Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Volební účast klesá, stranám by letos ke zvolení mohlo stačit i jen 240 tisíc hlasů. Komentář Jiřího Štefka

Volební účast klesá, stranám by letos ke zvolení mohlo stačit i jen 240 tisíc hlasů. Komentář Jiřího Štefka

Prezident Miloš Zeman oficiálně vyhlásil termín voleb do Poslanecké sněmovny, konat se budou letos 20. a 21. října. Jednotlivé strany tak s jasnou časovou perspektivou mohou napnout své síly při sestavování kandidátek a sepisování programu. Cíl je jasný a pro všechny stejný – dostat se do budoucí parlamentní sestavy.

Brzy přitom však nejen ve stranických útrobách začnou padat otázky, kolik jednotlivých voličů bude muset každá partaj získat, aby skutečně uspěla. Analýza výsledků několikerých posledních voleb nabízí velmi zajímavá čísla i řadu důležitých odpovědí.

Zásadní konstatování zní, že v České republice u parlamentních voleb klesá účast. Zatímco v roce 2006 činila 64,47 procenta, o čtyři roky později už to bylo 62,6 procenta a při posledních volbách k urnám přišlo jen 59,48 procenta oprávněných voličů. Úměrně tomu klesal i počet platných hlasů, což je množina všech vhozených lístků oproštěná o prázdné obálky nebo chybně vyplněné či znehodnocené hlasy. Zatímco v roce 2006 vhodili voliči do uren 5,349 milionu platných hlasů, v roce 2013 už to bylo jen 4,970 milionu hlasů.

Přitom právě tento údaj je pro jednotlivé strany klíčový. Z něj se totiž vypočítává počet voličů, které musí v v rámci všech volebních obvodů strana získat, aby mohla pomýšlet na vstup do Poslanecké sněmovny. Každá strana totiž k němu musí získat pět procent platných hlasů, dvoučlenná koalice deset procent hlasů. V roce 2006 se tak v případě samostatné strany jednalo zhruba o 267 450 hlasů, před čtyřmi roky jich už stačilo jen 248 500. Za sedm let tedy jejich potřebný počet poklesl téměř o nějakých dvacet tisíc hlasů.

Pokud bude pokračovat pokles volební účasti započatý v minulých letech i nadále, může letos pro vstup do Poslanecké sněmovny straně stačit klidně i jen 240 či 245 tisíc hlasů, dvoučlenné koalici pak 480 až 490 tisíc hlasů. Strany tak mohou začít připravovat „mobilizační“ kampaně. Půjde takřka o každý hlas, napnout síly tak bude třeba i mimo tradiční bašty, kde jim to voliči běžně „házejí“ takřka ze setrvačnosti.

Analýza výsledků posledních trojích sněmovních voleb přináší i velice zajímavé údaje o propadlých platných hlasech. To jsou takové hlasy, které získaly strany, jenž v celostátním součtu nepřekročily oněch kýžených pět procent a do Poslanecké sněmovny jejich kandidáti nepostoupili. V roce 2006 se jednalo dohromady o 319 253 hlasů (5,97 % z celkového množství platných hlasů), v roce 2010 dokonce o 985 075 hlasů (18,83 %) a konečně v roce 2013 to bylo 625 031 hlasů (12,58 %). Z čísel je patrné, že se nejedná o malé množství. Například procento propadlých hlasů z posledních voleb znamená nějakých 25 až 28 křesel, které si pak přerozdělily úspěšnější strany a získaly tak více křesel, než odpovídalo jejich procentuálnímu zisku.

Rok 2010 byl pro propad hlasů extrémní, protože se do sněmovny nedostali lidovci, Zelení, zemanovci, ale třeba i Suverenita Jany Bobošíkové. Všechna tato uskupení přitom překročila zisk 100 respektive 200 tisíc hlasů.

Balancování některých stran na hranici volitelnosti (dle průzkumů, které je ale třeba brát jen velmi orientačně) může způsobit voličům velké dilema. To může vyústit i v to, že v obavě o propad svého hlasu jej dají někomu jinému a nebo naopak právě tanec na hraně volitelnosti zmobilizuje nerozhodnuté a váhající voliče, aby to vhodili ohrožené straně.

Letos bude rovněž víc než kdy jindy platit pravidlo, že klesající volební účast nahrává stranám s pevnou základnou a disciplinovaným voličstvem. Právě nejistá volební účast, ale i složitý volební systém rozdělující poslanecká křesla podle výsledků a lidnatosti jednotlivých krajů učiní z letošní sněmovních voleb velké drama. Nezapomínejme, že v posledních letech v Česku dopadly volby vždy tak trošku jinak, než si všichni mysleli či přáli. A jak tomu bude letos?

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744