KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Velkolepé pondělní rozloučení s britskou královnou Alžbětou II. označili mnozí za „pohřeb století“. Myslím si, že oprávněně. Samotný ostrovní stát má po sedmdesáti letech nového panovníka, Karla III., jehož nástup zahajuje v řadě ohledů novou éru, a to nejen v samotné Británii, ale s nadsázkou řečeno i na celém Západě, v celém našem civilizačním okruhu. Smuteční obřad za Alžbětu II. byl důležitý jednak proto, že jsme byli očitými svědky konce jedné epochy, jednak proto, že nám ukázal tak trochu jinou Británii, trochu jiný Západ, než jaký nám „servírují“ sociální sítě a mnohá progresivistická či přinejmenším progresivismem poznamenaná média.
Skutečnost, že se Britové z celé země přijeli do metropole nad Temží rozloučit se svou královnou v obrovském počtu, nebyla nijak překvapivá. Hluboké pohnutí a opravdový smutek, které jsme mohli číst z jejich tváří, a fakt, že byli ochotni čekat ve frontách nekonečné hodiny, aby mohli dát zesnulé Alžbětě II. poslední sbohem, neměly nic společného s touhou po senzaci, s touhou „být při tom“, aby o tom mohli jednou vyprávět dětem a vnoučatům. Nebyl v tom ani náznak celonárodní hysterie, které Ostrované podlehli před čtvrtstoletím po tragickém úmrtí „princezny lidských srdcí“ lady Diany. Nic takového. Byl to jen nekonečný smutek, upřímná touha rozloučit se a poděkovat „za to všechno“.
A nejen to! Britové svou osobní přítomností v Londýně, ale i v Edinburghu a na cestě mezi Londýnem a Windsorem, kde byla Alžběta II. pochována po boku svého manžela, prince Filipa, dali kromě lásky ke královně zcela jasně najevo i oddanost vládnoucí dynastii, parlamentní monarchii, své zemi jako takové, její dlouhé a vesměs ctihodné historii, s níž byla zesnulá královna po téměř století bytostně spojena, i tradičním hodnotám, které celý život reprezentovala. Představa mnoha lidí u nás doma o Británii, o Západu, o tom Západu, jenž se nachází za někdejší železnou oponou a jenž nám, ať už záměrně či mimoděk, mnoho médií už dlouho vykresluje „po svém“, se tak díky tomu alespoň trochu změnila.
Velká část obyvatel České republiky sice podporuje členství země v Evropské unii a v Severoatlantické alianci, současně jsou ale Češi z řady důvodů vůči EU, NATO a Západu obecně kritičtí. Řečeno jinými slovy – Češi na jedné straně oceňují svobodnou, demokratickou společnost („Evropu bez hranic“), fungující ekonomiku a z toho plynoucí vysokou životní úroveň, současně ale neváhají upozorňovat na to, že Západ „už není, co býval“, na to, že se z něj v posledních desetiletích údajně vytrácí respekt k hodnotám, které s ním byly spojovány, že „silně utrpěl v důsledku liberální imigrační politiky“, že je „nasáklý“ agresivním progresivismem a politickou korektností (jež ve svých důsledcích omezuje svobodu slova), genderismem, který „obrací lidem život naruby“, nemluvě o posedlosti „zelenou ideologií“ včetně tzv. Green Dealu, jenž se mnoha lidem jeví jako cesta do pekla, zvlášť v souvislosti se současnou energetickou krizí, která je jenom zčásti dána Putinovou válkou.
