Co přinese vyvlastňování bytů pod rouškou sociální spravedlnosti? Astronomické náklady, zchátralé nemovitosti i nemožnost dovolání

KOMENTÁŘ Jakuba Blažka | Berlíňané v referendu vyslovili přání, aby více než čtvrt milionu bytů stát vyvlastnil. Takový nápad je děsivý nejen pro pronajímatele, ale i pro nájemce. Pevně věřím, že historická zkušenost se socialistickým vlastnictvím je dostačujícím odstrašujícím příkladem, který podobné nápady v našem státě zadupe do země.

Za rouškou „sociální spravedlnosti“ a „dostupného bydlení pro všechny“, kterými zastánci vyvlastnění argumentují, se skrývají zchátralé nájemní byty nevalné kvality, zfušované opravy, nemožnost dovolání se jakýchkoliv práv na pronajímateli, nulová možnost individuální dohody mezi nájemcem a majitelem.

Pronajímatel – soukromá osoba, zejména pak v České republice, není novodobý Ali Paša, který chodí po nájemnících a obírá je o jejich veškeré výdělky do své kapsy. Pronajímatel má totiž řadu povinností. Je povinen byt opravit, pokud se v něm vyskytne nějaká vážná porucha nebo poškození. Musí zajistit, aby do bytu byla dodávána voda, teplo a další služby. Byt může pronajímat jen v obyvatelném stavu. Pronajímatel – soukromá osoba navíc bude do svého vlastnictví investovat vždy uvážlivě tak, aby případné opravy a investice byly kvalitně provedeny, protože jde o jeho majetek, který nechce nechat zchátrat. Podle našeho právního řádu je navíc pronajímatel striktně omezen jak v možnostech výpovědi z nájmu, tak i v možnostech zvyšování nájemného.

Pronajímatel – stát je naprostá tragédie. Státu, za nějž jednají úředníci, je totiž úplně jedno, jak moc kvalitní bude ta či ona investice. Stát totiž nespravuje vlastní, ale veřejný majetek. Úředníci se tedy budou vždy snažit investovat do bytů jen v nejnutnějším rozsahu a co nejlevněji. A podle toho to pak vypadá. Sám jsem pronajímatelem nájemního domu a vím dobře, v jakém byl stavu poté, co ho 40 let „spravoval“ stát.

Museli jsme vyměnit střechu, stoupačky, opravit fasádu, balkon. Dále jsme vybudovali výtah, opravili takřka všechny byty v domě. To vše za 30 let vlastnictví. Dodnes se investované prostředky na nájemném nevrátily, ale my budeme do domu investovat i nadále, protože je to náš majetek a chceme se o něj starat řádně a chceme, aby se v něm nájemníkům bydlelo dobře. Stát to nedokázal za 40 let a nedokáže to ani za 100 let. Dokud nezačne dům pomyslně „padat na hlavu“, tak s ním stát nic neudělá. A komu to bude vadit? Především nájemníkům, kteří v domě bydlí!

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Jaký je rozdíl mezi soukromým a státním pronajímatelem?
  • Proč stát nemůže odpouštět dluhy?
  • Jak by bydlení řešil Jan Hamáček?
sinfin.digital