Vyhlídky lidovců jsou nejisté. Čeká je složité období, ať je povede kdokoli. Komentář V. Dostála | info.cz

Články odjinud

Vyhlídky lidovců jsou nejisté. Čeká je složité období, ať je povede kdokoli. Komentář V. Dostála

Na březnovém sjezdu nebudou lidovci rozhodovat jen o novém vedení strany, ale také o své další budoucnosti. A nutno říct, že nebude jednoduchá. Pokud bylo období Pavla Bělobrádka v čele KDU-ČSL úspěšné – ostatně stranu dovedl zpět nejen do sněmovny, ale také do vlády – tak zároveň platí, že se ani jemu nepodařilo zvrátit trend, kterému v posledních letech čelí všechny tradiční politické formace v Česku. Avšak pro lidovce může mít další úbytek voličů fatální důsledky.

Nejpozději od voleb v roce 2010 řeší všechny tradiční politické formace stejný problém: úprk voličů k novým protestním nebo populistickým stranám a hnutím. Lidovci to pocítili jako jedni z prvních, když v roce 2010 vypadli na tři roky z Poslanecké sněmovny. A přestože se tam pod vedením Pavla Bělobrádka v následujících volbách v roce 2013 vrátili, trend spočívající v úbytku voličů se jim ani zdaleka zastavit – natož zvrátit – nepodařilo. Dodejme dvě čísla: zatímco v roce 1998 dalo svůj hlas KDU-ČSL 537 013 voličů, v roce 2017 jich bylo už jen 293 643. Jednoduše řečeno: během necelých dvaceti let lidovci přišli téměř o 250 tisíc voličů, což je v jejich případě bezmála polovina.

Cíl a úkol nového předsedy tak bude jasný. Ať už delegáti upřednostní Mariana Jurečku, Jana Bartoška nebo Marka Výborného, nástupce Pavla Bělobrádka bude muset najít účinnou strategii, která tento trend zvrátí a KDU-ČSL tak zajistí, že zůstane také v budoucnu relevantní silou české politiky. Což věru nebude samo sebou. Lidovci totiž musí hledat recept hned na několik problémů.

Za prvé: pro každou křesťansky orientovanou formaci platí, že pokud nechce přijít o svou identitu, musí více či méně důsledně projevovat svoji křesťanskost. S tím souvisí dvojí svízel: jsme nenáboženská společnost, z logiky věci se tak lidovcům tenčí jádro tradičních voličů. Avšak v momentě, kdy se pokusí oslovit liberálněji orientované voliče, riskují, že přijdou o zbytky těch, kteří je ještě pořád volí. A to aniž by měli záruku, že je nahradí zmínění liberálové.

Za další: dlouhodobé volební výsledky lidovců trpí regionálními disproporcemi. Zatímco třeba na severu Čech oslovují mizivé procento voličů, na Zlínsku jsou schopni některé typy voleb vyhrávat. Lidovcům tak hrozí, že se časem promění v regionální formaci.

V neposlední řadě se proměňuje stranický systém jako celek. A budoucnost lidovců v tomto ohledu neproblematizuje pouze již zmíněná expanze nových politických stran a hnutí, ale také roztříštěný střed, ve kterém dlouhodobě operují.

Infografika: Náboženství v Česku

Adekvátní reakcí na tyto tendence by byla nějaká forma integrace s programově podobnými subjekty, což se v některých typech voleb také děje. Na čerstvém příkladu eurovoleb, do kterých se KDU-ČSL rozhodla jít samostatně, lze ale ilustrovat, že to platí pouze v omezené míře. Ostatně nezdarem skončil také loňský pokus kandidovat společně se Starosty do sněmovny.

Co s tím v případě, že se tedy lidovci rozhodnou trvat na své značce? Pokud bychom jejich polistopadovou éru označili za permanentní hledání identity s cílem zajistit křesťansky orientované straně přežití v převážně nenáboženské společnosti, zjistíme, že se nabízejí dva základní scénáře.

Typologicky vzato, nositelem prvního je Josef Lux, nositelem toho druhého pak Jiří Čunek. Lux si už v polovině 90. let minulého století uvědomoval nízký stupeň religiozity české společnosti, na což reagoval tím, že začal – podobně jako v rozhovoru pro INFO.CZ Marian Jurečka – více akcentovat sociální nebo ekologická témata. Zároveň chtěl KDU-ČSL otevřít s tím, aby měla potenciál oslovit i městské liberálně orientované voliče. Ke spolupráci proto nalákal lidi, jako byli třeba Petr Pithart nebo Martin Bursík. Z logiky věci z toho vyplývalo, že chtěl z KDU-ČSL učinit formaci, která mohla být součástí nejen středo-pravých vlád, ale i těch středo-levých.

Jenomže předsedou lidovců v minulosti nebyl pouze Lux, nýbrž také na Zlínsku prakticky neporazitelný Jiří Čunek. Právě on typologicky ztělesňuje alternativní a druhý základní scénář budoucího směřování strany. Ostatně součástí programové identity KDU-ČSL není pouze křesťansko-sociální akcent, ale i ten křesťansko-nacionální. Otázka ale je, zda by si lidovci příklonem k národoveckému populismu s ambicí zdejší politiku ještě více polarizovat pomohli. Pokud je totiž už teď plno v jejím středu, platí spolu s tím, že se tady v posledních letech vyrojilo populistů víc než dost. A tradiční politická strana jim může v mnoha ohledech konkurovat jen těžko. Tak či onak: vyhlídky lidovců jsou už zase přinejmenším nejisté.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud