Za vírou v dezinformace je nedůvěra k médiím. Novináři teď zjistili, jak se míjejí se čtenáři

Martin Schmarcz

02. 07. 2020 • 20:00

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Agentura STEM zveřejnila zajímavý průzkum, v němž se snažila zmapovat šiřitele dezinformací. Výsledek potvrdil, co mnozí novináři nechtějí slyšet: lidé, kteří konspirační teorie rozesílají či si je rádi vyhledávají, nejsou ve své většině ani hloupí, ani zlí, jsou prostě jen naštvaní na média, která podezírají, že jimi manipulují. A takto jim „vracejí úder“. Prostě vyvažují zpravodajství, jež mají za „cinklé“.

Důležitým bodem, od kterého se průzkum odvíjí, je zjištění, že 72 % populace podezírá média ze záměrného zamlčování některých informací. Přirozenou lidskou vlastností přitom je, že přednostně vyhledáváme zprávy a komentáře, které potvrzují náš vlastní světonázor. Proto je tak důležitá pluralita, jde o daleko zásadnější hodnotu než tolik vzývaná „objektivita“. Ony tři čtvrtiny těch, kteří podezírají novináře z nefér hry, tedy v první řadě ukazují, jak málo se mediální mainstream trefuje do nálad, pocitů a názorů populace.

Opravdu není až tak zásadní, jak je které médium profesionální nebo komu konkrétní lidé věří, či nevěří (agentura STEM zjistila, že aktivní šiřitelé dezinformací nedůvěřují úplně všem). Ne že by na tom vůbec nezáleželo, ale deficit plurality je prostě o řád větší problém. Lidé mají pocit, že právě ten jejich názor či informace, o kterou se zajímají, v proudu informací a komentářů chybí. Nedokonalost lze vždy opravit, ale to, co „není“, zkrátka nijak vylepšit nelze.

Samotné motivy ke konzumaci či dalšímu přeposílání konspiračních textů jsou staré jako lidstvo samo. Někomu jde o sociální kontakt, o to najít něco zajímavého a podělit se s přáteli, někdo chce ukázat, že je expert, který se „vyzná“ a tímto způsobem si potvrzuje svou důležitost, popřípadě zachraňuje svět. Takto tomu bylo u drbů vždycky. Problém je, že nikdy nenastala situace, kdy na jedné straně lidé tak masivně nedůvěřují velkým médiím a na druhé straně existují technologie k rychlému šíření odlišných (tzv. alternativncíh) sdělení.

Podle agentury STEM se do aktivního přeposílání dezinformací nezapojuje velké množství lidí – jen 5 % – a dalších 10 % si je často aktivně samo vyhledává (agentura ovšem uvádí, že pro zjištění skutečného dopadu fake news na obyvatele by byl potřeba další kvantitativní průzkum). Podstatným zjištěním je, že nejde výlučně o seniory a lidi s nižším vzděláním, ale o pestrou paletu lidí, která je do značné míry průřezem populace a spojuje ji právě nedůvěra v média spolu s aktivní snahou proti tomu „něco“ udělat.

Těch, kteří konspirace a propagandu přímo vytvářejí, je méně než jedno procento. Můžeme se jen dohadovat, o koho jde, proč to dělají a zda jsou za to někým placeni. Ale o ně až tolik nejde. Mělo by nám jít o to, aby zjevně falešné zprávy neovlivňovaly chování a názory lidí na správu věcí veřejných. Jsou v zásadě dvě cesty. První je kontrola, regulace, či chcete-li „cenzura“. Nemyslím, že to bude fungovat. Spíše bych se snažil podporovat druhou cestu – pluralitu. Dezinformace nezmizí, ale otupí se jim hrot.

Pokud si lidé budou moci vyhledat v seriózních médiích informace a názory, které jim v nich dosud chybějí, nebudou mít potřebu pídit se po konspiracích. Nebo si je i přečtou, ale nebudou na ně mít tak fatální vliv, neboť je budou moci porovnat s jiným, korektním zdrojem.

Mnohá témata jsou dnes v českém mediálním hlavním proudu tabuizována či interpretována podle jednoho „správného úhlu pohledu“. Jde přitom často o záležitosti, u kterých o emoce není nouze – migraci, gender, menšiny, potraty, klima... Mainstreamoví novináři se v těchto otázkách rozcházejí s velkou částí české společnosti, která není nijak extremistická, jen se cítí ohrožena a nevidí zastání a podporu pro své postoje, či vůbec jejich formulaci. To je nahrávka na smeč pro nejrůznější populisty, demagogy a dezinformátory.

Když se nepovede nějaký text, v kvantu dalších se chyba ztratí. Ale když lidé podezírají novináře, že jim schválně zatajují fakta, poučují je a vychovávají, jde o vážný problém. Přitom stačí vlastně málo: aby se zvuk „hlásné trouby“ přiblížil vkusu obecenstva. Zatím tu působí efekt, jenž lze nazvat „pražským perimetrem“ – nějakých dvacet kilometrů za Prahou názory mainstreamu z velké většiny nikoho nezajímají a pokud ano, ostře s nimi nesouhlasí.

Nakonec, když porovnáme ona dvě čísla – 72 % lidí médiím nevěří, ale jen 15 % šíří, či aktivně vyhledává dezinformace, tak jsme na tom ještě dobře. Možná je to tím, že lidé ve velké části republiky mají úplně jiné starosti. Další důvod pracovat na důvěryhodnosti a pluralitě médií. Nemusejí rovnou pomáhat, stačí projevit upřímný zájem, respekt, úctu k důstojnosti, důležitosti, názorům a hodnotám každého občana. Nebo bude daleko hůř – jak pro média, tak pro celou zemi.

SDÍLET