KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Tuzemská vláda se dostala do křížku s rostoucími cenami a to v situaci, kdy snižování spotřebních daních či dokonce „přidané daně“ je v kontrastu se zájmem kabinetu neprohlubovat deficit státního rozpočtu, jehož schodek byl nedávno zredukován. Dilematický stav zachází dokonce tak daleko, že se ve vládních luzích a hájích začíná oprašovat myšlenka jakéhosi předstupně regulace cen, zatím jen „výstražnou“ formou, v podobě státní kontroly marží obchodníků.
Což je mírně absurdní, neboť stát se všemi svými neefektivitami a sklonem k předlužování a k nehospodárnosti je ten poslední, kdo by mohl mít obhajitelnou kompetenci ke kontrole a určování oprávněnosti marže, čili zisku obchodníků. Ceny doposud ve většině případů férově určoval a řídil neosobní trh.
To vše v bezprecedentní situaci, kdy po dvou letech pandemického trápení přišla další rána dopadů ruské vojenské invaze na Ukrajinu, se všemi z toho plynoucími negativními důsledky. Počínaje příchodem stovek tisíc válečných uprchlíků z Ukrajiny do Česka (náklady státu na jejich zaopatření jsou odhadovány až na 54 miliard korun), přes dramaticky rostoucí inflaci (aktuálně téměř 13 %), až po nutnost kompenzovat zvýšené výdaje rodin na zdražené energie, nemluvě o nově vzniklých nákladech na sociální dávky spojené se zvýšením životního minima.
Vláda se ve snaze „pomáhat“ rozhodla konat něco viditelného, akčního. Jako první přišel s myšlenkou kontroly marže prodejců pohonných hmot ministr financí Zbyněk Stanjura, respektive jeho resort. Žádný citelný průšvih v tomto segmentu však nebyl shledán. Vláda se proto rozhodla přikročit k daňové akci, když schválila novelu zákona o dočasném snížení spotřební daně na naftu a benzin o 1,50 Kč na litr.
V tomto kontextu se už objevily výhrady, že snížení spotřební daně pomůže více těm bohatším, kteří více jezdí, a tedy i více ušetří při nákupu paliva. Což je v konečném pohledu nepřípadný argument. Jednak, nižší spotřební daň na benzín či naftu prokazatelně pomůže i méně movitým: budou si moci nakoupit o něco více paliva; každopádně ušetří a zbyde jim o trochu více peněz na jiné výdaje. Ti bohatší (kteří, hypoteticky, mohou mnohem více jezdit) sice samozřejmě ušetří také, ale při tom odvedou státu (při stále vysokých cenách paliv) na spotřební dani a DPH mnohem více než ti méně zámožní (teoreticky méně jezdící automobilem).
Suma sumárum, snížení spotřební daně na pohonné hmoty je správným krokem. Nesprávné na něm je snad jen to, že snížení nebylo ještě významnější. Jenže, tady už narážíme na dilema státního rozpočtu. Tak či onak, v případě pohonných hmot je přístup vlády tržně konformní a – v rámci třeskuté ekonomické situace – relativně spravedlivý.
