Na zrušení superhrubé mzdy panuje v koalici shoda. Je to dobře, protože jde o specifickou konstrukci, kdy stát hrubou mzdu účelově – pro výpočet daně – sloučil se sociálním a zdravotním pojištěním a tím zaměstnancům „neviditelně“ zvýšil příjmovou daň až na 20 %, i když oficiální sazba činí 15 %. Koaliční shoda bohužel panuje i na zavedení nové tzv. solidární sazby daně ve výši 23 %, která by se vztahovala na lidi s příjmy nad 140 tisíc korun za měsíc. Ano, i dnes tu máme „milionářskou“ solidární daň, ale ta je „pouze“ 7 %. Skok na 23 procent je tedy víc než pouhým zvýšením progrese. Jenže milionářů v Česku prostě není tolik, aby strany populisticko-levicové koalice musely usilovat o jejich voličskou přízeň.
Bitva se vede o zdanění zaměstnaneckých mas. A fakticky také živnostníků. Premiér Andrej Babiš už sněmovně navrhl, aby příjmová daň po zrušení superhrubé mzdy byla 15 %. Šéf koaliční ČSSD Jan Hamáček kontroval návrhem zvýšení na 19 %. Záda mu přitom kryje programové prohlášení vlády, jež počítá s vyšší sazbou. Je nabíledni, že 15% zdanění by lidem z výplaty ponechalo v kapse o stovky až tisíce korun více v závislosti na jejich příjmech. Kosmetická úprava ve stylu 19 procent by v podstatě jen zachovala dnešní úroveň zdanění.
Oba tábory se odvolávají na to, že se situace od časů vládního prohlášení podstatně změnila. Podle Babiše je dnes jiná v tom, že lidé přišli o příjmy (myšleno kvůli koronaviru; ne kvůli vládní politice, jak jinak!) a lomí přitom rukama nad nedodržením srpnové koaliční dohody (o 15% sazbě). Babišova ministryně financí Alena Schillerová dodává, že Hamáčkův postup (nová příjmová daň ve výši 19 %) by mohl zvýšit daňovou zátěž živnostníků.
Hamáček zase kritizuje premiéra za nezodpovědný přístup s tím, že podstatnější snížení daně z příjmu (myšleno to „babišovské“) by vládě, krajům a obcím „sebralo“ celkem cca 85 miliard korun ročně. Samozřejmě, takto markantní dopad nelze opomenout v situaci, kdy letošní rozpočtová sekera má být možná až 500 miliard korun a v roce příštím může dosáhnout 320 miliard (a to vláda ještě nepočítá s výpadkem plynoucím právě ze zrušení superhrubé mzdy). Příčinou vážného deficitního hospodaření ale rozhodně není a nebude snížení daní.
V praxi tak můžeme naplno vidět, že současný vládní slepenec je politickým kočkopsem a to i přesto, že hnutí ANO není nijak ideově ukotveno. Dosud se vládní strany tvářily, jako že si programově jakžtakž rozumí. Předvolební hodiny ale odbily rok do nového rozdávání karet a hra na společný postup nadobro skončila. Teď už jde každému o jeho voliče. S ohledem na to se taktika ČSSD zdá být nelogická – vždyť nechat zaměstnancům v peněžence víc peněz je veskrze lidumilné. Jedině snad, že by předseda Hamáček sázel na to, že své voliče potěší tím, že víc zdaní živnostníky…
Nastane rozval?
Druhým aspektem je údajně hrozící rozval veřejných financí, který má nastat snížením příjmové daně podle Babišova návrhu (redukce z 20 % na 15 %). Odpůrci nižších daní se jím zaklínají právě až v souvislosti se sporem kolem superhrubé mzdy. Přitom snížení reálné příjmové daně na 15 % není žádný dar. Chápejme ho klidně jako dílčí splátku půjčky, kterou vlády mnoho let čerpaly od zaměstnanců. Jakoby kritici nižších daní zapomínali, že si zaměstnanci (zejména ti v platové hladině kolem průměru a níž) vydělávají vlastní prací a že jde primárně o jejich peníze, potažmo peníze firem, ne o prostředky státu a politiků. Jakoby zapomínali, že zaměstnanci mají děti a splácejí půjčky… Platy v Česku jsou přitom ve srovnání s vyspělejší Evropou setrvale nízké.
Jak bizarní je situace, když věrozvěsti apokalyptického rozvalu veřejných financí spustí svoji palbu ve chvíli, kdy se Česko snížením příjmové daně chystá udělat malinký krůček směrem (k nepatrnému) vyrovnání příjmové hladiny s vyspělejšími zeměmi. Mluvit o rozvalu kvůli tomu, že stát lidem nechá víc jejich peněz, je nesmysl.
Rozval vládních financí nevzniká tím, že lidem zůstane víc z výplaty. Dlouhodobě za něj můžou jiné faktory. Například to, že stát ve velkém rozdává (na dluh) peníze, které nemá. Na dnešní děsivý rozpočtový deficit bylo zaděláno už dávno před koronavirem a to marnotratným a neefektivním nakládáním s penězi daňových poplatníků a vytvářením čím dál masivnějších nároků na státní rozpočet.
Neblahý stav státní kasy mimo jiné způsobuje rostoucí armáda státních zaměstnanců a expanze neproduktivního státu jako takového. Vzpomeňme taky zhoubně bující regulace, které znesnadňují podnikání a omezují tvorbu bohatství (a tedy množství peněz plynoucích skrze daně do státní pokladny). Regulace zkrátka zmenšují trh a tím i potenciální vládní příjmy. Ve výčtu by se dalo pokračovat. Jisté je jedno, mezi tyto faktory nepatří navrácení příjmové daně do její původní hodnoty, tedy na úroveň 15 procent.
Až dnes, kdy ve vyhrocené době vychází najevo, že vláda ve svém programu vlastně ani reálně nechtěla superhrubou mzdu zrušit, ale vlastně ji plánovala jen přemalovat na růžovo, se definitivně potvrzuje, jak špatné je programové prohlášení, na jehož základě získala politický mandát k výkonu funkce.
