Volby máme za dveřmi, předvolební boj už máme ve dveřích. Docela mě baví sledovat tu přehlídku šaškáren, o nichž si jednotliví politici myslí, že by jim snad mohly ve volbách pomoci. Baví mě hrát sám se sebou hru na tipovanou, kdy to ten který politik myslí jen jako vykalkulovanou vějičku, a kdy svému nápadu dokonce sám upřímně věří. Ale jedna věc se jako červená nit táhne sliby zleva i zprava: „Zavedeme…“ „Uzákoníme…“ „Zřídíme…“
Všímáte si? Snad úplně všichni politici si myslí, že vyhrají volby tím, že slíbí, kolik udělají nových zákonů. Institucí. Úřadů. Dotací. A toho a onoho.
U mě ale nezvítězí ten, který zavede něco nového. U mě vyhrává ten, jenž nejvíc zákonů zruší. Poslední zhruba čtyři roky se neustále víc a víc utahují šrouby. Vše se zakazuje. Kouření v restauracích. Pití na ulicích. Dokonce i takové fantasmagorie se dějí, že vyrazily kontroly na vodáky, zda nepožili alkohol. Tedy pardon, ale na vodě se – s prominutím za ten výraz – chlastalo vždy. A nevšiml jsem si, že by z toho měl národ nějakou újmu. Já prostě od politiků nechci nic víc než návrat ke svobodě. Zrušení regulace, buzerace a byrokracie. Kdybych – čistě teoreticky – šel do voleb já, můj program by byl jednoduchý: Neudělám žádný zákon, jen budu škrtat.