Velcí mrtví, kteří jsou pořád s námi. Malé ohlédnutí za dílem Georgese Simenona a Akiry Kurosawy

Dlouho jsem si myslel, že nejslavnějšího literárního hrdinu Georgese Simenona, policejního komisaře Maigreta, zná každý na světě. Anebo přinejmenším v našem civilizačním okruhu, zkrátka že patří k oněm ikonickým literárním a filmovým postavám anebo k „hvězdám“ vědy či showbusinessu jako Robinson Crusoe, Sherlock Holmes, Albert Einstein, The Beatles či Bill Gates. Něco podobného jsem předpokládal, byť s menší jistotou, i u nejznámějšího filmu Akiry Kurosawy, „Sedmi samurajů“. Třebaže to tak, jak jsem nedávno zjistil, nejspíš není, stojí výročí úmrtí obou umělců za připomenutí.

Nejprve, na úvod, k mému dvojímu vystřízlivění. Poprvé k němu došlo na svatbě syna mého přítele, jenž si několik hodin po obřadu povídal se svojí babičkou a vysvětloval jí, jak cosi zjistil způsobem, který nápadně připomínal detektivní práci. „Ty jsi úplný Maigret!“ jásala nadšeně stará paní. „Prosím?“ podivil se slušně vychovaný mladík, jenž, jak jsem zjistil, o legendárním komisaři z pařížského Nábřeží zlatníků, navzdory svému relativně slušnému vzdělání a rozhledu, neměl nejmenší tušení. Podobně tomu bylo i ve druhém případě, kdy syn jednoho z mých známých při dotazu, jestli měl jako kluk také rád „Sedm statečných“ odpověděl, že když to natočili, byl už „dávno velkej“ a „moc ho to nevzalo“. Přirozeně měl na mysli remake z roku 2016, nikoli jeden z „filmů mého dětství“ z roku 1960. Na původní Kurosawův snímek, natočený v roce 1954 jsem se raději ani neptal.

Kočner a Nagyová aneb Česko-slovenské specifikum: dopady kriminalizace politiky

sinfin.digital