Vyjednávání o vládě: teď, nebo nikdy. Komentář Vratislava Dostála | info.cz

Články odjinud

Vyjednávání o vládě: teď, nebo nikdy. Komentář Vratislava Dostála

Dnes večer bude – aspoň pokud jde o zdlouhavou peripetii jménem nová vláda Andreje Babiše – zase o něco jasněji. V zásadě lze očekávat variace dvou základních scénářů: buď si předseda hnutí ANO osvojí, že je politika v posledku vždycky uměním možného a přistoupí na kompromis, který bude pro sociální demokraty přijatelný, anebo to dopadne, jako zatím v jeho podání vždycky: vyrukuje s něčím, co pro ně bude neakceptovatelné a tudíž dnes, zítra, v sobotu, případně někdy později v referendu, pošlou Babiše k šípku. Otázkou je, co by se dělo potom. A přestože se to tak nyní nemusí jevit, nejrealističtější je v takovém případě vypsání nových voleb.

Program případné menšinové vlády hnutí ANO a sociálních demokratů s podporou komunistů ponechme nyní stranou. Pokud vláda s důvěrou vznikne, půjde o středo-levý, případně o populisticko-levicový kabinet. Což má svou logiku: Andrej Babiš se přetahuje s oběma levicovými formacemi o voliče a nutno říct, že má navrch. A pokud se mu podařilo v posledních volbách jejich voličskou základnu vyluxovat, totéž lze říct – aspoň na adresu ČSSD – také o programu. I proto může místopředseda hnutí Richard Brabec stále dokola opakovat, že neexistuje programová oblast, na které by ANO nenalezlo se sociální demokracií shodu. Výjimkou jsou snad daně. Obzvlášť pokud jde o vyšší zdanění vysoko příjmových skupin obyvatel a korporací.

Jinak se to má ale s rozdělením ministerských křesel. A v tomto ohledu se dnes večer ukáže, zda již Babiš pochopil základní mechanismy politického provozu. Jednoduše řečeno: jeho hladké fungování předpokládá ochotu ke kompromisům. V poměrném volebním systému je takřka vyloučeno, aby se někomu podařilo získat většinu mandátů, tudíž musí podstupovat mnohdy složitá vyjednávání s cílem vytvořit alianci stran, které v součtu většinou potřebnou k sestavení vlády s důvěrou Poslanecké sněmovny disponují. Za dané konstelace existují takové většiny dvě: hnutí ANO – ČSSD – KSČM, anebo hnutí ANO – SPD – KSČM. Třetí varianta neexistuje a Babiš to dobře ví.

Jeho základní svízel spočívá v tom, že mu je politické jednání od základu protivné. Chce vládnout ne-kompromisně. Pokud možno sám. Proto de facto usiluje o situaci, kdy poté, co jeho vláda získá důvěru, bude moct pružně využívat obě zmíněné většiny, případně hledat podporu pro některé návrhy i jinde. Tu a tam třeba u Pirátů, jindy u pravice. Což je zase moment, který si velice dobře uvědomuje Jan Hamáček. Právě odtud pramení jeho stále větší zdrženlivost a skepse. A právě proto začal v posledních dnech mluvit o tom, že ČSSD nechce a nebude ve vládě pouhým přívěskem, nýbrž že chce být respektovaným partnerem, který bude prosazovat svůj program a hájit zájmy svých voličů. Jinak prostě do vlády s trestně stíhaným oligarchou nepůjde.

Jan Hamáček je vskutku ve složité situaci. Jeho strana je finančně i personálně vydrancovaná. Část spolustraníků ho tlačí k vládní účasti, další – a možná početnější – po něm chce, aby setrval na principiální pozici. Tedy že strana nevstoupí do vlády, jejíž součástí bude trestně stíhaný politik. Paradox tohoto požadavku je přitom dvojí: přísně vzato je skutečně znakem úpadku politické kultury, pokud téměř třicet let od listopadu 1989 většině lidí nevadí, že máme trestně stíhaného premiéra. Hlavní fígl je ale jinde: pokud by Babiš tento požadavek akceptoval a jal se očistit své jméno a objíždět republiku s cílem dominovat v příštích volbách, byla by už dávno umetená cesta k většinové středopravé vládě. Tedy vládě s neoliberálními reformami.

Anebo si snad sociální demokraté myslí, že by ANO bez Babiše neuvažovalo o alianci s ODS, případně s lidovci nebo Starosty? Možná bychom už dneska měli dávno vládu s důvěrou, Petr Fiala by v ní zastával post vicepremiéra a ministra zahraničních věcí, Václav Klaus ml. by byl ministr školství a Alexandra Udženija ministryní práce a sociálních věcí. Babiš ale není standardní politik, chce mít buď všechno, anebo raději nic. Navíc je z byznysu zvyklý hledat taková řešení, která maximalizují jeho zisky a pokud možno likvidují konkurenci. A pokud se byl schopen domluvit vcelku snadno s komunisty, nejspíš předpokládal, že se mu podobně rychle podaří pomocí prezidenta ochočit také sociální demokraty. I proto od něj mají do 10. dubna exkluzivitu na vyjednávání o vládě.

Pokud chce mít ale skutečně plnohodnotnou vládu, musí přestat rozložení sil chápat čistě aritmeticky. Řeči o tom, že by si ČSSD s ohledem na volební výsledky měla vystačit s 2,5 ministerskými křesly, jsou v tomto ohledu úplně mimo realitu. Mirek Topolánek by mohl vyprávět, v jeho vládě měli Zelení se šesti poslanci pro Babiše zhola nepředstavitelné čtyři ministry. Sílu menších koaličních partnerů zkrátka nelze měřit výhradně počtem jejich poslaneckých křesel. Že je to v jistém ohledu nespravedlivé, může být sice pravda, leč politika není v posledku o ničem jiném, než o schopnosti hledat strategické spojence, kteří vám umožní být součástí hlasovací většiny. V politologii se tomu říká koaliční potenciál. A vyhrát volby s třiceti procenty hlasů může být v tomto ohledu irelevantní.

Přesto platí, že je to stále hlavně Andrej Babiš, kdo bude diktovat i v příštích dnech tempo: buď tedy dneska překročí svůj stín a předákům sociální demokracie nabídne něco, s čím budou moct zítra věrohodně předstoupit před širší vedení strany a v sobotu před delegáty sjezdu s tím, že vyjednali maximum možného, anebo tak neučiní, a Janu Hamáčkovi nezbude nic jiného, než přiznat neúspěch celého vyjednávání. V tu ránu bychom se ocitli ve zcela nové situaci, řešení by měla nejspíš dvě: první je vznik jednobarevné vlády hnutí ANO s tichou podporou nejen komunistů, ale také SPD. Což je varianta, kterou odmítá řada politiků ANO včetně Babiše, podle všeho by ji neakceptovali ani komunisté.

V takovém případě by už zbývalo jediné: najít 120 poslanců, kteří by byli ochotni hlasovat pro rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání předčasných voleb. Z jistých náznaků lze dokonce dedukovat, že jde o scénář, se kterým předseda hnutí ANO pracuje. Ostatně vládní výjezdy do regionů lze číst také jako permanentní kampaň. A pokud jde o oněch 120 poslanců, nejspíš by je mohl hledat kdesi mezi občanskými demokraty, Piráty, v SPD, možná i u komunistů a jinde. Varianta by to byla sice pro stát drahá a voliče otravná, avšak za dané situace možná nejčistší. Jako přidaná hodnota by mohla na mnoho aktérů navíc zapůsobit představa, že by z některých konkurenčních stran učinily aspoň na čas mimoparlamentní subjekty.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud