Z Babiše teď diktátor nebude, k Orbánovi má daleko. „Převrat“ u nás nejde udělat jen tak | info.cz

Články odjinud

Z Babiše teď diktátor nebude, k Orbánovi má daleko. „Převrat“ u nás nejde udělat jen tak

KOMENTÁŘ JANA JANUŠE | V době koronavirové krize přišla varovná zpráva, podle níž premiér Andrej Babiš (ANO) možná usiluje o to, aby se stal jakousi moderní obdobou diktátora a do svých rukou shromáždil co nejvíce moci. Realita ale je složitější a ne tak znepokojivá, jak by se mohlo zdát. Ústavní systém u nás dlouhodobě funguje a obsahuje pojistky, díky nimž by bylo reálně velmi komplikované, aby Babiš získal příliš pravomocí. Neznamená to ovšem, že bychom podobné úvahy měli brát na lehkou váhu, v těžkých dobách se může ledacos přehlédnout.

 

„Ministr obrany navrhuje v krizi posílení pravomocí premiéra na úkor parlamentu,“ zní titulek znepokojivého textu webu Aktuálně.cz a týdeníku Respekt, v němž se také dočteme, že „návrh počítá s tím, že v případě neakceschopného parlamentu by krizové rozhodování přešlo na vládu. A kdyby byla i ta nefunkční, rozhodoval by jen premiér“.

A pak druhý pohled: „Plníme úkol uložený vládou v roce 2015, jehož řešení započalo již v roce 2005 usnesením vlády č. 1214. Jde o pouhé doporučení meziresortní odborné skupiny, jak řešit připadnou krizovou situaci. Nechceme oslabovat parlament, chceme o všem vést diskusi napříč politickými stranami, což je v dokumentu jasně uvedeno. Načasování do současné mimořádné situace je náhodné a nešťastné,“ uvedl v oficiální reakci ministr obrany Lubomír Metnar (za ANO).

Situace skutečně není ani v náznaku tak daleko, jak v dramaticky vyznívajících textech naznačují některá média. Přesto si zopakujme základní fakta a to, že jakýkoliv státní převrat nelze v Česku provést jen tak. Parlament České republiky se totiž skládá ze dvou komor: Poslanecké sněmovny a Senátu. První má 200 členů, ta druhá 81 (respektive nyní, po smrti Jaroslava Kubery, 80). Právě poměrně vysoký počet zákonodárců a hlavně dvoukomorový systém, v němž v případě potřeby přichází místo Poslanecké sněmovny ke slovu Senát, jsou pro posuzování celé věci klíčovými faktory.

Zatímco dolní komoru jde například rozpustit nebo může skončit její funkční období, horní komora je naopak díky své nerozpustitelnosti a postupné volební obměně „věčná“. Pokud funguje jen Senát, může místo zákonů schvalovat zákonná opatření. Vyřadit ze hry Parlament jako celek tedy nikdy nebude úplně snadné.

Tato pravidla, která jsme si už i prakticky vyzkoušeli, a to v roce 2013 po vládní krizi vyvolané policejním zásahem na Úřadu vlády, jsou dlouhodobě hlavní pojistkou demokracie v České republice. Pojistkou, které po léta vypadala takřka zbytečně a papírově, nyní ale právě díky ní můžeme být poměrně klidní.

Nejsme v Maďarsku s jeho jednokomorovým parlamentem se 199 poslanci, kde včera došlo k dalšímu posílení moci premiéra Viktora Orbána. Nejsme také v Polsku, které už nějakou dobu různými opatřeními podkopává nezávislost justice. Pokud by situace v České republice někdy skutečně došla příliš daleko a Parlament opravdu přestal fungovat, máme tu pořád ještě zcela nezpochybnitelný Ústavní soud, na který se můžeme spolehnout. A také stále sílící občanskou společnost, jež, jak se ukazuje i v časech koronavirové krize, dokáže rychle nastoupit na místa vyhrazená dosud státu a také jej účinně hlídat.

Jde také o to, aby šéfové obou parlamentních komor zajistili jejich dlouhodobou funkčnost a už tím omezovali jakékoliv případné vládní a premiérské experimenty s českým ústavním pořádkem. Sice můžeme prakticky doplatit na některé dlouhodobé resty českého práva, třeba komplikace spojené s elektronickým jednáním či neexistenci stykového zákona mezi parlamentními komorami, efekt ale bude mít také to, že se zvláště mnoho senátorů už nějakou dobu staví do tvrdé opozice vůči moci výkonné. Tedy jak proti vládě premiéra Babiše, tak i proti prezidentovi Miloši Zemanovi, na kterého v těchto mocenských hrách rovněž nesmíme zapomínat.

Je pravda, že mimořádné zásahy ohrožující dlouhodobě budovanou demokracii mají právě v takto krizových časech, jaké nyní prožíváme, největší šanci na úspěch. Mysleme na to, ale zároveň zůstaňme realističtí a nepodléhejme zbytečné hysterii. Při sumarizaci relevantních faktů totiž dojdeme k tomu, že se Babišova „diktátorství“, minimálně nyní, bát nemusíme.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud