak, že se buď smáli anebo, to častěji, slzeli a byli dojati z toho, co se na plátně odehrává.

Velkou ironií osudu je, že celosvětově a napříč generacemi Kurosawa proslul především díky tomu, že podle jeho snímku „Sedm samurajů“ (1954) natočil v roce 1960 americký režisér John Sturges western „Sedm statečných“, docela určitě ne nejlepší ze všech westernů, které kdy vznikly, ale jistě ten nejznámější a nejoblíbenější, hlavně u mladé generace, jež tehdy chodila do kin především. Příběh o sedmi nájemných pistolnících v čele s Yulem Brynnerem a Stevem McQueenem hájících „za byt a stravu“ vesnici před tlupou darebáků vedených legendárním Calverou (Eli Wallach) patří i dnes po právu k filmové klasice, byť není zdaleka tak fascinující jako Kurosawova „předloha“.

Japonský režisér srovnával oba filmy, „Samuraje“ a „Statečné“, nerad a jenom vzácně; jeho vytříbenému vkusu konvenovaly, pokud šlo o westerny – které nijak zvlášť nemiloval –, jiné filmy tohoto žánru, například „Přepadení“ (1939) Johna Forda, „V pravé poledne“ (1952) Freda Zinemanna či „Divoká banda“ (1969) Sama Peckinpaha; přesto však nerad připouštěl, že k celosvětové známosti jeho práce Sturgesův remake přispěl. Svým způsobem smutné je i to, že americkou verzi „Sedmi samurajů“ připomněly i některé Kurosawovy nekrology, jež přitom opomněly několik jeho vlastních filmů, které pokládal za vydařené a které patří k tomu nejlepšímu z celé japonské i světové kinematografie.

Jak jsem již naznačil, za neobyčejným úspěchem obou dnes vzpomínaných mistrů svého řemesla, Belgičana Simenona i Japonce Kurosawy, pocházejících z naprosto odlišných světů, stálo jedno společné: oba dva rozuměli lidem a jejich životům, jejich radostem i bolestem, tak jako málokdo a dokázali o tom přesvědčivě, uvěřitelně vyprávět. Nic na tom nemění ani to, že jejich nejlepší knihy a filmy vznikly často před mnoha desítkami let. Jsou v nejlepším slova smyslu současné a moderní jako málokteré jiné. I proto stojí za to si odchod jejich tvůrců z pozemského světa připomenout.

SDÍLET