Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Vocaď pocaď: Užijte si let, jste pro nás dobytek. Komentář Petra Holce

Vocaď pocaď: Užijte si let, jste pro nás dobytek. Komentář Petra Holce

Po třech letech jsem měl zase štěstí letět letadlem. Tentokrát sice jen z Prahy do Bruselu, i tak jsem ale rychle pochopil, že se celý letecký byznys definitivně otočil: z kdysi vážených zákazníků je v podstatě dobytek. I leteckou dopravu postihla kreativní destrukce kapitalismu, jaká před časem díky internetu vtrhla i do médií, kde kvůli tomu nikdo taky už nechce platit plnou cenu.

Jejím důsledkem je fakt, že staré obchodní principy už neplatí a funkční nové ještě nejsou. Tradiční aerolinky krachují, zatímco víc než upřímný šéf nízkonákladového Ryanairu Michael O´Leary mluví o laciném létání vestoje a extra příplatku za WC. Brzy možná přijde i řada malých sedadel na křídle, i ta si určitě najde své výhody. Přinejmenším vám zde nezteplá voda, kterou vám předtím prodají za víc, než vás stála letenka. A taky úplně nebudete potřebovat WC, protože…

Létat kdysi bývalo výsadou, jak pochopíte nejen ze starších filmů. V letadlech cestovali slušně oblečení lidé, kteří měli na plnohodnotnou letenku, za což jim letušky (ano, genderové rovnost naruby!) rozlévaly whisky a šampaňské a nikdy by si netroufly nabídnout vám gumovou bagetu. Sám jsem to nakrátko zažil ještě v raných devadesátých letech, kdy letenky nestály korunu, ani ekonomická třída nepřipomínala dobytčák a jen v Americe vás při vstupu do země vítali jako potenciálního zločince.

Sešup kvality létání na úroveň cestování indickou železnicí samozřejmě není jen ekonomický, ale i bezpečnostní. Permanentní strach z terorismu dělá potenciální teroristy ze všech cestujících a zaměstnanci bezpečnostních agentur se tomu rádi přizpůsobili. Při cestě do Bruselu jsem zažil nejen to, jak řvou na starou paní, která jim hned nerozumí, aby si sundala sako, a pak ji za to nechají sundat i letní boty. Co mně prošlo v příručním zavazadle pražskou prohlídkou, to mi bez jediného slova při zpátečním letu automaticky vyhodil sympaťák v Bruselu.

A nejen to. Jestli se vždycky po příletu divíte, proč vaše ne úplně levné zavazadlo vypadá, jako by prošlo šrotem, pak se někdy z okénka letadla zkuste podívat na nakládku zavazadel. Já to celkem náhodou udělal v Bruselu a nestačil se divit. Dva machři z firmy Swissport, což mi znělo tak nějak prémiově švýcarsky, si dali hodně práce s tím, aby každé zavazadlo během přeložení na pás co nejvíc zničili. Skoro Swissport podezřívám, že zavazadla i vyrábí, protože tohle už není žádná kreativní destrukce. To už je obyčejná destruktivní destrukce.

Ano, čekat automaticky v ceně letenky do nedalekého města i hostinu bylo vždycky zbytečné - jen TV celebrity obludné obezity musejí jíst každou hodinu. I během kratšího letu ale bodne, když se i dospělý člověk normálních fyzických parametrů vejde do své řady i sedadla. Nejen to ale přestává poslední dobou stále víc platit. Jako bychom všichni létali na diskontní balíčkovou dovolenou do Egypta.

Nedávno o tom ve svém sloupku Business travel ve Financial Times psal i Michael Skapinker. Ani jemu neuniklo, že i dlouho tak renomované aerolinky jako British Airways cpou stále víc sedadel i do business class, takže i cestující platící nejvyšší cenu musí překračovat nohy ostatních. Nejen proto by podle něj měly BA změnit své motto „To fly. To serve“ na „To fly. To shave (costs)“. A aerolinky jako by ho skutečně vyslyšely, když do své ekonomické třídy plánují nacpat ještě další sedadla. A taky prodávat i na delší lety lacinější letenky bez zavazadel nebo možnosti výběru sedadla.

Ze stále tvrdšího světa aerolinek v posledních letech zmizela i velká jména. Pořád více zákazníků si taky stěžuje, že nejsou dobytek. Úroveň leteckého cestování se ale nejspíš hned tak nezlepší. Zaprvé letecký byznysem pořád otřásá revoluce spuštěná nízkonákladovými firmami, jejichž nízkonákladovým standardům se musí přizpůsobovat i nenízkonákladoví přepravci.

A zadruhé musí v globalizovaném světě stále více lidí létat kvůli zaměstnání. A ti bohužel nemůžou létat jako kdysi Lubomír Zaorálek, který z Ostravy létal do práce (jestli tak lze říkat práci ve Sněmovně) do Prahy armádním vrtulníkem MI 8. A jak se na politika sluší, byl v něm samozřejmě jediným pasažérem, aby se v kabině nemačkal. Bývaly to ale letecké časy i v politice!

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1